Žádný tenista historie nesesbíral tolik pokut jako Kyrgios. Další přibyly i při jeho wimbledonském tažení, kdy se tu pohádal s fanoušky, tu s podavači míčků, tu si dal při přebírání trofeje z rukou vévodkyně z Cambridge na hlavu sytě červenou kšiltovku, přestože to přísná pravidla slavného turnaje zakazují.
„Děkuji všem těm lidem tady, protože vím, že to se mnou nemají lehké. A děkuji i divákům, byla tady úžasná atmosféra,“ řekl po finále na kurtu.
Přesto se opět dočkal moralizování na tiskovce od nejmenovaného novináře (kvůli kšiltovce), rýpanců od lidí na sociálních sítích. V anketě na australském webu news.com.au se 70 procent hlasujících nechalo slyšet, že ho stále nemůže ani vystát.
Chce se říct, že Kyrgios sklízí to, co zasel. Nebylo by to ale fér. Dnešní úzkoprsá a moralistická společnost potřebuje i své „antihrdiny“.
Potřebuje někoho, kdo je sám sebou i se vším tím negativním.
Kdo se nebojí říct, co si myslí, byť jde hlavou proti zdi. Třeba jako když se v lednu během „covidového lynče“ postavil na stranu Novaka Djokoviče.
Kdo vás baví. Kdo se nebojí vyseknout parádu ve chvílích, kdy jiní myslí jen na to, aby neudělali chybu.
A kdo si to vše může dovolit, protože má v sobě tolik tenisového talentu.
A kdo si pro tyto aspekty zaslouží být nejen ve finále grandslamu, ale jednou ho i vyhrát. Letos to Kyrgios ještě nezvládl, ale pořád mu je jen 27 let...
