Jaký jste vlastně měl předtím osobní výškový rekord?
Určitě odněkud z lyžování na ledovci. Nejspíš 3900 metrů z Aspenu. Hodně jsem ho na Kilimandžáru překonal. Byl to pro mě úplně jiný zážitek než cokoliv předtím. Ve stanu jsem spal naposledy někdy v deseti letech. A teď jsme v něm přespávali pět nocí.
S nadsázkou to byl vlastně pro váš tým takový týdenní etapový „závod“?
Akorát s tím rozdílem, že když jsem přijel domů třeba z etapáku Kolem Romandie, dával jsem se dohromady dva dny. Po výšlapu na Kilimandžáro to bylo až deset dní. První tři dny poté, co jsme slezli, jsem ještě byl docela v pohodě, zato potom úplně K. O.
Podle zpráv týmu Tinkoff-Saxo jste při výšlapu měli jedno z nejhorších počasí, které v tomto regionu za poslední dekádu panovalo. Opravdu bylo tak zlé?
No, tak to napsali... Ale je fakt, že první tři dny nám hodně propršely. O tom riziku jsme dopředu věděli, protože od 1. listopadu tam začíná sezona krátkých dešťů. Pršelo urputně celý den, byli jsme dost mokří a stany také neusychaly. Ale šerpové nám zároveň vykládali, že při klasických tropických deštích se korytem, kterým jsme stoupali, valí doslova řeka vody. Zato my jsme pořád ještě mohli jít po normální, i když mokré cestě.
Odměnou pak byly úžasné pohledy z vrcholu?
Určitě. Poslední dva dny se vyjasnilo, od 4500 metrů jsme se ocitli nad mraky a viděli vrcholky okolních hor. Občas se otevřel i výhled daleko dolů. Jen foukal docela studený vítr.
Poslední fázi výstupu jste absolvovali hluboko v noci?
Vyráželi jsme na ní kolem půlnoci. Měl jsem na hlavě i čelovku, ale nepoužíval ji, protože jak svítil měsíc, ani jsem ji nepotřeboval. A když jsme se potom ocitli na náhorní planině, vedoucí k vrcholu, právě začalo vycházet slunce. To bylo vážně krásné.
Dá se takový výšlap z pohledu „opotřebování“ svalů přirovnat například k horským etapám na Tour?
Tohle bylo jiné. Tentokrát nešlo o to, abych na vrchol kdovíjak spěchal, spíš šlo o nastavení vlastního tempa. Po první hodině závěrečného výšlapu se naše sestava hodně natrhala. Ale každý se snažil jít s nějakou menší skupinkou, aby nezůstal úplně sám.
Jen Alberto Contador si trochu zazávodil, že? Na vrcholu byl první.
To jo, Alberto, Vahlgren a Kiserlovski vzali výšlap trochu soutěžně. My jsme dorazili nahoru půl hodinu po nich, ale spocení jsme byli taky. Šel jsem s Mickem Rogersem, Ivanem Basem a Bjarnem Riisem. A že jsme tam dorazili ve chvíli, kdy zrovna vylézalo sluníčko, bylo mnohem lepší než vystoupat tam ještě za tmy. Svalově jsem měl příjemnný pocit, pohyb nahoru byl do tahu, takže mě tolik nezničil. Zato sejít pak z těch 5900 metrů do tábora ve 4800 metrech, tam si dvě hodiny odpočinout a pokračovat dál dolů do 3000 metrů byl doslova masakr na nohy.
A také na hlavu, ne? Nebolela vás kvůli rychlé změně nadmořské výšky?
Ta mě začala bolet právě až doma po návratu, na rozdíl od některých kolegů. V prvních chvílích po sejití to s ní až tak strašné nebylo, naopak ty otřesy na kolena a nohy byly mnohem horší. Myslel jsem si, že mi odpadnou stehna.
Ze 72 aktérů teambuildingu jich na vrchol vystoupalo 51. Někteří členové vašeho týmu údajně své snažení vzdali až těsně pod vrcholem.
Už z tábora ve 4800 metrech spousta lidí nevyrazila dál, zůstali ležet, protože jim bylo celou noc nevolno. A potom se hodně lidem začala totálně motat hlava mezi 5000 a 5600 metry. Najednou nevěděli, kde jsou, a museli je snášet níž. Bylo to tak, že i někteří závoďáci nahoru nevyšli, ale některé naše sekretářky ano. Když tam půjdete nahoru třeba vy, vezmete si dueretikum na ředění krve a půjde se vám líp. Jenže my si nic takového vzít nemůžeme.
