130 let

OSLAVA. Jan Hirt se raduje z vítězství v šestnácté etapě Gira. | foto: AP

Vítěz na rozbitém kole. Křeče před cílem byly hrozné, říkal přešťastný Hirt

Sport
  •   21:12
„Je to asi nejšťastnější den mé kariéry,“ vykládal. Jan Hirt se stal pátým českým cyklistou v historii, jenž dosáhl na etapové prvenství na Giru. Vstoupil do stop Jána Svorady, Jana Hrušky, Romana Kreuzigera a Josefa Černého. A provedl to v dech beroucí horské bitvě na třech vrchařských prémiích první kategorie, včetně tolik obávaného Mortirola.

Povězte, co bylo klíčové pro vaše konečné vítězství? Dotáhnout se po roztržení úniku na Mortirolu z druhé skupiny do první? Nebo na posledním stoupání Santa Cristina včas zaútočit?
Těžko říct. Ten únik mi celkově nevycházel zrovna podle plánu. Po prvním sjezdu naše skupina nespolupracovala dobře, takže jsme se v údolí rozdělili. Na Mortirolu jsem se pak musel dotahovat zpátky, přičemž jsem vydal docela hodně sil. Ale cítil jsem se pořád relativně dobře. Pak jsme sjeli z Mortirola dolů a tam už naše sedmičlenná skupina zase spolupracovala dobře.

Až při závěrečném stoupání na Santa Cristinu se opět rozdrolila, přišly útoky a dva soupeři vám unikali.
Zaútočil Kämna a vypracoval si docela dobrý náskok. Tehdy to zase nebylo nic moc. Pak nastoupil Arensman a já pořád zůstával vzadu, moc jsem na něj nereagoval. Čekal jsem, jak budou reagovat ostatní, Valverde a Carthy. Ale ti vypadali, že na tom nejsou nejlíp. Už nebyl čas něco vymýšlet, musel jsem je zkusit dojet sám. Tak jsem si k nim doskočil.

A pod vrcholem jste je oba nechal za sebou.
Jenže měl jsem pro změnu problém s kolem.

Bylo vidět, že obtížně řadíte.
Skákal mi řetěz, neřadilo mi to. Myslím, že jsem měl povolené zadní kolo, protože jsem cítil, jak tam lítá. Do vysílačky jsem říkal, že chci vyměnit kolo. Ale vzápětí jsem si pomyslel: Když ho vyměním, bude to pro mě konec nadějí na vítězství v etapě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Hodil jsem tam tedy velký převod a zbytek kopce na něj rval. A v následném sjezdu do cíle jsem dostal křeče.

Hlásili vám z týmu, že se pronásledovatel Arensman na posledních šesti kilometrech přibližuje?
Já jsem ho i viděl. Jenže měl jsem ty křeče. Navíc jsem cítil, že kolo mi vážně nedrží, disk cinkal. Prostě to bylo povolené. Říkal jsem si: Musíš to takhle dojet. Ke konci to už bylo na morál.

Se spoustou bolesti?
Ty křeče byly hrozné. Jinak by to bylo mnohem pohodlnější. Trpěl jsem celý sjezd i závěrečnou mírnou rovinu. Sjezd byl navíc mírně šlapavý, nebylo to na něm jen o tom jak řídit kolo, ale musel jsem i šlapat. Přitom jsem nevěděl, jestli mám sedět nebo stát, protože mě ty křeče hrozně braly.

Tím cennější pro vás dnešní vítězství je?
Ano. Byla by hrozná škoda, kdybych tu etapu nedotáhl. Měl jsem největší příležitost v životě vyhrát etapu na Grand Tour. Nechtěl jsem o ni přijít kvůli kolu.

Jaké emoce jste prožíval při průjezdu cílem? Co vám problesklo hlavou?
Jen že jsem vyhrál, asi nic víc. Myslím, že mi tohle všechno dojde až trochu později.

Každopádně jste vypadal mnohem veselejší než po vašem prvním letošním triumfu v Ománu.
Veselejší? Nevím. Byl jsem určitě prázdnější, unavenější a vykřečovaný než tehdy. Ale jsem zároveň samozřejmě asi i nejšťastnější. Přeci jen, tohle je Giro d’Italia.

Autor: Tomáš Macek