Jak jste pocítili na vlastní kůži olympijskou atmosféru?
K ní jsme moc nepřičichli. Fotbalový turnaj začínal pár dní před slavnostním zahájením. V Sydney jsme navíc jenom přistáli a pak zase odlétali. Olympijské dění jsme tak prožívali spíš u televize jako všichni ostatní.
Jak se tvářili v klubu, když vám přišla nominace do olympijského týmu? Nevadilo jim, že přijdete o začátek sezony?
U mě to zrovna bylo bez problémů. V Mnichově 1860 jsem byl už druhým rokem a trenér mi řekl, abych jel, že to pro mě bude zážitek. Horší to bylo u kluků, kteří zrovna přestupovali do ciziny, jako třeba Marek Jankulovski a Marek Heinz. Ti z toho nebyli moc nadšení. Prali se v nových klubech o šanci a uprostřed přípravy najednou museli na měsíc zmizet.
Projevily se tyto okolnosti na náladě v týmu?
Většina se na olympiádu těšila. Byli jsme ještě mladí a po mistrovství Evropy jednadvacítek to byl náš druhý velký turnaj. Navíc do Austrálie se taky nepodíváte každý rok.
Jaká kulisa byla k vidění na stadionech?
Měly poměrně slušnou kapacitu, kolem 40 tisíc, a moderní zázemí. Zaplnily se vždy tak z poloviny. Pro nás, kteří jsme pamatovali českou ligu s pětitisícovými návštěvami, to byl stále zážitek.
Jak vypadalo ubytování?
V hotelu jsme bydleli sAmeričany nebo Jihoafričany. Se soupeři jsme se mohli potkat na chodbě.
Zahrál jste si na Euru 2004, máte evropské stříbro s jednadvacítkou. Kam byste v tomto výčtu zařadil účast na olympiádě?
Výsledkově nám nevyšla, ale byli jsme šťastní, že jsme se kvalifikovali jako jeden ze čtyř evropských týmů. Dnes můžu říct, že jsem hrál na olympijských hrách. Ve fotbale se to tolik nebere, pro každého jiného sportovce je to ale ta nejvyšší meta.
