LN Jak dlouho jste, pane Polášku, ženatý?
Od roku 97, tak počítejte se mnou – jedenáct let to bude v říjnu.
LN Neptám se ze zvědavosti, ale protože o manželské věrnosti je film František je děvkař, kde jste dostal svou první hlavní roli. Jedenáct let, to musíte o věrnosti a pokušení už vědět své. Jak moc je to pro chlapa těžké?
Jak pro koho. Pro filmového Františka je to nesmírně těžké zejména v okamžiku, kdy se rozhodne, že s tou nevěrou skoncuje. Jenže on nebojuje jenom s nevěrou, ale i se samotou a se svým zvláštním stylem života.
LN Vaše skutečná žena je profesionální varhanice, to není moc běžné povolání. Kde koncertuje?
Míša koncertovala hlavně u svatého Mikuláše na Malé Straně. Ale v poslední době velmi málo, protože ji to moc nebaví.
LN Varhany ji už nebaví?
Ona je totiž velice poctivá. A při třech dětech, které spolu máme, nechce nic nechat náhodě. Takže potom jsou to pro ni nervy a stres, aby koncert dopadl dobře. Nemá na to zkrátka tolik času, kolik by chtěla.
LN aký vztah máte k varhanům vy?
Já to míval rád tak obligátně, jako ostatní. Barokní hudba, ten Bach. Ale díky tomu, že jsem s manželkou často býval, když v kostelích na varhany cvičila, našel jsem si zálibu i v modernějších autorech, například v Olivieru Messiaenovi nebo v Petru Ebenovi, který nedávno zemřel.
LN Lidi si při svatbě slibují věrnost. Ale kdyby byl člověk opravdu upřímný, není i v těch dobrých manželstvích po letech přece jen trochu cítit zatuchlina?
No... určitě jo. Jakési odcizení či zvyk se dostaví ve většině případů. Otázkou je, jak s tím naložit. Není ale o to dojemnější vidět, jak někteří ještě třeba v sedmdesáti jeden bez druhého neudělají krok, jak se mají pořád rádi? Já ale nejsem žádný odborník na manželské vztahy.
Při natáčení Františka jste s režisérem Prušinovským hodně improvizovali. Prý jste měli vždycky dvě natáčecí varianty – jedné jste říkali charakter a druhé pičus. Vysvětlíte mi to?
A to víte od koho? No... tak já myslím, že lépe vysvětlující by bylo ne pičus, ale pičusek (vyslovuje to s měkkým moravským i), takový ten člověk, který to sice myslí dobře, ale vždycky je to nakonec ve výsledku trošku hloupoučké. Pičusek se snaží vybruslit z nějaké situace, ale čím víc se snaží, tím víc to hovínko rozťapává. Ale abyste si nemyslela, my jsme si nemohli dovolit při každé klapce točit dvě varianty, to jen čas od času. Spíš když jsme si nebyli úplně jistí, jestli tam patří pičusek, nebo charakterek.
LN Je velký rozdíl mezi natáčením reklam a natáčením filmů?
Je, protože v reklamě se film používá jako toaletní papír, rozhodně se s ním nemusí tolik šetřit jako u filmu. Každý záběr se točí mockrát, přesvěcuje se, mění se rekvizity. Je na to zkrátka daleko víc peněz.
LN Vy pocházíte z velmi zajímavé rodiny: máte v příbuzenstvu dva kněze i vrcholného politika – vaším bratrancem je Jiří Čunek. Co si jako první vybavíte, když si vzpomenete na malého Jiřího Čunka?
Jura je starší asi o osm let než já. A z našeho společného dětství se mi nejdřív ze všeho vybaví jeho neuvěřitelná odvaha. K něčemu takovému jsme já a jeho mladší bratr Vašek, který je stejně starý jako já, neměli nikdy odvahu, my jsme byli vždycky takoví ti připrdlejší kluci. Kdežto on dělal vždycky velmi nebezpečné kousky. A měl zřejmě několik andělů strážných, že ještě vůbec žije, protože opravdu hodně riskoval.
LN Nepopsal byste mi nějaký jeho „kousek“?
Jednou třeba brigádničil v kostele ve Zlíně, který se opravoval. A jak jsou takové ty zpevňovací ocelové pruty, které drží klenbu kostela, tak on pod celou tou klenbou asi v dvacetimetrové výšce přeručkoval kostelní loď po té železné tyči! Stačilo, aby mu to ujelo, aby mu sklouzla ruka nebo aby tam byl někde zbytek malty, na které by se neudržel, a zmrzačil by se. To mu bylo tak sedmnáct. Nevím, jestli to mám říkat, ale on byl pěkný výlupek a jeho maminka o něj výchovně přerazila několik vařeček.
LN Jaká to vlastně byla rodina? Čím byl Čunkův tatínek?
