Šla jsem na záchod a najednou holky říkaly: ‚Ty vole, Ester vyhrála,‘ směje se Samková |
Smutek z toho, že její sobotní zlato je jen dalším důkazem neexistence státního systému na výchovu sportovců. Že za velkými triumfy tu často stojí projekty oddaných a „bláznivých“ rodičů, protože jiná cesta k úspěchu nevede.
Protože státní fabrika, která z rozpočtu polyká miliardy, neumí dlouhodobě a opakovaně „vyplivnout“ medailové olympioniky.
A neumí je skoro ani nahodile.
  |
Jen si to vezměte: Martina Sáblíková měla štěstí, že ve Žďáru potkala trenéra Nováka a sama byla v bídných podmínkách schopná snášet jeho drsné dávky.
Šárka Záhrobská sice bezesporu trpěla při metodách despotického otce, ale uspěla. Ester Ledecká zase dostala díky finančně úspěšnému tátovi a mámě-pečovatelce svobodu k rozvoji.
Všechno jsou to svým způsobem sportovní „endemiti“. Náhodně se vyskytující medailisté, kteří ale nemají následovníky, protože se zrodili mimo systém. Museli, ten „oficiální“ by je pohřbil.
I Karolínu Erbanovou, včera bronzovou, už rozvíjejí Nizozemci. A vzpomeňte, kde je po odchodu Neumannové a Bauera lyžování.
Mám známého, jehož syn dělá sjezdové lyžování. Je mu deset, vyhrává, má talent, jenže systém (rozumějte svaz) ho ještě dva tři roky bude přehlížet.
ZOH 2018
Sledovat další díly na iDNES.tvA tak synovu kariéru „topí“ otec. Snaží se o nízkonákladovou formu, a tak ho to stojí 70 tisíc ročně.
Jen! Aby měl syn ideální podmínky k růstu, potřeboval by rozpočet čtyřikrát nafouknout. Jenže kdo z drtivé většiny rodičů má na to ročně pustit 300 tisíc do koníčka dítěte?
A i ta levnější varianta by pro vysoké procento byla na hraně. A tak i známý, s lehce nadprůměrným platem, zvažuje konec.
Úspěch Ledecké mu sice vlil optimismus, jenže až euforie vyprchá, vrátí se realita. Navíc ví: „Udělal jsem chybu, že jsem dal syna na tak drahý sport. Ale byla to volba.“
A je těžké to utnout, když to syna baví a vyhrává. Zároveň si je ale jist, že obdobný talent jako Ledecká má v zemi pět šest dětí.
Ester Ledecká získala zlato v superobřím slalomu.
Ovšem než si jich systém všimne, skončí, nebo jejich tréninkový deficit bude vinou chybějících financí (a tudíž ne tolika soustředění na ledovci, ne tak kvalitních trenérů) tak výrazný, že budou ztrácet.
Pak je systém odvrhne sám, než aby je podpořil mnohem dřív, zvlášť když se specializace vyžaduje ve stále ranějším věku.
Proto „přežijí“ jen ti bohatší.
Lyžování není výjimkou, potíže jsou napříč sporty. Snad jediným, kdo umí mladé jakžtakž vychovat, je tenis.
Prsty v tom ale má šikovný prostějovský manažer Černošek, který - ač čerpá dotace - jako soukromník nahrazuje stát. Není to však donátorství, nýbrž investice, že mu nové Kvitové jednou budou platit procenta z příjmů.
Problém tkví v tom, že se po revoluci zrušila tréninková centra mládeže, která se teď různě a pracně obnovují. A tak do hry často vstupují rodiče.
Trenéři si sice stěžují na jejich ambicióznost, jenže bez ní se dítě výrazně neposune. I v hokeji, který by měl mít příkladně propracovanou výchovu, musíte potomkům k rozvoji přikupovat speciální bruslařské tréninky i kouče.
Jen obyčejné tréninky v klubu už nestačí.
Přitom by sportovní systém měl připomínat ten školní. Když do něj dítě vložíte, má vlohy, může z něj - s elementárním zájmem rodiče - na konci být lékař, soudce...
Ve sportu ne. A tak dál spoléhejme na „blázny“, kteří se obětují pro dítě, protože bez nich se sobotní zlatá euforie - nejspíš - jen tak opakovat nebude. Bohužel.
