Jaký vztah k této disciplíně máte?
Baví mě. Jako každá štafeta. Při nich na mě působí náboj celého týmu. Štafetové dny jsou vždycky hned od rána jiné. Víte, že na to nejste sám a že v tom s vámi jedou další tři lidé. Ten pocit mám rád.
Letos se v rámci genderového vyvažování smíšená štafeta v rámci světového šampionátu poprvé pojede v obráceném gardu, tedy nejprve muži a potom ženy. Co říkáte takovému otáčení úseků?
Jsem možná konzervativní, ale mám radši předchozí formát s mužskými úseky na konci. Respektujeme však, že se IBU rozhodla pro změnu, ať už z jakéhokoliv důvodu. (Pořadí mužských a ženských úseků by se nyní mělo na MS každoročně prohazovat.)
  |
Vás tentokrát čeká druhý úsek. Máte ho raději než ten první, při němž jste už v minulosti zažil v Oberhofu nepříjemný zážitek v podobě pádu a následného odstoupení celého týmu?
To je pravda, ale pozitivní zážitky s prvním úsekem převládají. Ať už ze šampionátů v Kontiolahti a Oslu nebo ze Světových pohárů, kde jsem štafetu rozjížděl a předával jsem ji pak i mezi prvními třemi. Tady jsme se bavili s Ondrou Moravcem, že je skoro jedno, kdo z nás dvou ve středu který úsek pojede. Musíme to zvládnout oba, abychom holkám štafetu předávali v kontaktu. (Na třetím úseku pak bude Markéta Davidová, na čtvrtém Lucie Charvátová.)
Když zavzpomínáte na loňskou mimořádně povedenou smíšenou štafetu na šampionátu v Anterselvě, co se vám vybaví nejdřív?
Jak jsem po rozjetí před mým úsekem přicházel na stadion a najednou koukám, že jedeme o medaili. Do té doby jsem se soustředil jen na sebe a vůbec jsem netušil, jak si stojíme.
A potom? Neroztřásl jste se trochu?
Jo, to přijde vždycky, jakmile bojujete o bednu - a tím spíš, pokud jde o týmový závod. Zachvějete se vždycky, ať už o tu medaili jedete poprvé nebo podesáté. Ale na druhou stranu, já právě tyhle vypjaté momenty vyhledávám. Jasně, někdy se stane, že je psychicky nezvládnu, ale byl bych mizerný závodník, kdybych říkal, že o takové výzvy nestojím.
Letos jste coby finišman mužské štafety v prosincovém Hochfilzenu podal snad svůj nejlepší výkon v sezoně, když jste ji vytáhl z 10. na 5. místo. Také to je určitá motivace do středečního závodu?
V normální sezoně, kdybych závodil od prosince až do února bez přestávky, by to motivace určitě byla. Bohužel však musím tuhle zimu dělit na období před covidem a po něm. Takže do mistrovství světa jdu v nadsázce znovu z nuly a sám jsem zvědavý, jak to tady bude vypadat.
Při vašem návratu po covidu vám ve stříbrné stíhačce na mistrovství Evropy skvěle vyšla střelba, ale běžecky jste ještě byl pomalejší. Do začátku soutěží na Pokljuce jste chtěl na běhu zapracovat. Povedlo se?
To nedokážu říct, jestli je můj běh rychlejší nebo pořád stejný jako na Evropě. Tím, jak jsem byl nemocný, trochu jsem ztratil odhad formy. Ale tím se teď nezabývám, jsem nastavený ve stylu: Zkusím to a uvidíme. Hlavně že jsem tady a už zase zdravý. Nechám na trati všechno.
Opět platí vaše klasické štafetové tvrzení, že umístění do 6. místa bude úspěch, do 8. místa dobré - a pak už ne?
Jo, skončit do 6. místa znamená rozšířené pódium a dostat se na něj v konkurenci Norska, Švédska, Rakouska, Ruska, Německa, Francie nebo Itálie by bylo super. Na papíru vidím nejmíň osm štafet, které mají dobré dva muže i dvě ženy a když se jim to sejde, mohou usilovat o medaili. Do této společnosti ve smíšenkách rozhodně přibylo také Rakousko, které má v Hauserové rozdílovou hráčku a navíc po dlouhé době disponuje i dobrou ženskou dvojkou.
Vnímáte atmosféru světových šampionátů výrazně jinak než „klasických“ Světových pohárů?
Jde o nejvíc sledované akce, závodím tu o medaile, je to rozhodně jiné. Ale letos jsem v takovém rozpoložení, že u mě opravdu hlavně převládá radost, že se mi povedlo vrátit a že má nominace není vyloženě krizové řešení.
Při vašem debutu při mistrovství světa v Novém Městě 2013 jste byl bezstarostným mladíkem, který se zčistajasna stal finišmanem mužské štafety a dovezl ji do cíle s přehledem na 6. místě. Naopak v Hochfilzenu 2017, kam jste přijel po vydařené první polovině sezony, jste hned úvodní sprint neustál a skončil jednašedesátý. Tehdy vás pocit, že můžete na šampionátu něco dokázat, příliš svazoval?
Přesto to byl závod, za který jsem moc rád, že se mi přihodil právě na šampionátu v roce 2017.
Protože bez této zkušenosti byste neměl olympijskou medaili za sprint v Pchjongčchangu 2018?
Ano. Co se mi stalo v Hochfilzenu 2017, mě vyškolilo a ukázalo mi tu špatnou cestu, kterou jsem pak na olympiádě nezopakoval. V předolympijské sezoně jsem na tom nebyl vůbec špatně, před mistrovstvím světa jsem se držel v první patnáctce svěťáku. Jenže v Hochfilzenu jsem byl tak moc koncentrovaný na všechny detaily, abych je udělal co nejlépe, až jsem se v tom sám uvařil. Sprint jsem totálně pokazil a nepostoupil z něj ani do stíhačky. Naštěstí jsem ještě na tom samém šampionátu dokázal reagovat.
Čtyři dny poté jste ve vytrvalostním závodě dojel šestý.
Jo, dal jsem se dokupy. Což byla lekce, jak důležité je nastavení hlavy. Dokázal jsem sám sobě, že jsem i ve sprintu mohl bojovat o výborný výsledek, ale nebyl jsem na to připravený mentálně.
Jak se vám zatím letos líbí na Pokljuce? Počasí moc nespolupracuje.
Čekal bych tady sluníčko a hezkou zimu, ale zatím je tu déšť, mokrý sníh, teplo a počasí se pořád mění. Ustálit se má až od pátku.
