Koukalová: Já a biatlon? Nikdy neříkej nikdy. Na běžkách jí to ale pořád jde |
„Chci totiž, abych si jednou mohla říct, že jsem dělala dobré věci,“ řekla Koukalová v pátek před vyhlášením Sportovce roku 2018, na němž suverénně triumfovala Ester Ledecká.
Gabrielo, jaké to je se do pražského hotelu Hilton vrátil po roce, tentokrát už jen jako divačka?
Tehdy mi bylo nepříjemný sem jít, nevěděla jsem, co bude, šla jsem do neznáma. Teď už to bylo mnohem lepší, to je příjemný posun.
Je to i tím, že jste se po roce zase vrátila na lyže?
Snažím se dostat do pohody, jedenáct měsíců jsem nehnula ani brvou a už jsem začínala mít problémy se zády. Tak teď do toho celkem šlapu. Dostat se zpátky není taková legrace, jak jsem si myslela. Je ale docela fajn sportovat, když za vámi nikdo neběží.
Gabriela Koukalová se sluchově postiženým tenistou Jaroslavem Šmédkem
A kolik jste toho zatím nejvíc ujela?
Ujela jsem asi patnáct kilometrů, ale bylo to příšerný. Lidi na mě volali: vám to ještě furt jde. Ale o mě se už v tu chvíli pokoušely mdloby, fyzička už není, co bejvala. Ale nechtěla jsem se samozřejmě nechat zahanbit, tak jsem dělala, že jsem děsně hustá.
Je tedy nějaká možnost, že se vrátíte ještě k biatlonu?
Vrátit se k biatlonu? Je fakt, že spousta lidí mi říká, že by to byl docela dobrej nápad, ale já osobně o tom nejsem přesvědčená. Ale říkám si, že člověk by nikdy neměl říkat nikdy. Pořád ty bolesti ale mám, třeba při dlouhých procházkách po několika kilometrech. Možná si tělo ještě pamatuje všechno z minulosti a brání se.
Přesto se hýbete i díky latinskoamerickému tanci. Jste připravená jít do Stardance?
Myslím, že zanedlouho dostanu ocenění pro největší antitalent. Lidi, co s nimi tančím, na mě určitě večer vzpomínají, jak mají rozdupaný nohy. Ale strašně mě to baví.
Co vás dál zaměstnává vedle stavění domu v Hořovicích s vaším manželem?
Chci se věnovat poruchám příjmu potravy, to vychází z mojí minulosti. Je to problém, o kterém se nemluví a který existuje nejen ve sportu, jak jsem zjistila z těch tisícovek e-mailů, které mi chodí. Tlak na to, aby člověk vypadal dobře, je ve všech oborech. Ta práce mě nabíjí.
  |
A jak se vám změnil život obecně, když už nejste profesionální sportovkyní?
O ženách by se mělo říkat, že jen zrají, ale já myslím, že jsem i trochu zestárla. Každopádně jsem získala spoustu zkušeností, které bych neměla, kdybych zůstala u svého bývalého povolání. Bylo to takové setkání s realitou. Naučila jsem se ve všech ohledech starat sama o sebe, už nespoléhám, že za mě všechno zařídí někdo jiný. Je to neuvěřitelná škola.
Vaší upřímnou zpovědí v knize Jiná jste si udělala spoustu nepřátel. Jak se s tím srovnáváte?
Teď přicházím na to, že jsem kolem sebe měla spoustu lidí, které jsem měla za přátele, ale zjistila jsem, že to byla asi jen moje naděje a v reálu to tak nebylo. Ale nechci tím nikoho hanit, myslím, že je to součást života. Člověk se někdy potřebuje dostat na takovou křižovatku, aby věděl, kdo mu zato stojí.
Takže zpětně nelitujete žádné věci, co jste v knize zveřejnila?
Nelituju ničeho, co se stalo, rozhodně bych nic neměnila. Chci být sama sebou, věnovat se rodině a pomáhat lidem. Abych si jednou mohla říct, že jsem dělala dobré věci.
Pojedete se vůbec podívat do Nového Města na Moravě, kde jste naposledy triumfovala v závodě s hromadným startem?
Samozřejmě to sleduju, co se tam děje. Člověk by musel být slepý a hluchý, aby mu to uteklo. Já se tam dokonce chystám, v neděli bych tam chtěla být, budu fandit v první řadě (kvůli nemoci nakonec Koukalová do Nového Města nepřijela - pozn. autora).
Jak jste vůbec přišla na to vzít sebou na galavečer místo manžela sluchově postiženého tenistu Jaroslava Šmédka?
Dokáže rovnocenně soutěžit s lidmi, kteří nemají žádný hendikep. Myslím, že takovým lidem bychom měli věnovat pozornost.
