Pogačar bude útočit, ví Roglič před královskou etapou. Jak Tour vyhlížela peklo, kde slabí shoří

Předně délkou své první odpovědi.

A potom i tím, že se opakovaně zasmál.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Většinou totiž bývá Primož Roglič cyklistou, který při poetapových rozhovorech odpovídá s pokerovou tváří jen krátce, poněkud frázovitě a bez známky emocí. Tak loni projel takřka celou (vítěznou) Vueltou. Tak zvládal i letošní (zatím vítěznou) Tour.

První otázka, kterou na úterní tiskovce dostal, zněla: Nečekal jste dnes přece jen větší souboj favoritů? Nebo jste už mnohem víc mysleli na středeční etapu?

Nahnul se k mikrofonu a rozpovídal se: „Početný únik nám vyhovoval. Celkově to byl pro nás dnes další dobrý den. Jsem stále ve žluté, tak musel být dobrý, ne? Ovšem zítra to bude vážně hezká etapa - tedy na koukání. Očekávám těžkou práci po celou dobu a spoustu útoků. Koneckonců je to královská etapa, do nejvyššího bodu celé Tour. Hlavně posledních pět kilometrů bude docela bláznivých. Ale to všichni chlapci vědí. Takže se chystáme bojovat o každou sekundu a doufat, že zase budeme mít dobrý tým a já dobré nohy.“

Popravdě řečeno, ještě nikdy jsem od Rogliče tak dlouhý proslov neslyšel.

Dobře, buďme tedy ještě konkrétnější: Pokud říkáte, že každá sekunda se počítá, byl byste raději, aby ve středeční etapě ujel únik a podělil se o všechny bonusy, nebo aby se o ně utkali jezdci o celkovou klasifikaci?

Teď se Roglič dokonce zasmál: „Těžká otázka. Povím vám to takhle: Pokud vyhraju, bude dobré, že si to rozdáme i o bonus. A pokud nevyhraju, až tak dobré to nebude. Každopádně chceme tvrdě kontrolovat všechno, co se během etapy bude dít. Nejspíš až v jejím průběhu rozhodneme, jaký scénář pro nás bude nejlepší.“

Už v úterním prvním alpském dějství Jumbo dirigovalo peloton, pustilo vpřed přijatelný únik, načež vyhlásilo „day off“ pro jezdce o celkovou klasifikaci.

A pokud Jumbo jednou něco řekne, nesnažte se oponovat, ano?

Kdo měl jiný názor a útočné choutky, toho nemilosrdně přitáhli zpět. Dokonce i Guillauma Martina z Cofidisu, přestože má na 11. místě už skoro sedmiminutovou ztrátu. Jakmile se dvakrát pokusil poodjet před peloton, donutilo ho Jumbo zvýšeným úsilím, aby své snažení vzdal.

Na posledním kilometru krátkého závěrečného stoupání do Villard-de-Lans byl obrázek podobný. Tadej Pogačar a pak Miguel Ángel López vystřelili vpřed, žlutočerné vosy zbystřily a vyrazily taky. Jediným následkem toho pošťuchování byla z pohledu první desítky celkového pořadí další ztráta Naira Quintany, který na tomto krátkém úseku nabral 32sekundový zásek a sestoupil pod Toma Dumoulina na devátou příčku.

Roglič byl naopak přilepený na záda Pogačara.

Nejinak tomu bude ve středu. „Pogačara musím sledovat nejvíc. Ti ostatní si spíš budou hlídat jeden druhého v souboji o stupně vítězů v Paříži. Ale u Pogačara očekávám, že na mě zaútočí.“

Nic jiného mladšímu ze Slovinců ani nezbývá, pokud se mu vidina titulu nemá rozplynout v horském pekle nad Méribelem.

Ano, v pekle. I takovou přezdívku obdržel průsmyk, kde se jejich středeční souboj odehraje a který zároveň zažije na Tour svoji velkolepou premiéru.

Prosím, seznamte se:

Col de la Loze.

