Možná poslední sezona olympijského vítěze ze Salt Lake City byla naplněná bolestí, navíc bývalý šampion prokráčel jejími zákrutami bez výraznějšího výsledkového úspěchu. O víkendu ji uzavřel osmým místem na světovém šampionátu v Itálii.
LN Kdy se rozhodnete, jestli se skákáním definitivně skončíte?
Tak do měsíce. Sám ještě nevím.
LN Co všechno bude vaši volbu ovlivňovat?
Především zdravotní vyšetření. (směje se) V podstatě je to jenom o tom. Tahle sezona byla strašně probolená, že jsem si mnohokrát říkal, že takhle skákat mě nebaví. Dřív jsem povídal, že když skončím, tak ne kvůli nedostatku medailí, ale když mě to přestane bavit. A jak mě skákání bolí, tak mě moc nebaví. Lepší už to asi nebude, ale chci zjistit, jestli se to nezhoršilo.
LN Budete se rozhodovat sám, nebo dáte na okolí?
Pavel (trenér Landa – pozn. red.) samozřejmě nechce, abych končil. Manželka Elen mě maximálně podporuje v tom, co dělám. Finální rozhodnutí sice bude hozeno na mě, ale doufám, že nějaké indicie od okolí dostanu.
LN Napadlo vás teď na mistrovství světa, že se třeba rozjíždíte na můstek v závodě naposledy?
Věděl jsem, že je to poslední šampionát. Závod jsem si strašně užil. Udělali jsme zásadní změny, vyměnil jsem trenéra za Američana, pomohlo mě to nakopnout, protože jak jsem se mydlil ve zraněních a bolestech, tak jsem měl motivaci na bodě nula. Jak jsem doskákal, tak americký trenér přišel a říkal: Tak pojedem ještě jeden rok, ne? (směje se) Řekl jsem mu, že jeden závod z osmi není rozhodující. Nechci skončit ve čtyřiceti tak, že bych musel chodit v předklonu. Poslední dva tři týdny byly perfektní, ale chci znát názor doktorů.
LN A co soupeři? Nepřemlouvali vás, abyste zůstal?
Jak nevěděli, jestli se ukážu, nebo ne, tak přicházeli a říkali, že jsem ten sport posunul dál, že jsem jako první člověk na světě skočil pět vrutů a dlouho, tři nebo čtyři roky, jsem držel světovej rekord v bodování. To byly hezké chvíle.
LN Budete ještě letos skákat?
O víkendu jedu do Rakouska na exhibici. Úplnej kripl nejsem, můžu skákat dvojná a trojná salta. Jenže na závodní úrovni to není jen o dvou skocích, ale o desítkách tréninkových skoků. A potom musím být schopný regenerovat. V Americe jsem měl perfektní tréninky, ale třetí den mě píchlo v zádech a den a půl jsem pak chodil v předklonu.
LN Nemrzí vás, že kvůli nedostatku sněhu byl zrušený závod ve Špindlerově Mlýně?
Mrzelo mě to o to víc, že jsem si říkal, že pokud by to měla být poslední sezona, tak bych se chtěl rozloučit ve Špindlu. Doma. Ale řeším jen věci, které jsem schopen řešit.
LN Akrobatické skákání, to je v Česku Aleš Valenta. Vidíte u nás svého nástupce?
Na té úrovni, jako jsem já, ještě chvíli nikdo nebude, ale rýsuje se pár kluků a holek, kteří by mohli tu štafetu vzít a být i lepší než já. Jen doufám, že u toho zůstanou během puberty. Máme ve Štítech čtrnáctiletého mladíka, který je extrémně talentovaný, ale přijdou holky a... Sport je i o vůli.
LN Co vaše děti? Nevyrostou z nich akrobatičtí šampioni?
Naštěstí jsou tak malé, že tohle ještě nemusíme řešit. Jestli se rozhodnou pro lyžování, tak je budeme podporovat. Uvidíme, jestli budou sportovat, nebo hrát na klavír.
LN Skákání je ale nebezpečné. Po vašich zdravotních patáliích byste jim ho nerozmlouval?
Upřímně si myslím, že skákání není nejhorším sportem, co se týče zdraví. Ve vrcholovém sportu jsou zranění všude. Pokud se chce člověk dostat na špičku, tak musí riskovat a jít do extrému přes limity. Navíc mám nové poznatky, aby si člověk nehuntoval tělo jako já, když jsem začínal. My jsme skákali do vody bez bublin, takže voda byla tvrdá. Několikrát jsem dopadl na rovinu, což zádům neprospělo.
LN Tušíte, co byste dělal v případě, kdybyste kariéru uzavřel?
Mám jasnou představu. Vybudoval jsem Acrobat Park a většina mých aktivit se bude týkat rozvoje mého sportu, všech adrenalinových sportů a akcí pro firmy. Láká mě sportovní marketing, nebránil bych se nějaké formě moderování spojeného se sportem. Nemám strach, že bych si doma sedl na zadek a přemýšlel, co budu dělat.
