Na tiskovou konferenci v Bělehradě dorazila ověnčená ukrajinskou vlajkou. Na tváři měla unavený úsměv.
Pochopitelně byla ráda, že získala halové světové zlato, na druhou stranu ale myslela na obyvatele země, kteří právě teď čelí ruské agresi.
„Vyhrála jsem pro všechny lidi na Ukrajině, pro všechny vojáky. Jsem hrdá, že jsem mohla reprezentovat mou zemi,“ vykládala dvacetiletá Mahučichová.
Bylo čtyřiadvacátého února, když ji v půl páté ráno v jejím bytě v Dnipru probudily zvuky dělostřelecké palby a vzdálených výstřelů zbraní.
Hned pochopila: Jsme ve válce.
Ukrajinská výškařka Jaroslava Mahučichová na halovém MS v Bělehradě
„Nedokážu ani popsat, co jsem v tu chvíli cítila, ale přeji si, aby nikdo takovéto pocity nemusel zažívat,“ líčila dříve.
Rychle volala rodičům, ptala se, jestli jsou v pořádku. Poté po hodinách naprosté paniky opustila ostřelované město a ukryla se v menší vesničce poblíž.
Atletika šla v tu chvíli stranou.
„O tréninku nikdo nepřemýšlel. Byli jsme nuceni trávit celé dny ve sklepě a minutu po minutě sledovali zprávy z Kyjeva, Sumy, Charkova,“ popisovala.
Trénovat začala, až když jí zavolali lidé z Ukrajinského atletického svazu, že je šance, že by v Bělehradě přeci jen mohla startovat.
„Chtěli, abych mé zemi přinesla alespoň malou radost. Abych ochraňovala Ukrajinu na atletických sportovištích,“ říkala.
Společně s manažery a ve spolupráci se Světovou atletikou a svazy Ukrajiny, Rumunska a Srbska proto začali vymýšlet, jak by se mohla dopravit do Bělehradu.
A nakonec způsob našli.
„Cesta trvala tři dny,“ líčila. „Jeli jsme téměř dva tisíce kilometrů. Bylo to dost nervózní. Stovky telefonátů, změny směrů, výbuchy, požáry, sirény upozorňují na nálety. Tohle je realita, jak se v mé zemi teď cestuje.“
Do srbské metropole nakonec přijela devátého března a tamní atletický svaz jí poskytl veškeré potřebné zázemí k přípravě.
I tak to ale nebylo jednoduché.
„Trenér mi říkal, ať se soustředím jen na skoky, ale bylo to nemožné,“ vyprávěla. „Všechny mé myšlenky byly s Ukrajinci, kteří brání mou vlast. Ale říkala jsem si, že musím dělat věci, které umím nejlépe. Musím hrdě reprezentovat zemi.“
Bojovnost v ní zůstávala až do sobotního startu soutěže. Když v hledišti uviděla několik ukrajinských vlajek a cítila podporu, tleskala, děkovala.
„Dnes je každý Ukrajinec svým způsobem na válečné frontě. Musíme ukázat naši sílu a vytrvalost. Moje linie je ve skoku do výšky a chci vyhrát,“ říkala.
Což se jí podařilo.
Ve Štark areně zdolávala jednu laťku za druhou a zastavila se až na dvou metrech a čtyřech centimetrech. Tou dobou už ale měla jisté světové zlato.
Gratulovaly jí i soupeřky. Druhá Australanka Eleanor Pattersonová ji ještě na oválu dlouze objala.
„Jsem ráda, že přijela, moc jí gratuluju,“ chválila pak vítězku mezi novináři. „Vůbec si nedokážu představit, co tyhle těžké časy obnášejí. Láme mi to srdce, když vidím všechny ty fotky a videa.“
Po šampionátu se Mahučichová přesune do Německa. „Doufám ale, že na Ukrajinu budu moct odjet co nejdřív,“ přeje si.
A až k tomu dojde, poveze s sebou alespoň malé potěšení – zlatou světovou medaili.
