Když vyrůstal, běhání pro něj bylo součástí života podobně jako dýchání.
Nevnímal ho.
Stejně jako další děti v Keni, i on běhal dlouhé vzdálenosti do školy a ze školy a vůbec o tom nepřemýšlel.
„Vlastně ani nevnímáte, že běžíte. Je to pro vás každodenní rutina, která k životu patří. Tak jako si čistíte zuby, jdete na autobus, tak jsme my běhali. A přišlo nám to normální,“ usmívá se Kipchoge při povídání pro BBC.
Aby si vydělal peníze, začal taky na kole vozit mléko. Tu 30 kilometrů, tu 40 kilometrů po nezpevněných keňských cestách.
I’ve been enjoying these wonderful runs in the early morning when the roads are empty. I miss my teammates but our main goal at the moment is to stay healthy!#playfortheworld#nnrunningteam#nikerunning pic.twitter.com/YorshYnoFt
— Eliud Kipchoge - EGH (@EliudKipchoge) April 15, 2020
To všechno ho na začátku kariéry formovalo, až se mu v roce 2002 změnil život. Tehdy si 18letého Kipchogeho všiml jeho současný kouč Patrick Sang.
„Bylo hned vidět, jaké nadání pro běh má. Měl docela slušnou techniku a fantastickou výdrž,“ vzpomínal kouč pro World Athletics.
Problémem ale bylo, že si Kipchoge neměl kam zapsat tréninkový plán, který mu Sang vytvořil. Neměl papír, neměl ani tužku.
„A tak jsem vzal klacek a z prachu z cest jsem si 10denní plán napsal na ruku. Pak jsem rychle spěchal domů, snažil jsem si toho co nejvíc zapamatovat, kdyby se mi plán rozmazal a doma jsem si ho přepsal. Takhle to začalo,“ vzpomínal.
O osmnáct let později je z Kipchogeho multimilionář.
První člověk, který zaběhl maraton pod dvě hodiny.
Keňan Eliud Kipchoge.
Ne, už si nepíše tréninkový plán na ruku, ale spousta věcí se nezměnila.
Kipchoge dál žije jednoduše, daleko od všech rozptýlení, které moderní svět nabízí. V odlehlé keňské vesnici Kaptagat.
Běh je náboženstvím
První, co vás na tréninkovém táboře Kipchogeho trkne, je to absolutní ticho keňské vysočiny.
Kaptagat se nachází daleko od shonu jakéhokoliv města, světle oranžové cesty kolem tábora jsou hrbolaté a zničené. Za branami je ale svěží zelená tráva. Útočiště tady nachází spousta lidí - minimálně 30 v kteroukoliv roční dobu.
Jeden dům je pro muže, druhý pro ženy. Před ním leží spousta běžeckých bot Nike Vaporfly, jak jinak.
Pro Kipchogeho je běh náboženstvím.
Běhá od pondělí do soboty a ano, i on na těchto kolejích tráví čas. Přestože jeho žena se třemi dětmi žijí v nedalekém rodinném domku, i on se do svého tréninkového centra sem tam na týden uchýlí.
Na kolejích má vlastní pokoj - což je jediná známka jeho statusu celebrity. Jinak žije dost spartánským životem.
„Ráno vstaneš, jdeš běhat, pak se vrátíš. Když je úklidový den, uklízíme, jinak prostě regenerujeme. Pak oběd, masáž, někdy dlouhý běh, večerní čaj, odpočinek a jdeš spát. Takhle jednoduché to je,“ směje se.
Velkou výhodou pochopitelně je, že se Kaptagat nachází ve dvou a půl tisících metrech, což je pro trénink vytrvalostního sportovce ideální.
Tou největší tajnou zbraní Kipchogeho je ale právě jednoduchost, která ho vytáhla až nahoru. Když zde Sang v roce 2002 postavil první budovu, měla sloužit začínajícím běžcům a juniorům. Neměl z toho být domov největšího maratonce historie.
Ale stal se jím.
Přes 100 kilometrů týdně
Tréninkový režim v Kaptagatu je daný a neměnný.
Skládá se ze dvou tréninkových úseků denně. Ty nejdůležitější jsou v úterý (na dráze), ve čtvrtek (dlouhý vytrvalostní běh) a v sobotu (intervalový trénink).
Právě čtvrteční maratonská porce je pro Kipchogeho základem.
„Tu snad nezmeškal ani jednou,“ říká Sang, který s Kipchogem pracuje už téměř 20 let.
