Co tu ještě hledají? Stále se lyžováním uživíme, oponují Kraus a Bauer

Co tedy někdejší medailisty žene dopředu? Znovu chtějí dokázat, že na to mají. A že pořád patří do světové špičky.

LN Za čas napadne další sníh a vy opět nebudete v klidu. Jaká bude nová sezona?
Kraus: Po olympiádě v Soči jsem si slíbil, že už se budu sportem jenom bavit. Což samozřejmě nejde dodržet úplně, ale chci si závody víc užívat, být bez tlaku, potkávat známé. A porážet je! Na lednové MS se chci soustředit trochu víc. Taky chci jet co nejvíc závodů Světového poháru a občas být doma s rodinou.
Bauer: Tour de Ski vynechám, chci absolvovat víc dálkových běhů, ovšem na únorovém mistrovství světa ve Falunu chci být zase mezi těmi nejlepšími, hlavně na klasické padesátce. Ale to o rodině platí i v mém případě.
Kraus: Teď jsi mi připomněl, že vedle sportovních mám i dlouhodobější cíle. Chci sám na sobě zjistit, proč jsou sportovci schopni vydržet závodit v relativně vysokém věku.
Bauer: Třeba jak dlouho se dá lyžovat ve světové špičce?
Kraus: Jo. Protože mně už to moje lyžování spíš než závěr kariéry připomíná experiment. (smích) Když tu sezonu zdárně dokončím, bude to takový bonus.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

LN Jak se vám zamlouvá, když se o vás píše jako o veteránech?
Kraus: Mně se víc líbí slovo legenda, zní to lichotivěji. Ale psát o mně jinak než jako o veteránovi asi nejde, mám pro to pochopení.
Bauer: Jedním z mých soupeřů je Ital Giorgio di Centa. Je mu dvaačtyřicet let, takže mi označení veterán přijde přehnané. Na jednu stranu se mi zdá, že jsem začal s lyžováním teprve před pár lety, nicméně si zase musím přiznat, že těch sezon už je za mnou opravdu strašně moc. A že během kariéry kolem mě prošlo hodně závodníků, kteří už skončili, a já jsem v tom pořád. Ale výsledky naštěstí jsou a dál mě to baví, tudíž chci pokračovat a nějaké označení veterán mě naštvat nemůže.

LN Musíte být v přípravě opatrnější než dříve?
Kraus: Já určitě ano, ale spíš jde o takovou chytrost v tréninku. Některý trénink totiž znamená víc nebezpečí úrazu než profit, ať už ve vytrvalosti, anebo v rychlosti. Někdy je víc vlastně míň, jak říká spousta chytrých lidí.
Bauer: Čekal jsem, že řekneš, že míň je víc, ale význam je vlastně stejný – když budu dřít víc, uškodí mi to. Souhlas, mám to úplně stejně. Vnitřně bych pořád chtěl trénovat víc než kdykoli předtím, jenže taky musí přijít ke slovu rozum. Ten řekne jasně, že po zkušenostech z dřívějška není dobré trénovat extrémně hodně. Člověk musí zvolit chytřejší cestu, věnovat se regeneraci a podobně. Ale ruku na srdce – když se mnou stojí na startu osmnáctiletý juniorek, nic mi zadarmo nedá, takže stejně musím hnát organismus na hranu.

LN Pořád se lyžováním uživíte?
Kraus: Myslím, že ano. Samozřejmě je to jednodušší, když člověk vyhraje tři závody Světového poháru. V poslední sezoně to bylo krapet jiné, byl jsem druhý v Arose, ale poslední tři závody už jsem nejel – po olympiádě v Soči se mi špatně hledala jiskra.
Bauer: Kdyby to nešlo, dělat to nemůžu, sportovec musí nosit domů peníze stejně jako elektrikář. Poslední kapkou bývá okamžik, kdy už se sportem neuživíte, což se mě zatím netýká. Jako zaměstnanec Dukly nějakou úroveň zajištění mám a všechno navíc se děje v rámci výsledků a sponzorů. Je to ale spojené s výkony.

LN Co jste si zamlada říkali, když s vámi stáli na startu borci kolem čtyřicítky? Kraus: Já to mockrát nezažil, protože za mého mládí, kdy jsem reprezentoval ve sjezdovém lyžování, už čtyřicítka nebyl sportovní věk. Ale vyšší věk jsem bral spíš jako kuriozitu. Třeba se mnou závodil Jan Dubovský, který má teď dceru Martinu v alpském nároďáku, nebo Slovák Peter Jurko, který byl o dost starší.
Bauer: Já přišel do reprezentace a byli tam ještě Luboš Buchta nebo Vašek Korunka. Říkal jsem si – co tady ještě dělají? Mým hlavním cílem bylo porazit je. Hele, už jste staří, jsem tady já, mladej a hladovej. Zadupu vás do země!

LN Je vám tedy jasné, co si mladí soupeři říkají o vás?
Kraus: Člověk nemůže čekat nějaký respekt nebo ohleduplnost. Ta do skikrosu nepatří a už dlouho sleduju, jak si na mně mnozí chtějí udělat jméno. Ještě v nedávné minulosti jsem měl možná výjimečné výsledky – ti mladí si tu dobu nepamatují, ale vědí o tom. Na druhé straně od spousty lidí, kteří dělají zabezpečení třeba Francouzů nebo Němců a závodili se mnou, cítím podporu. Bauer: Nikoho jsem se ještě neptal, co si o mně myslí nebo jestli ho štvu. Ale asi si říkají – sakra, co tam pořád hledá? Jenže dokud mě nepředjedou, nemůžou nic.

LN Vyvinul se váš sport za roky, co v něm působíte?
Kraus: Teď, po druhé „skikrosové“ olympiádě, jsou profesionalismus a prostředky, které do toho přední státy vkládají, mnohem výš. A rozdíly mezi prvním a třicátým závodníkem se hodně zmenšily.
Bauer: Když se podívám na videa z Nagana, oblečení a vybavení je už dávno někde jinde. Přišel karbon, karbonové boty, všechno je zase lehčí. A mazání? Kdysi jsme měli jednoho servismana, teď je to šest lidí. Pokud má daný tým prostředky a zázemí, mámnohem blíž ke špičce než malý tým bez peněz.

LN Jak budou lyže ve vašem odvětví vypadat za deset let?
Kraus: Řekl bych, že ve skikrosu zůstanou plus minus stejné.
Bauer: Vidím to taky tak, ale detailních změn bylo za mě strašně moc, vývoj se určitě nezastaví.

LN Máte představu, co budete za těch deset let dělat?
Kraus: Můj pokročilý sportovní věk mě nabádá k tomu, najít pro mladé lidi nějaký důvod, proč dělat sport. Poradce? Snad. Bauer: Určitě nebudu závodit! (smích) Mám bakaláře z ekonomie a chci to dotáhnout na magistra nebo ještě dál. Proč se nedostat do špičky v jiném oboru? Ale taky mám nápady, jak posunout naše lyžování. Uvidíme.

LN Teď ale jdete do další sezony. Pohání vás i skutečnost, že jste pořád nejlepší v republice?
Kraus: To, že zatím nikdo lepší není a na závodech můžu těm mladším radit, je taky bezva.
Bauer: Já se na tu vysokou laťku, myslím ve světovém měřítku, dostával strašně dlouho. Jednou někdo řekl, že na vrchol chce každý, ale taky tam strašně fouká a nejtěžší je udržet se tam. Kraus: To si přeberu a pomůže mi to zase ten rok vydržet.