Stála pod narvanými tribunami a na dohodnutém místě kolo co kolo, kdy kolem ní prosvištěl manžel, mu dávala dohodnuté signály.
Pak najednou nic.
Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů Nový magazín LN - 101 pohnutých osudů. |
Jen prázdno a čekání. Projíždělo jedno auto za druhým, soupeři se střídali, kdekdo už měl páté kolo za sebou, jen její "Oček" nikde.
"Snad ne?" bleskla Elišce Junkové hlavou děsivá myšlenka.
Myšlenka, která už v tu chvíli byla pravdou. Její manžel měl přes měsíc objednanou helmu, jenže přes veškeré urgence z Francie nedorazila, a tak se na Nürburgring pustil bez ní. Snad aby měla Eliška klid, nasadila mu ještě před startem na ruku náramek – a jak doufala talisman pro štěstí. On ale na něm spatřil číslo a téměř rouhačsky žertoval: "To je telefonní číslo, abyste mi mohli zavolat, až budu v nebi?"
Manželka ho jen okřikla, políbila a popřála štěstí. Rady, které potřeboval, už mu dávno řekla. Sama tu totiž závodila o rok dřív.
Vypadal, jako by spal
Byla půlka července, slunce i ve zdejším pohoří Eifel ten den nesnesitelně pálilo. Ostře se opíralo do asfaltu, ze kterého minutu po minutě dělalo cosi nepopsatelně kluzkého. Junek se se svou dvoulitrovou a osmiválcovou Bugatti 35B hnal kupředu, rychlost místy šplhala ke dvěma stovkám, když najednou mezi dvěma zatáčkami – z celkových 172 – dostal smyk.
Vyletěl z trati, narazil do skály, osud tehdy čtyřiatřicetiletého bankéře byl zpečetěn. "Vypadal, jako by pouze spal. Sejmula jsem mu náramek z ruky, a když jsem se plná smutku a nevíry v to, co se stalo, vracela domů, hodila jsem ho do Rýna. Jaký talisman pro štěstí?" vyprávěla Junková po letech.
Plná slz si tehdy řekla: "Závodila jsem s Čeňkem a pro Čeňka, bez něho to pro mě ztratilo smysl."
Celý díl seriálu Pohnuté osudy můžete dočíst v sobotním vydání Lidových novin.
