ON-LINE REPORTÁŽ |
Jaké to pro vás je, když váš soupeř neřeší, jestli vás porazí, ale jen to, kolik gólů vám nasází?
Je to těžké a zvláštní. Ale nesmíte to mít v hlavě. Pokaždé, když se dostanu k míči, si říkám: Žádný problém, je to pořád 0:0, musíš se snažit běžet a zkusit dát gól. Občas, výjimečně, se nám ho podaří dát, ato je pak nádherné.
Lze mít z fotbalu radost, když jen neustále prohráváte?
Pořád prohráváme, ale reprezentovat naši zemi je velká pocta. Pro nás není v Česku důležité vyhrát, ale zahrát si proti slavným hráčům, jako je Jankulovski nebo Baroš, a nedostat moc gólů. Největší problém ale bude s fyzičkou.
Jak to myslíte?
San Marino je malá země a jen pár hráčů se fotbalem uživí. Být osm devět hodin v práci a pak jít ještě na trénink není jednoduché. Hraju fotbal rád, ale práce je přednější. Takže už po hodině hry jsme vždy všichni hrozně unavení. Zvládnout celý zápas je pro nás velmi náročné.
Nikdy jste nezapochyboval, jestli to vlastně má smysl?
Občas ale uhrajeme i dobrý výsledek! Třeba před lety v Lotyšsku jsme remizovali 1:1 a pro mě to bylo to samé jako pro Fabia Cannavara vyhrát mistrovství světa. Čekal jsem na to deset let.
Věříte, že se jednou dočkáte i vítězství v kvalifikaci?
Věřím. Musíme se snažit rozvíjet fotbal v San Marinu. Hřiště, mládež a jednoho dne to možná přijde. Ale nebudete to proti Itálii nebo Španělsku, to je nemožné.
Co považujete za největší zážitek ve své kariéře?
Mám dva. Remízu v Lotyšsku a můj první zápas za San Marino. Hráli jsme v Amsterdamu proti Nizozemsku, a když jsem byl pět minut před koncem střídán, celý stadion mi tleskal. Jinde se nám smějí, ale tady jsme prohráli a padesát tisíc lidí nás ještě povzbuzovalo.
