31. prosince 2018 6:05 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Konec vysokých mužů v basketbale? Hra se proměnila, míříme ke hře ‚bez pozic‘

Nejmenší hráč ligy a s tím nejvyšším hráli jednu dobu spolu - vytáhlý Manute... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejmenší hráč ligy a s tím nejvyšším hráli jednu dobu spolu - vytáhlý Manute... | foto: Lidovky.cz

PRAHA Pro mnohé z nás, jejichž výška se pohybuje okolo dvou metrů a výše, musí být otázka „Ty hraješ basket, viď?“ už vážně otravná. Zvláště když nepřekvapivě odpovíme ano. Jenže vývoj běží kupředu a hvězdy, které začínaly v padesátých letech tento sport pod bezednými koši popularizovat by dnes nevěřily vlastním očím. Změnil se téměř k nepoznání.

A byli to právě vysocí hráči, nazývaní v basketovém žargonu pivoti, kteří tehdy hře dominovali. A nebylo se čemu divit, pravidla a styl tehdejšího basketbalu jim velmi nahrávaly. Oproti jeho současné podobě se role hráčů basketbalu nesmírně proměnily, některé změny pravidel od základů překopaly schéma hry.

Ve sportu, kde se máte trefovat do koše umístěného ve výšce 305 centimetrů, přirozeně od počátku hráli důležitou úlohu vysocí podkošoví hráči. První znejistění jejich role přišlo v roce 1954 (průměrná výška tehdy byla 193 centimetrů, dnes je průměr o osm čísel výše), kdy bylo v NBA poprvé zavedeno pravidlo 24 vteřin. Kvůli tomu měl každý tým, od doby kdy získal míč, 24 sekund na to, aby vystřelil. Hru to výrazně zrychlilo, podle některých toto nové pravidlo dokonce NBA zachránilo. Bez něj totiž mohl vedoucí tým jen držet míč třeba celou poslední část zápasu a jedinou možností  soupeře bylo faulovat.

Tomáš Satoranský smečuje do koše i přesto, že mu Meyers Leonard rukou zastínil...

Tomáš Satoranský smečuje do koše i přesto, že mu Meyers Leonard rukou zastínil výhled.

To vysokým hráčům vyhovovalo. Střílelo se méně střel, padalo méně bodů. Poslední sezónu v NBA, ve které nebyl limit na střelu zaveden, týmy nastřílely v každém zápase průměrně 79 bodů. Každý pokus vpravit míč do obroučky tak byl o něco cennější. I proto se vyplatilo dát míč vysokému hráči, který operoval blízko koše a měl proto nejlepší šanci na skórování. Trojbodová čára totiž tehdy ještě neexistovala.

A tak týmy sypaly útoky jeden za druhým přes své podkošové hráče. Průměr nastřílených bodů týmem za jeden zápas vzrostl během jediné sezony na 93 bodů. Tréninkové metody ještě nebyly na takové úrovni a po palubovkách nepobíhaly skákající mašiny tak jako dnes. Pod koši si tak nerušeně operovali obři, kteří tehdy měli klidně třeba „jen“ dva metry, což je dnes výška běžná pro křídelníka a řadu rozehrávačů.

Nejlepší hráč soutěže, vyhlašovaný po konci každé sezóny, byla kategorie zcela zasvěcená pivotům. Mezi lety 1955 až 1980 se rozdalo pětadvacet takových ocenění. Třiadvacet z nich připadlo podkošovým hráčům. Od té doby už se to povedlo jedna dvanácti dlouhánům, posledním z nich byl přitom v roce 2007 německý „Dirkules“ Nowitzki, jehož hra už ale nebyla založená na fyzické dominanci – místo toho střílel přesně i zpoza trojkového oblouku.

Střela! Dirk Nowitzki v utkání proti Indianě.

Střela! Dirk Nowitzki v utkání proti Indianě.