Právě konzistentnost je tolik důležitá. Maraton je pochopitelně tuze tvrdá disciplína, zranění jsou běžná, protože týdně maratonci uběhnou klidně přes 100 kilometrů.
Hard work,
— Eliud Kipchoge - EGH (@EliudKipchoge) March 12, 2020
Focus,
Believe. pic.twitter.com/mx0GVKaANs
„Zůstat v kondici je opravdu těžké,“ říká pro britský Guardian Kipchogeho fyzioterapeut Peter Nduhiu. „Ale Eliud mi to usnadňuje. Pokud cítí jakýkoliv problém, přijde ke mně okamžitě po tréninku, ještě než se vrátí do svého pokoje. Chová se ke svému tělu dobře, a to mu to vrací.“
Večeře se podává vždy v 19.30, nikdy při ní nechybí ugali - kukuřičná mouka. Všechna jídla se vaří v malé kuchyňce na prťavém sporáku v oprýskaných hrncích.
Vlastně to připomíná dost levný hostel.
„Ale nikomu to nevadí, všichni jsme na to zvyklí. A výhodou je, že jsme daleko od našich rodin, takže jediné, čemu se věnujeme, je běh,“ říká Geoffrey Kamworor, světový rekordman v půlmaratonu. „Běhu si ceníme podobně jako někdo své vlastní kanceláře. Je to něco, o co se musíme starat, mít k tomu úctu, vášeň.“
Peníze mám v bance
Kaptagat je vlastně takový malý stát ve státě.
Mají vlastního prezidenta, kterého volí 30 tamních rezidentů, podvýbory k přijímání důležitých rozhodnutí komunity.
Bez ohledu na to je Kipchoge mužem, kolem kterého se většina věcí točí.
„Říkají mi boss, ale mně se to nelíbí. Když se stanete bossem, často přestanete vidět jasně. Je lepší být lídrem než bossem. Proto se taky zapojuju do uklízení, ukazuju tak mladým běžcům, že jsme na tom všichni stejně. Myslím, že je to dobře,“ říká.
Že je dobrým příkladem? To je zřejmé.
Z olympiád má kompletní sadu medailí, je světovým rekordmanem v maratonu. Od roku 2013, kdy přešel na nejdelší distanci, jich vyhrál 11 z 12.
„A doma je to zábavný člověk. Pořád pobíhá kolem domu, hraje si s dětmi, ale všechno má propočítané na minuty,“ říká o něm jeho žena Grace. „Všude musí být dřív, a tak třeba do kostela, který začíná v 9 hodin ráno, vyrážíme v neděli v 8.30. Máme to pět minut jízdy autem…“
Keňská atletika je plná skvělých atletů, kterým ale sláva změnila.
U Kipchogeho to nehrozí.
„Peníze mám v bance, nijak je nepotřebuju. Takhle se cítím svobodný, jako lidská bytost, kterou chci zůstat. Nechci rozhazovat, chci žít jednoduchý život,“ tvrdí.
A lovely morning at home helping with the education of my children.#familytime #homeschooling pic.twitter.com/l1dc8RnIxw
— Eliud Kipchoge - EGH (@EliudKipchoge) April 10, 2020
I proto si pořídil malou farmu, kde chová krávy, ovce, kuřata. V neděli se sejde s celou rodinou a dívají se na závody formule 1.
Alespoň v normálních časech…
Když loni ve Vídni pokořil dvouhodinovou hranici při maratonu, lehl si na masážní stůl a svému fyzioterapeutovi řekl: „Kvůli pomoci vodičů to není oficiální světový rekord. Teď ho chci udělat oficiálním.“
„A Eliud je úžasný v tom, že když si něco usmyslí, udělá to. Pokud zůstane zdravý, nevidím nic, co by mu mohlo zabránit v tom, aby maraton opravdu sám zaběhl pod dvě hodiny,“ má jasno Nduhiu.
Měl se o to pokusit na londýnském maratonu, který byl ale zrušen kvůli koronaviru. Chtěl také získat další zlato z olympiády a pak… třeba ukončit kariéru.
Na jeho statusu legendy by ale jedno zlato navíc pranic nezměnilo.
„Pro mě byla Vídeň vrcholem kariéry. Kdyby kdokoliv jiný prolomil dvouhodinovou hranici, uspořádal by karneval, obrovskou party. Eliud? Vrátil se do kempu, dal si čaj se svým týmem a šel zase běhat,“ směje se Nduhiu.
Ten kluk, který si psal tréninkový plán na ruku, se za 17 let stal jedním z nejslavnějších sportovců na planetě.
Skromnost mu ale zůstala.
