18. července 2011 19:21 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Nejlepší pozice je na ramenou soupeřů

Skifař Ondřej Synek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Skifař Ondřej Synek. | foto: ČTK

Jeho trenér Milan Doleček si v minulých dnech užíval dovolenou na Šumavě a hlásil: Sýňa ji má taky! Ale dovolená skifaře Ondřeje Synka (28), který se loni v listopadu stal vůbec prvním českým mistrem světa v olympijské veslařské disciplíně, ideální představy jaksi nenaplňuje. "Jsem v jednom kole," vydechl dvoumetrový chlapík.

LN: Jak se vám žije v roli obhájce titulu? Máte za sebou úspěšnou první část sezony…
Pořád stejně, nijak to neprožívám. Jsem rád, že se daří, všechno funguje, uvidíme na mistrovství světa na jezeře Bled. Loď je připravená dobře, na tréninku se daří, zdraví slouží, rodina taky klape.

LN: Jak je to na závodech? Cítíte větší respekt ze strany soupeřů?
Určitě. Oni ho měli už předtím, ale to jsem ještě nebyl mistrem světa. Teď jím jsem, vystřídal jsem na trůnu Novozélanďana Mahého Drysdalea, který vyhrál titul čtyřikrát za sebou. Takže to vnímají a vědí, že se mnou musí počítat.

LN: Proč jste se vlastně kdysi rozhodl pro veslování?
Líbilo se mi, tak jsem s tím ve třinácti začal. Samozřejmě jsem ještě neřešil, jestli si tím jednou začnu vydělávat na chleba, nebo to budu dělat jen pro zábavu. A pak už jsem u vesel zůstal – když je vám dvacet, už to nejde změnit. Teď si sportem sice vydělávám, ale pořád ho beru jako zábavu, ne jako práci.

LN: Po olympiádě v Aténách 2004 jste usedl na skif. Proč vlastně?
Protože jezdit na skifu je prestižní záležitost, je to nejnáročnější veslařská disciplína, fakt těžká. A věřil jsem, že mi to půjde.

LN: Je známo, že veslování, pokud se dělá na špičkové úrovni, bolí. Jak moc?
Hodně, někdy strašně. Nejtěžší je jít přes bolest, přes závit, a to se musí na tréninku. Aby si na to veslař zvykl, musí jít přes bolest každý den. Proto trénink bolí víc než závod. Člověk je unavený, ale musí do toho jít znova, nestíhá si odpočinout jako před závodem.

Grafika: Dotázník Synka před OH v Londýně.

LN: Toužil jste při přestupu na skif i po slávě?
Ani ne. Ale bylo to lákadlo. Na skifu vždycky jezdili největší borci, veslařské vzory od Václava Kozáka až po Vaška Chalupu. Ale sláva… Veslováním se člověk moc slavným stát ani nemůže. (úsměv)

LN: Po zisku titulu vás pozval Jan Kraus do svého televizního pořadu. Není to také dotek slávy?
Jasně že je. To pro mě byla pocta, že z malého veslařského sportu se dá dostat i mezi lidi, které si pan Kraus pozve. Byl jsem rád kvůli sobě i kvůli tomu, že se zviditelnilo veslování.

LN: Když jste před týdnem vyhrál na slavné regatě v Lucernu a oba poražení medailisté, Mahé Drysdale a Nor Lassi Karonen, vás vzali na ramena, leckdo si u televize řekl: Není to jen gesto?
To ne, to je mezi skifaři běžná věc, spontánní. Poražení tak vzdají poctu vítězi, povinnost to rozhodně není. Taky jsem už mnohokrát někoho držel na ramenou. Nejlepší pozice je ale nahoře. (úsměv)

LN: Ještě k veslařské dřině: při finále v Lucernu se nezdálo, že byste vynakládal enormní úsilí…
To je pravda, nemusel jsem to rvát. Bylo to tím, že Drysdaleovi to moc nesedlo, vlastně šlo o jednoduchý závod. Mahé asi neměl svůj den.

LN: Takže jste jel na půl plynu?
Řekněme na tři čtvrtě.

LN: Letos závodíte v pohodě, zřejmě k tomu přispělo i narození dcerky jedenáct dní po návratu z mistrovství světa. Je to tak?
Určitě. Narozením Alice se mi život úplně otočil, je to fajn. Myslím, že jsem docela vášnivý otec. Ale snažím se nic nešidit, chodím na tréninky, potom jsem s rodinou. Takže to nejvíc odnáší motorka, na tu zbývá málo času.

LN: Jste mistr Evropy i světa, několikanásobný vítěz Světového poháru. Asi není třeba ptát se, čeho byste chtěl ještě dosáhnout.
To je jasné, čeká mě olympiáda. Potom možná budu veslařsky naplněný. Když to řeknu maličko nadneseně, tak mi jeden zlatý krůček ještě schází. Ale napřed bude letošní Bled.