„Je to průsmyk pro 21. století. Vždyť donedávna ani neexistoval,“ prohlásil Christian Prudhomme o cestě, kterou si poprvé přijel prohlédnout loni v září a hned si ji zamiloval.

Col de la Loze je monstrum s podmanivou, místy až uklidňující a přece zrádnou krásou. Zkouška, která je jak atraktivní, tak i děsivá. Místo, kde budou trpět nohy každého, kdo se pokusí o útok.

„Podle mě má všechno, co potřebuje, aby se stal jedním z nejslavnějších průsmyků Francie a budoucí ikonou Tour,“ tvrdí Thierry Gouvenou, další z ředitelů Tour.

Lyžařské středisko Méribel, kde se odehrávala i část zimní olympiády 1992, dosud hostilo dojezd etapy Tour pouze jednou. V roce 1973 si tu pro vítězství dojel Bernard Thevenet v trikotu francouzského mistra, pozdější dvojnásobný šampion Tour.

Tehdy byl cíl mnohem níže.

Jenže v roce 2018 dostal Thierry Carroz, šéf sportovního klubu v Méribelu, nápad: Vyasfaltujeme novou cestu, která se povine z centra nahoru k ubytovacím zařízením, abychom se tak lépe připravili na mistrovství světa v lyžování, které jsme na rok 2023 společně s Courchevelem získali.

A tak se zrodila tato tenká asfaltová linie do výšky 2304 metrů, která jakoby mířila až k oblakům. Byl to geniální nápad. Vznikla tím totiž i smrtící zbraň pro hrátky mužů, kteří vytvářejí itinerář Tour.

V roce 2019 měl toto stoupání nebývalé obtížnosti pokřtít mládežnický závod Tour de l’Avenir. Ale je lidské poslat tam nahoru jezdce do 23 let, byť nejlepší v této věkové kategorii? Organizátoři se zalekli, co by s nimi Col de la Loze na konci dlouhé etapy mohl provést, a tak rozhodli, že etapa bude mít pouze 23 kilometrů. Byli přesvědčeni, že i tak půjde o mimořádnou zkoušku fyzických schopností.

„Ten průsmyk je něco úplně jiného, než na co jsme odjinud zvyklí. Silnice je velmi úzká a sklon stoupání se neustále mění,“ popisoval po ní Simon Guglielmi, aktér Tour de l’Avenir, nyní závodící za tým FdJ. „V jednu chvíli má 200metrový úsek sklon 20 procent, pak se silnice rychle zploští, načež je další serpentína zase extrémně prudká. Tělo je pod obrovským tlakem.“

Australan Alexander Evans tehdy vyhrál, mnozí jezdci traverzovali po silničce ze stranu na stranu. A Bernard Hinault, pětinásobný šampion Tour, to vše ohromeně pozoroval.

„Hned potom mi Bernard volal, což příliš často nedělá,“ vyprávěl Christian Prudhomme. „Přesvědčoval mě: Musíš přijet a podívat se na Col de la Loze, uvidíš něco neuvěřitelného.“

Prudhomme se nechal umluvit, načež prohlásil: „Ten průsmyk překonal veškeré mé očekávání.“

Celé stoupání má 21,5 kilometru o průměrném sklonu 7,8 procenta, ale na posledních pěti kilometrech 20 procent!

„Ve skutečnosti jde vlastně o dvě slepená stoupání,“ říká Gouvenou. „První 13kilometrové do střediska Méribel je víceméně tradiční, typický výšlap k lyžařské stanici po širokém a dobrém asfaltu. Jenže potom přejedete do jiného světa. Do takového, jaký byste ve Francii nečekali, ve vysoké nadmořské výšce a spektakulárních kulisách.“

Prudhomme, jenž se v úterý vrátil na Tour po koronavirové léčbě, tvrdil: „Mohu vás ujistit, bude to doslova pekelné. Hora, která prověří i Primože Rogliče. Výhodu by na ní měli mít lehcí, rtuťovití vrchaři, kteří umí permanentně měnit rytmus.“

Půjde o pátý nejvyšší dojezd etapy Tour v historii. Pouze na Galibieru (2642 m), Granonu (2413 m), ve Val Thorens (2365 m) a na Izoardu (2360 m) končila v minulosti výš.

