Její podpis sběratelé ocení. Mít autogram olympijské vítězky z Londýna 2012, mistryně světa a majitelky dalších medailí, to už je věc. Skifařka Miroslava Knapková se ale rozhodla sbírat podpisy svých kolegů ze sportovní branže.
Nápad uzrál na jedné z akcí po londýnských hrách, kde byl malý zástup úspěšných reprezentantů a proběhla i autogramiáda.
„Řekla jsem si, že když tolik podpisů rozdám, proč bych taky nemohla nějaký dostat,“ vysvětluje s úsměvem, jak začala sbírat autogramy českých sportovců na jejich kartičkách s fotografiemi.
Tehdy si připomněla, jak si kdysi doma v Brně coby atletická dorostenka nechávala podepsat slavné závodníky.
„Byli to ti, kteří se ukázali na závodech v Brně - Šárka Kašpárková, Robert Změlík, Tomáš Dvořák, v roli trenérky tam přijela i Jarmila Kratochvílová. Ale to už je dávno,“ říká 34letá Knapková, nyní členka pražské Slavie, která začala veslovat až v devatenácti a posledním medailovým úlovkem je týden staré světové stříbro z Francie.
  |
Její staronový koníček nabral novou kvalitu v lednu 2013. Světlo světa spatřila kniha Zlaté medaile, jež přinesla příběhy všech československých a českých olympijských vítězů včetně dobových fotografií.
„Začala jsem ji nosit třeba na setkání olympioniků,“ přibližuje, jak hodnota knihy narůstala.
„Už tam mám podepsanou Katku Neumannovou, Jardu Kulhavého, Davida Svobodu, Martina Doktora, Dominika Haška... Vždycky poprosím, aby mi tam napsali věnování, je to hezké.“
Všemu nechává volný průběh. „Časem budou podpisy přibývat, těším se na setkání s Danou Zátopkovou, Věrou Čáslavskou a dalšími. Až budu starší, budu si s dětmi prohlížet knihu s podpisy lidí, se kterými jsem prožila kus života. Kniha bude takovou rodinnou relikvií,“ plánuje nejslavnější veslařka české historie.
Výstavní síň je v garáži
Zatímco Knapková svoje sbírání podpisů slavných českých sportovců nikterak nehrotí, jiní si svoje sbírky doslova hýčkají. Skokana na lyžích Jakuba Jandu pohltila láska ke starým motocyklům.
„Moje první motorka - veterán byla Jawa 550 Pionýr, jednosedlová mašinka, rok výroby 1956. Už ji mám víc než deset let,“ říká Janda o motocyklu, jemuž se kvůli sedlu říká Pařez. „A mám ho i s technickým průkazem,“ dodá s jistou dávkou hrdosti.
Sedmatřicetiletý nezmar, který v roce 2006 jako první Čech ovládl seriál Světového poháru a letos opět usiluje o místo v reprezentaci, se ale hned opraví.
„První byl velorex z roku 1964, což je vlastně taky motorka,“ zmíní populární trojkolku, kterou mladší generace znají hlavně z filmu Vrchní, prchni.
„Strašně jsem po něm toužil, tak mi ho ve dvanácti táta koupil za vysvědčení, kamarád mu ho nechal za 1500 korun. Byl pojízdný, jen měl potrhané plachty. Později jsem ho musel rozebrat, teď odpočívá v krabicích. Jednou se k tomu dostanu, doufám, že ještě před důchodem,“ usmívá se.
Jakub Janda na oblíbeném můstku v Bischofshofenu.
Dalšími jeho exponáty jsou Tatran S 125, rok výroby 1964, a Jawa 250 pérák z roku 1952.
„Měl jsem jich víc, ale pak jsem se musel stěhovat do menšího baráku. Něco jsem pustil do světa a nechal si jen ty, které mi přirostly k srdci. Jsou u babičky v garáži, bydlí taky ve Frenštátě, mám to kousek,“ přibližuje.
Není pouze pasivním sběratelem, ve Frenštátě se na „pařezu“ zúčastnil závodu malých motorek Fichtlday.
„Ten závod byl fantastický. V závěru se jelo do prudkého kopce, všichni jsme zpomalili, tak jsem zařadil dvojku, seskočil a běžel vedle motorky. Předhonil jsem přes dvacet soupeřů! To se může, prostě jsem pařízkovi odlehčil a poskočil do první třetiny konečného pořadí,“ směje se.
Nemyslí, že by svoje motorky někdy někde vystavil. „Jsou to kousky pro moji potěchu. Prostě se mi staré české značky líbí, je v tom i kus historie,“ těší jej.
A jeho sběratelský sen? „Asi je nesplnitelný. Chtěl bych Jawu 500 OHC, kterou vyráběli v padesátých letech pro policii a v omezeném počtu. Jenže stojí 250 tisíc a víc;mít je, neváhám ani minutu. Stála by u mě v obýváku u televize, pěkně naleštěná. Tu bych do garáže nedal,“ má jasno.
