„Šla jsem si vyzvednout obal na mobil, který jsme na olympiádě dostali. Mohla jsem si tam nechat něco vyrýt. Tak jsem si nechala francouzsky vyrýt Dreams (rêves). A ten pán mi u toho tvrdil, jak je překvapený, že jsem si vybrala francouzský nápis a že to je strašně krásné. Potom mi ještě řekl, ať přijdu zítra, asi abych mu ukázala, jak jsem s tím mým snem dopadla. Nejspíš bude zítra překvapený.“
Třetím pokusem jste si o naplnění toho snu řekla. Ve chvíli, kdy jste se nacházela mimo postupové pozice do užšího finále. Co se před tím pokusem změnilo?
Já se nemohla zkoncentrovat na ty předchozí dva, měla jsem moc daleko daný rozběh. Po kvalifikaci jsem věděla, že je tu povrch docela rychlý. Bála jsem se, že budu přešlapovat, protože ve finále běží člověk přece jen v emocích a rychleji. Jenže byl posunutý až moc, pořád jsem nemohla najít správný rytmus. Na třetí pokus jsem si tedy rozběh posunula zpátky, všechno jsem zjednodušila, zavřela jsem si vršek – a prostě jsem to hodila.
A když jste viděla, kam až oštěp dopadl, co jste si pomyslela?
Najednou se všechno změnilo a já si řekla: Jo, jsem dobrá, fakt dobrá. Byla jsem před tím hodem v takovém zvláštním... ne, transem bych to nenazvala, ale... prostě jsem si říkala: Teď musím, stačí to zjednodušit a oštěp poletí.
Dojatá Nikola Ogrodníková poté, co získala bronz.
Soutěž byla v tu chvíli v poločase a vy jste držela průběžné třetí místo. Už tehdy vás napadlo, že by mohlo jít o medailový pokus?
Ne. Byly za mnou v pořadí tři holky, u kterých jsem čekala, že mě přehodí. Z toho jsem byla docela nervozní, snažila jsem se tedy v dalších sériích přitlačit. Když hodíte tak dobrý výkon, nabudí vás. A mě nabudil. Věřila jsem, že mám na to, abych ještě přidala. V kvalifikaci jsem házela daleko líp, teď to nebylo až tak dobré. Ale je to bronz!
Když vás potom v poslední sérii mohla přehodit už jen Chorvatka Kolaková, olympijská vítězka z Ria, prožívala jste hodně velké nervy?
Ani ne. Říkala jsem si: Ať se stane, co se má stát. Ale samozřejmě, že jsem v poslední sérii sledovala každou tu holku, už od Andrejczykové (průběžně osmé). Po každé jsem si říkala: Jo, je to dobrý, mám o jednu protivnici míň, tak fajn. Zároveň jsem se ale i motivovala: Když tě Kolaková přehodí, ty ji zase přehodíš zpátky.
Ale ona vás z bronzové pozice nesesadila.
Snažila jsem se potom ještě soustředit na můj poslední hod, jenže chtělo se mi strašně brečet, už ve chvíli, kdy jsem se postavila na rozběh a roztleskávala si diváky. V mysli mi bušilo: Ty jo, vždyť já už mám medaili. Snažila jsem se zkoncentrovat, abych ještě hodila nějaký dobrý výkon, ale bylo to hrozně těžké.
Nikola Ogrodníková – olympijská medailistka. Když to teď vyslovíte nahlas, jak to zní?
Úplně nádherně, nádherně, nádherně, snově.
Bronzová medailistka z olympijského závodu oštěpařek Nikola Ogrodníková.
Údajně jste slíbila medaili Leovi, synovi vašeho přítele, hokejisty Petra Vrány.
Jo, a taky plakát, který se dává jenom k medailím, a krásného plyšáčka se zlatými botičkami. Péťa mi dneska povídal, že Leo mu řekl, že budu třetí. A ono jo! Fakt se to stalo! Fakt jo!
Hned po závodě jste se mohla s Petrem obejmout. Což byl bonus, že?
Jsem tak moc ráda, že tu mohli s Leem být. Pro mě strašně moc znamenalo už to, že jsem postoupila do finále a že mě v něm viděli. Byla jsem tak ráda po celém tom roce, kdy se mi staly strašně moc velké věci a .... (rozplakala se).
Je pro vás medaile obrovským zadostiučiněním za všechna ta léta, kdy jste se chvílemi hodně trápila, měnila trenéry a řešila zdravotní problémy?
Já věděla, že to pořád v sobě mám, jen jsem hledala tu správnou cestu. Neskutečně moc bych chtěla poděkovat mé fyzioterapeutce, která se o mě stará už druhým rokem, že mě dala dohromady. A tím, že si trénink teď stavím sama, všechno se krásně spojilo, jak mělo, a zapadlo do sebe, až je z toho tenhle nádherný bronz.
Co by dnes řekla trenérka Ogrodníková závodnici Ogrodníkové?
Ať je dál, jaká je a nebojí se lidem říkat ne a říkat jim svůj názor. Protože člověk se musí prát i sám za sebe.
Vsadila byste si na sebe před závodem?
Ne... Nevím, prostě jsem do toho šla bez nějakých očekávání. V kvalifikaci jsem házela dobře, chtěla jsem si ve finále hodit season best, můj nejlepší výkon sezony, což se mi podařilo. Ale nemyslela jsem na medaile, to ne.