Malířem pokojů. A tatínek jeho tatínka, Jurův dědeček, dělal u Bati a byl to velmi pořádkumilovný člověk. A ten taktéž byl malířem pokojů. Oni ale byli opravdu hrdí na tu svoji práci a na poctivost, se kterou ji dělají. Úplně vidím, jak kráčeli na těch štaflích a zpívali si, jak se to v těch prázdných pokojích rozléhalo. Strýc mi klidně na přání na štaflích vystřihnul piruetku či jiné brykule, a to s plným kýblem barvy. Ani neukáplo. Velmi si zakládali na tom, nejenomže dělají svou práci dobře, ale že při ní ani moc nenasviní.
LN Vaše maminka a maminka Jiřího Čunka byly sestry. Je pravda, že to byla velice chudobná rodina? Že děti spávaly po čtyřech v posteli, pralo se v potoce, nebyly peníze na boty, takže si v chladných dnech děcka strkala na pastvě nohy do teplých kravinců?
Ta rodina byla opravdu hodně chudobná. Bylo jich asi jedenáct dětí, což tehdy nebylo nic neobvyklého. A hodně dětí ještě pomřelo na různé dětské nemoci, i to bylo běžné. Takový život si dneska těžko i představím. Moje maminka Marie, která byla nejstarší, například už asi v jedenácti letech musela z domu, protože její otec ovdověl a nestíhal všechny ty hladové krky uživit. Takže šla za služku, i s tou o dva roky mladší sestřičkou Aničkou, která se později jmenovala Čunková a byla to Jurova maminka. Obě sloužily v Kroměříži u lékárníků, přímo na náměstí ta lékárna stála, dodnes tam na fasádě zůstal nápis. Obě se pak provdaly do Zlína, kde jsme se narodili.
LN Váš tatínek byl zvěrokleštič?
Můj tatínek ne, on původně učil. Po příchodu bolševika ho vyhodili z práce a pracoval jako projektant. Zvěrokleštič neboli myškář byl ale můj dědeček. A jeho bratr byl také zvěrokleštič a měli to rozdělené, jeden měl na starosti Čechy a druhý Moravu. Oni také byli – na rozdíl od rodiny mé maminky – bohatší, jejich práce vynášela. Měli například jako první ve vesnici auto a později se přestěhovali do města, do Dvora Králové.
LN Jak vám v dětství vysvětlili, čím se dědeček živí?
No já vlastně, hned jak jsem to divné slovo poprvé uslyšel, jsem se na to zeptal. A okamžitě mi bylo vysvětleno. Nejdřív jsem si myslel, že to má něco společného s myšima, když myškář. Ale když myškovat, tak proč býka, tak proč ne býkovat? Ovšem nikdy jsem u toho nebyl. Dědeček potom umřel, vzniklo JZD a už se to nedělalo soukromě, ale prováděli to veterináři.
LN Nějaký čas jste pracoval v zemědělství, v JZD, i vy. Jaké to bylo?
Správný jézeďák má na hubě kravinec, říkali chlapi v JZD. Nejdřív jsem se vyučil elektromechanikem, pak jsem si dodělal elektroprůmyslovku a v tom JZD jsem potom dělal údržbáře. Opravoval jsem vše, dopravníky na hnůj, když někde vrzaly dveře, dojicí zařízení. Tam byla partička asi šesti chlapů, takzvaná údržba. A pořád byla práce, furt se něco dělo, dokonce jsem při žních jezdil s kombajnem, já měl papíry i na traktor. Ale i když jsem občas ten kravinec na líčku měl, jézeďák jsem asi dobrý nebyl… (mluví tiše a pomalu, s velkými přestávkami)Teď nevím, co jsem chtěl vlastně říct.
LN Tak zůstaňme ještě chvíli u té zvláštní rodiny. Dva Čunkovi bratři, tedy vaši bratranci, jsou duchovní: nejstarší bratr Josef je jezuita a mladší Václav, s nímž jste si v dětství nejvíc hrál, zase salesián...
Ano, Jožka Čunek je jezuita, a jak to tak bývá, vystřídal spoustu farností. Momentálně je u svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Václav, který je o týden starší jako já, pracuje u salesiánů v Teplicích. Čunkovi měli čtyři děti, ale dcera Jana zemřela při autonehodě. Oni měli na tragická úmrtí v rodině docela smůlu. No a když šel Jožka na panáčka, Vašek šel na panáčka a Jura se oženil, otec Čunek občas naříkal: „No co děláte? Kdo se o nás bude starat, až nebudeme moct, až se budeme poscávat – kdo nás bude přebalovat?“ Nakonec se to vyřešilo, jak se to vyřešilo...
LN ...tatínek také zahynul při autonehodě.
Ano. Jurovi rodiče měli bohužel taky autonehodu a tatínek při převozu do špitálu zemřel. A maminka Čunková to tenkrát přežila takřka zázračně, byla dlouho v kómatu. Obdivuju, jak dokáže vše přenést do humoru, jak si nestěžuje a neobtěžuje okolí svými problémy.
LN Co vlastně dva bratry z jedné rodiny nasměrovalo k duchovní dráze?
