Když jste sem kdysi létal na mítink Grand Prix, také nechodili diváci?
Tehdy jsme závodili na menším stadionu, který byl docela slušně zaplněný. Ovšem v těchto zemích nejsou závody bez diváků ničím neobvyklým. Myslím, že se s tím i počítalo, že to letos na šampionátu tak bude. Je to škoda z toho pohledu, že výkony jsou tu excelentní. Kdyby se letošní mistrovství konalo jinde, před plným stadionem, hovořilo by se o něm ve stylu, že je atletika zase úplně nahoře. Prázdné tribuny to tvrzení trochu snižují.
Neměly by se tedy šampionáty do takových destinací přidělovat?
To je otázka pro IAAF. Peníze nejsou všechno, ale musíte se na to dívat i z druhé strany. Nevím, co to vše ze strany Kataru přineslo. Kdyby přidělení mistrovství do Dauhá vyneslo světové atletice peníze na dalších deset let, asi bych to dokázal skousnout. Klíčové nakonec není, kolik diváků sedí na stadionu, nýbrž sledovanost v televizi. Už když jsem pracoval v MOV, říkali nám, že velké stadiony jsou zbytečné, že je důležitá televizní sledovanost. Ta přináší benefity v podobě peněz sponzorů.
Aby ji IAAF zajistila, měla by něco dělat jinak?
Musíte mít dobrou vizi. Atletika je z celosvětového hlediska jeden z největších sportů, jenže marketingově se dělá spousta věcí špatně. Dřív bývalo tolik dokumentů o příbězích atletů. Zato teď? Zdá se mi, že jiné sporty umí své hvězdy daleko víc nabízet a prodávat. Nepotřebujete nutně někoho jako Bolt. Třeba Manyonga, borec z ghetta, co bral drogy a najednou se stal mistrem světa, to je zajímavý příběh, který se dá natočit, zajímavě podat a potom na něj lidi přijdou i na stadion. Příběhy prodávají, jen s nimi musíte přijít. Vezměte si třeba Fraserovou-Pryceovou.
Její návrat tu byl velkolepý.
Teď o ní píší, že je to ženský Bolt. Ale ona je víc. Má jen problém, že nemůže zaběhnout světový rekord. (Ten je v podání Griffithové-Joynerové 10,49 z roku 1988 a pro dnešní sprinterky nedostižný). Jinak je Fraserová famózní člověk. Jak ta se umí skvěle připravit, klobouk dolů. Ona atletiku posouvá, ale IAAF toho neumí využít.
Trenér českých oštěpařů Jan Železný 10. srpna v olympijské vesnici v Riu de Janeiro.
Naopak pochybnosti o zmeškaných testech vítěze stovky Colemanovi atletice nepomohly?
To je složité. Nemohu soudit, nevím, jak to s jeho absencemi bylo. Nechci Colemanův problém snižovat, ale může se stát, že zapomenete. Jeli jsme na soustředění a šli tam hrát golf. Víťa Veselý to zapomněl napsat a už měl jeden puntík za absenci při testu. Ale teď je situace přece jen jednodušší než dřív, když musíte vypisovat pouze jednu hodinu za den, během které budete antidopinovým komisařům k dispozici. Dřív jste museli psát celý den, vyplňovali jste úplné nesmysly. Víťu jsem si pak už kontroloval. Jakmile jsme změnili program, volal jsem mu, jestli to v systému přepsal.
Množí se názory, že propagace atletiky se nyní musí mnohem víc stavět na duelech hvězd než na honbě za často nedostižnými rekordy. Souhlasíte?
Duel je vždycky atraktivní, stejně jako výjimečný jedinec. Ale z pohledu oštěpu mám naopak radost, že se naše disciplína dostala nahoru celosvětovým záběrem. Najednou jsou tady ve špičce Tchaj-wan (Čchao-cun Čcheng), nebo Trinidad a Tobago (Keshorn Walcott) a další netradiční země. Do hry je vtažena spousta lidí, kteří mohou udělat medaili, a to je plusové pro atletiku.
Čím si takové rozšíření oštěpu vysvětlujete?
Tím, že už se ti závodníci umí dostat k informacím a že trenéři jezdí do zahraničí. Ten Tchajwanec mi kdysi volal, stejně tak i lidé z řady dalších zemí, jestli bych toho a toho netrénoval. A navíc je tu internet, kde si najdou návody co a jak trénovat. To je velká výhoda dnešního světa. Už neplatí, že Evropa vládne oštěpu.
Keňan Yego, mistr světa z Pekingu 2015, se učil od vás právě na internetu.
Jojo, mluvil o tom. V zemi, kde vládne běh, se najednou objevil člověk, který prorazil v technické disciplíně a stal se tam populárním. Díky tomu atletika zase vystoupne.
