OBRAZEM: Šlesingr se loučil s kariérou. Zlili ho šampaňským, dostal hobla, dcera ho dojala k slzám |
Svolávali se po sociálních sítích, sdělovali si, kde se mohou sejít, jak se dostanou na nejlepší místa, odkud dohlédnou aspoň na kousek trati, a tady, ano tady odtud dokonce i na jednu z videostěn, kde běží přímý přenos.
V lese pod stadionem, na značně rozmáčené půdě, den co den fandily stovky lidí, mnozí z nich s vlajkami nebo v kostýmech v národních barvách.
Že pršelo? Že padla mlha? Nic je neodradilo.
“Stojí tam po kotníky ve vodě a v bahně, i když někteří mají jen botasky. Klobouk dolů, jsou úžasní,“ ocenil je Michal Šlesingr.
  |
Už při čtvrtečním sprintu žen tu byli a za pomoci videostěny hlasitě aplaudovali zdařilým ranám českých závodnic.
„Slyšely jsme nejdřív jakési ozvěny z bažin a říkaly si: Tam jsou snad nějací Jožíni. Potom jsme zjistily, že jsou to bujaře fandící diváci,“ vyprávěla Eva Kristejn Puskarčíková.
„Tak co? Byli jsme slyšet?“ poslali večer e-mail Markétě Davidové.
Ta vzápětí přišla s nápadem: Musíme pro ty lidi aspoň něco udělat. Všichni reprezentanti tedy podepsali stovky kartiček s fotografiemi, které pak před dalšími závody členové týmu i organizátoři fanouškům roznášeli.
U plotu se rázem ozývalo: „Já bych si vzal čtyři Markéty. Máte ještě Krčmáře? Bimbo už došel? Jak to? Tak pro mě Evika. Dvakrát, ano? A mně už chybí jen Ondra Moravec.“
Prozrazovali, že se sjeli z Brna, Hradce Králové, Jablonce, celé republiky. A nejen odtud. O kus dál o sobě bojovými písněmi dávala vědět obrovská skupina Ukrajinců. Dorazily jich dva autobusy. Opodál vlály německé, kazašské i bulharské vlajky.
„Ahoj Susaaaan,“ povzbuzovali Češi kohokoliv, kdo projížděl po trati při rozježdění před závodem. Susan Dunkleeová se otočila a nadšeně jim mávala. Všichni biatlonisté oceňovali tento malý záblesk vždy tak pověstné novoměstské atmosféry.
Místo, kde se zátarasy nacházely nejblíže k trati, bylo uprostřed jedné z lesních „bažin“. Když se přes ni diváci zas a znovu brodili, nemohli se na to už dívat dobrovolníci, kteří zde měli hlídat, aby dál do areálu nikdo nepronikl. Dalšího dne přinesli nadšencům pod nohy aspoň dřevěné palety.
„Nebo si můžou stoupnout na ty naše kartičky, aby si nepromáčeli boty,“ vtipkovala Puskarčíková.
Dvě stě metrů od stadionu zde panovala vzácná všeobecná pospolitost.
„Chtěli jsme být u Bouškovy rozlučky, to přece nešlo nepřijet,“ říkala skupinka z Brna. „Jsou to všichni borci,“ reagoval Šlesingr a v neděli se za nimi mezi hromadnými závody osobně vypravil, vybaven dalším balíkem kartiček.
Mohl tak na živo slyšet i nový pokřik, který se právě tady zrodil:
„Fandi celá bažina, hej hej hej.“
Michal Krčmář se zasmál: „Smekám před nimi, jsou to srdcaři, jsem neskutečně rád, že máme právě takové fanoušky. A ten pokřik je parádní. To se příští rok ponese tribunami.“
Byl to podivný Světový pohár, s tolika bizarními scénami.
Všichni věřili, že se už v takovém koloritu nikdy nebude opakovat.
Až se v březnu 2021 do Nového Města na Moravě nejlepší světoví biatlonisté vrátí, žádné tajné cesty a průchody bažinami k neprostupným plotům snad už diváci nebudou muset hledat.
