Příznaky chronického únavového syndromu bývají víceméně obdobné. Organismus nezvládá dlouhodobou zátěž a začne se bránit. Sportovec si připadá jako by bez šťávy, mdlý, utahaný, postrádá náladu a jiskru. Nespí, bolí ho svaly, leckdy prakticky celé tělo. Zkrátka jako by se vrátil z nekonečného flámu.
Rajtoral: Zničila mě jediná délka hřištěNa dlouhé čtyři měsíce vyřadil únavový syndrom ze hry fotbalového záložníka Františka Rajtorala (24). Stalo se to v roce 2008, za dobu nečinnosti přibral sedm kilogramů. Do sestavy Baníku Ostrava se pak vrátil, od léta obléká dres Plzně. Dobrá, ale co definitivně rozhodlo, že jste se svěřil do péče lékařů? Takže jste nevěděl, jak dlouho budete mimo hru? Jak ale rozpoznat únavový syndrom od běžné únavy? Říká se přece – těžko na cvičišti, lehko na bojišti, takže se člověk snaží vyšťavit... Tehdy trénoval Baník Karel Večeřa. Věřil vám hned? Nepodezíral vás z něčeho nekalého? Kolik zápasů jste vynechal? Nemůže se choroba vrátit? |
"Potíže souvisejí především s Radkovým chronickým přetížením z posledních měsíců. Navíc se v jeho těle před časem objevil EB virus, který zřejmě ve spojitosti s již zmíněnou značnou únavou napomohl k současnému stavu," soudí Kolář. A cože je to onen EB virus?
U sportovců nic až tak neznámého. Jmenuje se virus Epstein-Barrové, který se rozšiřuje kupříkladu líbáním. I proto se mu také občas říká nemoc zamilovaných...
Neexistuje účinný lék
Potíž únavového syndromu tkví hlavně v tom, že je nevyzpytatelný a prakticky na něj neexistuje žádný lék. I proto je Pavel Kolář ve svých odhadech v případě Štěpánka opatrný. "Radek podstoupil v minulých dnech několik vyšetření ve Spojených státech. Předpokládám, že bude muset odpočívat asi tak šest až osm týdnů."
Právě u Pavla Koláře hledá Štěpánek v těchto hodinách pomoc. Především kvůli němu přiletěl včera ze zámoří do Prahy. "Pavel mě zná nejlíp, takže jsem za ním přijel na vyšetření," povídal po příletu pro ČTK. "K Pavlovi mám velkou důvěru, takže bych byl rád, kdyby mě prohlédl a podíval se na výsledky testů, které jsem si přivezl." Štěpánkovy potíže však nejsou mezi sportovci rozhodně nijak výjimečné.
Hnilička bojoval více než rok
Připomeňme si třeba příběh hokejového brankáře Milana Hniličky, který se s únavovým syndromem přetahoval více než rok. "Spal jsem třeba dvanáct hodin, ale stejně jsem se vzbudil unavený," vzpomíná někdejší mistr světa. "Jeden týden jsem se cítil dobře, druhý o dost hůř. Nechápal jsem, co se se mnou děje..."
Hnilička se po delší pauze k hokeji vrátil, ale do své exkluzivní formy se už nedostal. Po mnohaměsíční pauze zkoušel štěstí ve Spartě, krátce po té ve Slavii, ale odchytal pouze několik zápasů. Mnohem hůř dopadl třeba německý skokan na lyžích Sven Hannawald. Vychrtlý asketa, který v sezoně 2001/2002 jako dosud jediný muž vyhrál všechny čtyři závody prestižního Turné čtyř můstků.
Nezvládl ničivý tlak médií i veřejnosti, slávu a také hladovění. Když coby národní hrdina opouštěl můstky, mluvilo se v jeho souvislosti o totálním vyhoření organismu. Hannawald už se ze svízelné situace nikdy nevyhrabal a svoji úchvatnou kariéru předčasně ukončil.
Obdobný osud navštívil kupříkladu i rumunskou olympijskou vítězku Gabrielu Szabóovou. Takřka neporazitelná vytrvalkyně přidala k olympijskému zlatu i tři tituly mistryně světa, ale únavový syndrom ji další sportovní sny škrtl. Také ona se s atletikou musela záhy rozloučit.
Jedna z nejlepších českých lyžařek Zuzana Kocumová, jíž se předvídala kdysi podobná kariéra jako Kateřině Neumannové, dopadla podobně. Její problém se jmenoval syndrom hyper IgE. Aneb její tělo nezvládalo stresy a větší zátěž. Jakmile se na běžkách zpotila, organismus začal stávkovat. Právě v nevypočitatelnosti se skrývá zrádnost únavového syndromu. Ne vždy se totiž dá porazit...
Otakar Vejvoda: Hokejový básník Vejvoda skončil už v 25 letechGeniální hokejový útočník Otakar Vejvoda se nikdy se svojí zvláštní nemocí nesmířil. Ale bohužel ji nikdy nedokázal přemoci. Hokej na špičkové úrovni proto nemůže hrát již dvanáct let. V červnu mu bude 38 let. Světový šampion z mistrovství světa ve Vídni (1996) a pravé křídlo slavné "blue line" Vejvoda-Patera-Procházka začal trpět krátce po zmíněném šampionátu během svého angažmá v AIK Stockholm. Především pak nekonečná, zničující únava. Ovšem jestli jde o klasický únavový syndrom, to mu nikdy nikdo neřekl. "Co se mi stalo, byl asi nějaký osud," povídal před časem pro LN. "Tisíce věcí se skloubily v jeden velký problém." Vejvoda také vzpomíná, že mu nejspíš neprospělo, když ve Stockholmu právě v čase, kdy ho začaly soužit bolesti nohou, k zápasům nastupoval s horečkami a pod prášky. "Když si někdy vzpomenu na ty hrozné bolesti a na únavu, vůbec nechápu, že jsem v tomhle stavu mohl hrát."
Vejvodovi nepomohla operace, lékaři, zkrátka vůbec nikdo. Teď už prý k lékařům nechodí. "Měli dvanáct let dlouhou šanci, aby se mnou něco udělali," povídá hořce. "Nepovedlo se jim to, takže už je nevyhledávám." Jeho spoluhráči Patera s Procházkou stále ještě hrají v extralize za Kladno a nejspíš si ještě někdy vzpomenou, jak jejich lajně s Vejvodou ležela hokejová Evropa takřka u nohou. Jakou hokejovou poému jen tohle trio dokázalo předvádět... Vejvoda žije již dlouhé roky ve Stockholmu a na podzim začal zkoušet štěstí ve čtvrté nejvyšší soutěži v celku Lidingö. "Moje možnosti jsou ale pořád omezené, protože nohy už nikdy dobré nebudou," povídal před vánočními svátky. "Hrát můžu tak na 60 procent, víc organismus nedovolí. Tak se snažím klukům aspoň přihrávat, od toho na ledě hlavně jsem. Jsem samozřejmě rád, že mohu celkem normálně žít, ale na druhou stranu vím, že jsem mohl hrát na posledních asi tak třinácti světových šampionátech a třech olympiádách..." (VÁCLAV CIBULA - LN) |