Trénink oštěpařů, legendární Jan Železný pomáhá Petru Frydrychovi
Pro Jakuba Vadlejcha, hvězdu vašeho týmu, je však tím pádem těžší prosadit se.
Určitě. Podívejte se na tabulky, Kuba hází 85 metrů a je třináctý, to je strašná šířka. Ale šampionát je velký závod, kde je nastavený vysoký kvalifikační limit, což s lidmi zamává psychicky. Máte jen tři pokusy v kvalifikaci. Když se vám jeden nepovede, znervózníte. Tady se ukáže, kdo je psychicky silný.
Jakub Vadlejch je?
Jak kdy. Ale vypadal dobře. Na posledním tréninku před mým odletem do Dauhá se mi líbil. Záleží, jak to tady chytne. Vše může být o jednom pokusu. Přiletí až ve čtvrtek a půjde tu poslední trénink, který by měl být jen o pár hodech a o psychice. Měl by se utvrdit, že je na tom dobře a pak do soboty odpočívat.
Vyhovuje mu přilétat takhle těsně před závodem?
Jojo. Časový posun je jedna hodina, což je nic. Vyhne se tím tlaku i vedru. Každý to má nastavené jinak. Je tady takový mrtvý vzduch, vydýchaný. Proto v maratonu tolik lidí odpadalo. Kdyby maratony a chůze dali raději na ráno, bude to z mého pohledu lepší než o půlnoci, protože ráno teplo nesálá zespodu. Ale v Tokiu nás čekají na olympiádě podmínky ještě horší. Tam vyjdete ven a bude z vás stříkat pot, protože vlhkost je v Tokiu v létě ještě daleko větší.
Zdejší stadion je naopak klimatizovaný na 24 stupňů. To pomáhá?
Teplota na ploše je ideální. Ale když jdete z 35 stupňů na rozcvičováku do 24 stupňů na stadionu, s tělem to zamává, zvlášť když jste mezitím hodinu zavřeni ve svolavatelně, kde je třeba jenom 18. Proto jsem Irče Šedivé přivezl zimní bundu. Vypadáte v ní divně, ale důležité je mít pořád zahřáté svaly. Tyhle šokové stavy pro ně nejsou dobré. To už by bylo pomalu lepší, aby byla všude stejná teplota.
Co jste říkal jejímu výkonu ve finále?
Vypadalo to, že jí došly síly. Už postup byl pro Irenu v podstatě úspěch. Vzal jí hodně sil, i psychických. Ale udělala dobrý krok do budoucnosti, stále se může zlepšovat a na olympiádě to může být za rok zase o něčem jiném.
Ani jedna ze tří Češek nakonec ve finále neuspěla.
Určitě se čekalo, že jedna z našich holek hodí daleko, jenže tohle se prostě stát může. Na vině bylo i předchozí zranění Nikoly (Ogrodníkové). A Bára (Špotáková) se letos vrací po mateřské pauze, pro ni je hlavním cílem olympiáda. Tak je potřeba její start v Dauhá brát.
Vyvrcholení závodu bylo naopak drama. Jak se vám coby nová šampionka zamlouvá Australanka Barberová?
Jsem za její zlato hrozně rád, protože je fenomenální oštěpařkou s nejrychlejší rukou na světě v ženském oštěpu, co jsem kdy viděl. Když zapracuje na technice, bude házet ještě dál. Taky Číňanky byly skvělé. Ony jsou v přípravě dost schované. A Číňanů je hrozně moc, miliarda, z toho se dá dobře vybírat. V Číně se ve všem vybírá jednodušeji. U nás, když najdeme talent, musíme se o něj starat a doufat, že se mu nic nestane.
Na šampionátu si odbyla premiéru také nová disciplína, smíšená štafeta. Je přínosem?
Je to jedna z mála novinek, kdy jsem pro. Občas se zkoušely různé bláznivé věci - třeba závod v oštěpu, kdy po každé sérii jeden vypadne, a jiné nesmysly. Pak mi lidi volali, že se na to nemůžou dívat, protože by museli mít brožurku, aby ta pravidla pochopili. Zato smíšená štafeta je dobrý nápad. Oživilo ji, když Japonci a Poláci proházeli úseky a nasadili muže do úseků, kde běžela většina žen. Sice to pro ně nedopadlo tak, jak si slibovali, ale pro diváky to bylo atraktivní. Mně by se líbilo, kdyby byla losovaná celá.
Aby až los rozhodl, na kterém úseku poběží ten který muž či žena?
Ano. Tenhle závod má být svým způsobem zážitek, show, ženy a muži spolu. Proto bych ho nalosoval celý a pak by bylo zajímavé, jak se pořadí mele. Proč by to IAAF nemohla udělat?
