Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Na slzy štěstí nedošlo, vzpomíná Aleš Valenta na triumf v Salt Lake

Sport

  8:42
PRAHA - Rozjel se k druhému finálovému skoku a sebral dech soupeřům i odborníkům. Jako první na světě skočil trojné salto s pěti vruty. Za chvíli mu pověsili na krk zlatou medaili. Akrobatický lyžař Aleš Valenta (nyní 37 let), po prvním skoku až pátý, mohl v areálu Dear Valley začít slavit, Česko mělo na zimní olympiádě v Salt Lake City svého hrdinu.

Český akrobat Aleš Valenta foto: Michal Kamaryt, ČTK

Tehdy, před osmi lety, jste po soutěži prohlásil, že až budete sám, rozbrečíte se jako malé dítě. Došlo k tomu?

Vidíte, na slzy štěstí, o kterých jsemj si myslel, že by mohly ukápnout, nedošlo! Dlouho jsem totiž byl sám maximálně na záchodě... Napřed jsem musel na dopingovou kontrolu, kde jsem strávil dvě nebo tři hodiny, pak jsem spěchal, abych se převlékl a umyl a stihl předávání medailí, potom přišly oslavy... Ten frmol byl strašně velký. Sám jsem se ocitl tak za tři dny a brečet s takovým zpožděním, to už by, uznejte, nemělo vejšku... (smích)

A za jak dlouho vám došlo, že jste se po Jiřím Raškovi stal druhým českým olympijským vítězem v individuáklní disciplíně?

To mi řekli novináři, v tu chvíli jsem byl rád, že jsem nejlepší na světě. Napřed člověk musí vyhrát, a teprve potom může řešit takovéhle souvislosti.

Tehdy se hodně připomínalo, že jste se na své zlaté vystoupení chystal sám, mimo podporu lyžařského svazu. Mohl byste to přiblížit?

Sám? To ne, pomoc svazu a především Dukly bych nezapíral. Pomáhaly mi, jak mohly, byť možnosti svazu byly nevalné. Zbytek jsem si holt musel sehnat sám.

Potom jste se stal příkladem sportovce, který dokázal svůj vavřín maximálně ekonomicky zúročit. Nešlo jen o společenské akce, stal jste se i vyhledávanou tváří v reklamě, přičemž se hovořilo o milionech. S obchodní stránkou jste byl také spokojený?

Samozřejmě. Žijeme v kapitalismu, kde funguje nabídka a poptávka, a když někdo řekne - hele, nám se hodí tvůj příběh, tvoje jméno a podobně, tak v tom není nic špatného a já v tom nic podobného neviděl. Nemyslím, že bych tím byl nějak výjimečný. A pokud jde o společenské akce... Sám jsem společenský člověk, rád poznávám nové lidi, a pozvánky chodily. Neříkám, že bych se na některé akce rád vrátil, ale taky ¨v tomto směru jsem se choval jako kdokoli jiný.

Nedlouho po návratu ze Salt Lake City jste ve Štítech v podhůří Orlických hor dokončil Acrobat park, letní sportovní areál adrenalinových sportů, ale úspěšných následovníků moc nemáte. Čemu to přičíst?

Je to o práci v oddílech. Nikdy jsem nechtěl být trenérem, maximálně můžu pomáhat radami. Se svazem lyžování nemám moc společného, byť jsem za úsek akrobatického lyžování v mezinárodní komisi svazu. Jsem takový komunikační kanál směrem ven a zvenku.

Sledujete současnou skokanskou špičku, kterou nyni tvoří Číňané a Bělorusové? Skáče teď někdo trojné salto s pěti vruty?

Skáčou to, ale ne mojí variantu. Mají jiné varianty, které jsou krapet jednodušší na otočení, ale o to těžší na odjetí, nedávají vruty do posledního salta.

Krátce po olympijském vítězství jste přiznal, že byste měl rád svůj pořad v televizi, což vám nevyšlo, zato jej máte v rozhlase. To vás uspokojuje?

Maximálně. Vždycky říkám, že jsem dítě štěstěny, a tady zafungovalo něco nade mnou. Moderování v rádiu beru jako výborný trénink pro další práci, beru to tak, že všechno, co v životě dělám, je učení. Člověk se přece nenarodí hotový, pořád se učí. A zastávat české přísloví o ševci, který se má držet svého kopyta, mi přijde alibistické. Rád přijímám nové výzvy a tohle je obrovská škola.

Takže kdyby přišla nějaká nabídka z televize...

Musela by mít hlavu a patu. Pár už jich bylo, ale odmítl jsem je, protože mě nepřesvědčily. Líbil by se mi nějaký sportovní soutěžní pořad. Ne vědomostní, ale spíš výkonnostní soutěž možná kombinovaná s vědomostní částí. Už jsem měl takový návrh diskusního pořadu, bylo v něm hodně sportu, ale některé věci v naší zemi nefungují. Ještě k tomu nedozrála doba, takže doufám, že jednoho krásného dne dozraje. A když ne, tak ne.

Oženil jste se s modelkou a moderátorkou Elen Černou, s níž máte dvě děti. Vedete je ke sportu?

Samozřejmě. Pětiletá Amélie a o rok starší Denis dělají krasobruslení, dcerka se navíc věnuje baletu a syn hraje hokej ve Spartě.

Vzpomenete si ještě na přílet z olympiády?

Jo, to si pamatuju přesně, udělal jsem totiž problém pilotům. Po příletu do Prahy jsem na tiskovce řekl, že mě před přistáním pozvali do kabiny, a to jsem nejspíš neměl... Jenže já tam nepřišel se zbraní nebo lahví v ruce! (smích) Jen jsem přijal pozvání a šel si s nimi pokecat.