Původně organizátoři plánovali, že před závěrečným stoupáním budou na programu i průsmyky de le Fer a Madeleine, ale později ten první raději vypustili. Navíc zvolili alternativní cestu na Madeleine přes Montgellafrey.

„Ta by jezdce měla připravit na na Col de la Loze,“ říká Gouvenou. „Madeleine je totiž z této strany extrémně prudký a mnohem užší. I tenhle výšlap byl nápadem Bernarda Hinaulta. Říkal mi: Uchováme tak při průjezdu přes Madeleine historické dědictví Tour, ale zároveň přineseme něco nového.“

Mnohé otázky před netrpělivě vyhlíženou 17. etapou vyvstávaly. Nejen ty o Rogličovi a Pogačarovi. Jedna další se propírala v úterním večeru velice často: Co může na Madeleine a na Col de la Loze předvést Egan Bernal?

Odpověď už nyní známe: Nepředvede nic.

Po nedělním kolapsu na Colombieru slíbil, že ve třetím týdnu bude vozit bidony svým kolegům, aby se jim odvděčil za předchozí péči. A přesně to v úterý také dělal.

Jinak však byla v jeho příběhu na letošní Tour spousta záhad i protichůdných tvrzení.

„Pozorně ho sledujeme. Nemá bolesti. Jen nevíme, co jsme udělali špatně,“ říkal v úterý Dave Brailsford, šéf stáje Ineos. „Něco určitě špatně bylo, protože to, co Egan v neděli na Colombieru předvedl, rozhodně nebyl jeho normální výkon. Za normálních okolností by ze skupiny favoritů neodpadl, nebo by maximálně ztratil 30 sekund, ne sedm minut.“

Vzápětí Brailsford dodal: „Ale je hrdý. Není v jeho povaze vzdávat se.“

Přesto ani v úterý, při veskrze velmi klidném tempu pelotonu, Bernal kontakt neudržel a odsunul se do grupetta.

Obhájce titulu na Tour šlapal v horské etapě po boku přežívajících sprinterů Petera Sagana, Sama Benetta, Elii Vivianiho. Už jen toto konstatování znělo naprosto bizarně.

Tehdy se ještě mnozí ptali, proč to Bernal udělal.

Protože opravdu nemohl a měl bolesti?

Nebo proto, aby nabral ještě větší časovou ztrátu, se kterou by ho už ve čtvrtek bez potíží pustili do úniku, a on mohl zaútočit na etapu?

Ve chvíli, kdy si v úterý vystoupil z pelotonu, expert Eurosportu Felix Lowe napsal na Twitter: „A teď začnou sázkové kanceláře rušit kurzy na vítěze zítřejší etapy.“

Hned se však vkrádalo na mysl: Má na to, aby se o vítězný únik aspoň pokusil?

Během 16. etapy vypadal navzdory své jízdě v grupettu v dobré náladě, smál se, když zajel k týmovému autu, gestikuloval do televizní kamery.

Přesto za cílem říkal: „Dnes jsem celý den trpěl, bolesti zad se vystupňovaly. Na posledním stoupání se přesouvaly až do mého kolene. Jako bych byl pomačkaný na všech stranách těla.“

Popíral tím i předchozí Brailsfordovo tvrzení.

V jednom rozhovoru pak přiznal: „Rád bych bojoval o etapové vítězství na Col de la Loze.“

Jenže v jiném pro změnu zasmušile prohlásil: „Mým cílem je teď dojet do Paříže.“

Ty dvě odpovědi se vlastně nevylučovaly. V tu chvíli nejspíš mladý Kolumbijec ještě doufal.

A pak už ani to ne.

Zatímco většina pelotonu v Grenoblu a okolí ve středečním ránu teprve snídala, tým Ineos oznámil: Egan Bernal odstupuje z Tour 2020.

Král je mrtvev, ať žije král... Jen kdo jím na pařížském trůnu bude?