Důl v Transylvánii, tedy v místě, odkud pochází slavný hrabě Drakula, nabídl podmínky, s nimiž se na světových akcích při skocích z vysoké platformy nesetkávají.
  |
Teplota vzduchu i vody jen 12 stupňů Celsia byla tím nejmenším problémem. Větší potíž znamenala mimořádná slanost vody, která byla osmkrát vyšší než v Jadranu. Když ze stěny dolu skočili, nabrali nad hladinou rychlost 85 kilometrů v hodině, což je takřka dvojnásobek jejich obvyklé rychlosti před dopadem.
Zároveň je sůl ve vodě zastavila daleko dříve než je obvyklé. Pro porovnání - při skoku ze 27 metrů se ponoří skokan zhruba do pětimetrové hloubky. Ifflandová a Popovici se zastavili už 2,5 metrů pod hladinou.
„Voda má o sedmnáct procent vyšší hustotu než mořská voda, takže dopad je jiný. Je to unikátní zkušenost dopadnout do vody, která je tak slaná. Vytlačí vás pak přímo vzhůru k hladině,“ popisovala devětadvacetiletá Australanka Ifflandová, která vyhrála MS v letech 2017 i 2019.
Navíc v dole neměli přírodní světlo. „Dole v jezeře byla velká tma, sice jsme měli umělé osvětlení, ale není to ono, je to jiné. Nešlo o přirozené prostředí pro potápění, ani pro skoky, ale stálo to za to. Nejsilnější zážitek v životě. Navíc na takovém ikonickém místě, zde v Transylvánii, kde jsem přitom nikdy nebyl,“ přidal dvaatřicetiletý rodák z Bukurešti.
První zprávy o solném dole, který si pro svůj extrémní kousek vybrali, pocházejí už z roku 1271. Používaný byl až do roku 1932. Nyní je v něm muzeum a podzemní tematický park, který v běžném roce navštíví zhruba 700 tisíc lidí.