Bylo to určitě dáno prostředím té rodiny. Měli se rádi. Vyrůstali v lásce. (nadlouho se opět odmlčí) To bude možná ten důvod. Pakliže chápu lásku jako službu, tak oni se tam kluci v té rodině takovým způsobem lásky nechali nakazit. No, takže se rozhodli, že tomu tatínkovi prostě neposlouží a budou sloužit raději věřící obci. (směje se) Ono přebalovat starého člověka, to není žádný med, že.
LN Zato Jiří Čunek se rozhodl sloužit občanům, a nakonec se stal nejkontroverznějším českým politikem. A čas od času to vypadá, že na jeho poctivosti visí osud české vlády. Jak vy jste tu jeho aféru prožíval?
Hrozně těžko se mi o tom mluví, protože já bych mu rozhodně nechtěl ublížit. Ale prožíval jsem to docela klidně, spíš mě to mrzelo kvůli němu a jeho rodině, že se s tím musí pořád tak popasovávat. Nakonec ho obdivuju, že to vydržel, že to ustál, protože já bych dávno odešel. Ale taky by bylo škoda zbavit se opravdu originálního politika, druhý takového ražení tady už není. Spousta jich je v té politice stejných. Posílají si vzkazy přes média a ovládá je víc ješitnost než rozum, i když jsou to i hodně zkušení a vzdělaní lidi. Já jsem jen jednou měl tu čest být ve sněmovně a přišlo mi to jako úplná džungle.
LN Věříte vy, který Jiřího Čunka znáte opravdu dobře, v jeho nevinu?
Ano, věřím. Tuto otázku slyším často a není mi příjemná. (dlouho mlčí) Zkuste si představit, že by se takhle psalo o někom vám hodně blízkém. Ale musím říct, že když už se někdy sejdeme, vůbec se ho na to neptám. Vlastně to ani nechci vědět, není to pro mě důležité. Naposledy jsme se sešli myslím v zimě, byli jsme společně na lyžích na Valašsku. Seděli jsme obě rodiny na obědě a o té věci nepadlo ani slovo.
LN Pocházíte ze Zlína, vystudoval jste JAMU, pak jste hrál devět let v HaDivadle, i svou nejslavnější roli v reklamách na „domácí žvýkání“ jste absolvoval jako ulízaný moravský seladon. Už pátý rok teď žijete v Praze. Máte rád Pražáky?
Jo, mám. Mám rád Pražáky, mám rád Moraváky, nedělím to. Určitě bych ale řekl, že někdy je na jedné straně přílišné sebevědomí a lehká nadřazenost a na druhé lehký mindrák. Jak to tak bývá u menšinových skupin, ať už národnostních, náboženských nebo jiných. Ale není to tak hrozné. Ten dojem vytvářejí jen ti, co křičí.
LN Poznáte, že je někdo z Moravy?
Podle řeči stoprocentně. Pražáci tvrdí oMoravácích, že mluví krásně spisovně, ale to taky není vůbec pravda. Moraváci mluví stejně prasácky, akorát to vypadá, že mluví spisovně, protože všechno je zelené, modré, dobré a krásné. Já si na to jen musím dávat pozor, protože některé moravské tóny nejsou na jevišti přípustné.
LN Například?
Tak třeba když chci říct „až k mostku“, ale řeknu „až gmostku“, zní to blbě. Na jevišti by to třeba ještě šlo, ale určitě to nemůžu použít v dabingu nebo v rádiu. Nebo vadí ta moravská měkká -i - chlapi poďme, to zaměkčování taky není přípustné, protože tahá za ucho.
LN Jou Moraváci opravdu tak bodří, jak se o nich říká?
Dobří, bodří a vychcaní lidi jsou všude, nejenom na Moravě. Ale Moraváci bývají opravdu často dobrosrdeční a hlavně pohostinní. Máme rodinu v Hovoranech, sjíždíme se tam na košt vína, bývá nás i čtyřicet. Na podzim, když je burčák, hrajeme tenis a brzo je jedno, jestli držíš raketu nebo pohárek…
LN Až do čtyřicítky jste byl celkem neznámou tváří. Dělí se váš život na ten před televizní reklamou na žvýkačky a ten po nich?
S tou slávou to není až tak horké. Ale... poznávají mě teď na ulici, někdy slyším své jméno nebo větu o domácím žvýkání. Někdy to i na mě pokřikují, ale nikdy jsem nezažil, že by to bylo škodolibé. Takže se to dá snášet.
LN Máte informaci, o kolik se tou úspěšnou reklamou zvedl prodej žvýkaček?
Dostalo se to ke mně, ale to asi nemůžu prozradit.
LN Takže o hodně?
Velmi o hodně. Ale naturálie jsem nedostal. Žvýkačky si kupujem.
LN Které období svého života považujete za nejšťastnější?
(dlouho mlčí) Snad teď? Abych nebyl patetický. Moja vaří čočkovku jak nikdo, máme dva kluky, holka se taky podařila, mám výbornou tchyni, koupil jsem si sekačku, blíží se prázdniny… Nemám žádnou metu do budoucna, mám dokonce někdy pocit, že u ní teď jakoby jsem. Nevěřím, že by mělo přijít ještě něco lepšího. Anebo přijde?