Že se úpadek velkých mužů v basketbale dá začít sledovat od roku 1980, je docela symbolické. Právě s sezoně 1979-1980 byla totiž poprvé zavedena tříbodová střela. Ne že by se ale atleti na palubovkách zbláznili a metali jednu trojku za druhou. Ještě v dané sezóně nejčastěji zpoza trojkové čáry ohrožovali koš hráči celku San Diego Clippers, a to zhruba sedmkrát za zápas. Tým přitom skončil až šestnáctý, takže kulometná palba za tři body ještě neplatila za dobrou taktiku, zvláště když úspěšnost tehdy většinou nepřesáhla ani 30 procent.

Přetočme ale optiku tohoto článku o osmatřicet let dopředu a ocitneme se v roce 2018. V sezoně 2017-2018 už jako bychom se pohybovali v úplně nových dimenzích dalekonosné střelby. Podívejme se místo lídru na chvost ligy, pokud jde o počet vystřelených trojek za zápas. Nejméně jich vyšlou směrem k obroučce v Minnesotě, a to okolo 22,5 za zápas. Stále tedy asi třikrát víc, než před dekádami ostrostřelci-průkopníci ze San Diega. A co víc – nejlepší celky soutěže si troufnou i na vysoko přes třicet trojek za zápas, jeden z nejlepších celků loňské sezóny Houston dokonce 42.

Shaquille O’Neal a prezident Obama v pracovně Bílého domu

Shaquille O’Neal a prezident Obama v pracovně Bílého domu

Dá se tedy asi pochopit, že vysocí hráči, u nichž je cit pro střelu, snad i kvůli velkým dlaním, mnohem vzácnější dovednost, z tohoto trendu zrovna neprofitují. V moderní NBA navíc platí i další pravidla, která pole působnosti pivotům zmenšují. Ve vymezeném území okolo koše už hráči nesmí stát déle, než tři vteřiny, a to během útoku i obrany. Přirozený habitat podkošových hráčů se tak posouvá dál a dál od desky a obroučky. Podobně jako zvířata vytlačovaná ze svých obydlí se ale i pivoti začali přizpůsobovat.

Dnešní hvězdy mezi pivoty už zdaleka neumí jen to, co jejich předchůdci. Hráči jako Anthony Davis, Joel Embiid či DeMarcus Cousins jsou velmi atletičtí a obratní, především to ale umí úplně jinak s míčem. Všichni zmínění jsou velmi nebezpeční i za trojkou, nebojí se driblinkem obcházet obránce díky své rychlosti a při nájezdech pod koš sbírají asistence, když spoluhráčům posílají přesné přihrávky do volných pozic. Srbský mág Nikola Jokič to se svými 213 centimetry dotáhl dokonce k číslům, za které by se nemuseli stydět ani rozehrávači. Ke svým osmnácti bodům a deseti doskokům přidává ještě sedm asistencí a tvoří tak většinu ofenzivy svého týmu.

Fanoušci ale milují malé mrštné hráče, se kterými se přece jen ztotožní lépe, než s jedním procentem populace, které tvoří obři mající i hodně přes dva metry. A ti tak musí své dovednosti trpělivě pilovat a pilovat. Ne nadarmo už tak spousta expertů okolo basketbalu predikuje, že se brzy dočkáme „bezpozičního“ basketbalu. Po hřišti bude pobíhat deset plejerů, jejichž výška bude oscilovat mezi 200 až 215 centimetry a každý z nich bude umět v podstatě vše, něco jako fenomén této generace LeBron James. Ostatně rozehrávač a jediný český zástupce v NBA Tomáš Satoranský měří 201 centimetrů.

Legendární dvojice Karl Malone a John Stockton.

Legendární dvojice Karl Malone a John Stockton.

Legendární dvojicím malého rozehrávače a robustního pivota, které jsme vídali ještě v devadesátých letech, už tak nejspíš odzvonilo. Místo toho jsou tu celkem malí Stephen Curry a James Harden, kteří běžně vystřelí jedenáct trojek za zápas. Ale to nevadí, protože pivoti už jim zase šlapou na paty. A až se to všechno vysocí muži naučí stejně dobře, nastoupí na jejich místo pravděpodobně oni.

Michal Bernáth

Autor

Michal Bernáthmichal.bernath@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz