Už jen dva duely chybí Petře Kvitové k tomu, aby si podmanila pařížské antukové království. Proti nevyzpytatelné Siegemundové ve čtvrtfinále předvedla jeden ze svých nejlepších výkonů na turnaji.
„Přitom od chvíle, co jsem se probudila, jsem byla nervózní,“ přiznávala. „Věděla jsem, že to bude velká bitva o každý bod a samotný fakt, že hrajete čtvrtfinále grandslamy, není pro nervy nic snadného.“
ČTVRTEČNÍ SEMIFINÁLE PETRY KVITOVÉ MŮŽETE SLEDOVAT V ONLINE REPORTÁŽI |
Dopředu se připravila na sprinty k síti, na přetahovanou o každý míč. „Pořád ve mně bylo takové pnutí. Žádný moment, kdy si člověk řekne: Uf, už to bude lepší! Nervy pracovaly samy za sebe,“ líčila.
  |
Přesto Němce prakticky nedala šanci: „I když jsem ve druhém setu přišla o podání, hned jsem ji brejkla nazpět. Pořád jsem zůstávala pozitivní. Celkově mě těší, jak jsem to zvládla.“
Je trocha nervozity potřeba?
Nervy by tam být měly. Když hraju bez nich, taky to není dobře. Jen je toho někdy až příliš! A těžko se s tím bojuje, to totiž pak nechci jíst, nechci mluvit, nechci jít na kurt. Zároveň už díky svým zkušenostem vím, že jakmile tam nakráčím, bude to lepší. Našla jsem si cestu a hrála velmi dobrý tenis. Snad je to dobrá zpráva do budoucna.
Minulé vás na konci zápasu pohltily emoce, vzpomínky na comeback po zranění. Dnes to byla čistá práce - a jede se dál?
To sedí. Hraju hned zítra další zápas, turnaj pokračuje a já to chci znovu urvat. Emoce nebyly takové jako v osmifinále, což je na jednu stranu možná dobře; byla jsem z toho taková vyflustlá a prázdná. Ani ne fyzicky, hlavně psychicky: dalo mi zabrat se z toho dostat, den volna pomohl.
V semifinále jste tu poprvé od roku 2012...
Těžko se to srovnává, když jsem ještě pořád ve hře a cílím na příští zápas. Před osmi lety jsem byla mladá, měla titul z Wimbledonu, prohrála jsem až s budoucí vítězkou (Marií Šarapovovou). Tehdy jsem nehrála na antuce to nejlepší, ale i tak jsem došla do semifinále, což byl skvělý výsledek. Letos to pro mě po tom všem, čím jsem si prošla, nejspíš znamená trochu víc. Neuměla jsem si představit, že budu zase tak daleko na grandslamech, loni ve finále v Melbourne a teď tady. Je to další zázrak, co se mi stal (úsměv).
Jste lepší antukářka než v roce 2012?
Řekla bych, že pořád stejná.
Vážně? Vždyť zápasy většinou máte pod kontrolou.
Ale já si nemyslím, že to má co společného s antukou. Je to spíš obecná věc. V roce 2012 jsem tady hrála trochu riskantněji, ne tolik variací jako teď. Já na antuce musím zkracovat výměny; nejsem ta, co to bude oběhávat, ale ta, co vytváří na soupeřky tlak a když to jdu ukončit na síť, je to jen bonus. To jsem stoprocentně zlepšila. Ale pořád nehraju topspiny, nekloužu se - nedělám to, co klasičtí antukáři a antukářky.
Může být inspirací, že s podobnou hrou došla k titulu z Paříže právě Šarapovová?
Pár dní zpátky jsem si na to vzpomněla. Hrála podobě jako já, snažila se do toho chodit - vím, že i s takovou hrou je možné tady dojít daleko. Zatím se mi to vede. Ještě to neskončilo, ale už semifinále dokazuje, že to s mým tenisem jde.
