Na kalendáři byl 31. leden 1972. Pavel Roman žil s manželkou v Tennessee. Motorky a auta, to bylo vždycky jeho. Coby mechanik amatér spravil cokoliv. Také proto mu pozdě večer telefonoval známý: "Porouchalo se mi auto. Pomůžeš?" Pomohl. Dojel za známým, spravil auto, rychle se vracel domů. Na prašné cestě dostal smyk, vletěl do příkopu, prorazil si spánek. Byl na místě mrtvý.
SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE |
"Bohužel, Pavel jezdil až příliš rychle," vypráví jeho sestra Eva Romanová-Grahamová, ta, s níž dobýval krasobruslařská vítězství. "Maminka mu vždycky říkala: Pavlíku, ty se mi jednou zmrzačíš. A on jí odpovídal: To ne, když už, tak se zabiju."
Jako by tušil svůj osud...
Dnes si mnozí ani neumí představit, co sourozenci Romanovi v 60. letech pro Čechoslováky znamenali. "Oni byli bomba!" vypráví Ilona Konečná, přítelkyně Evy Romanové. "Když jeli, celý národ seděl u černobílých televizí."
Naše děti, říkali jim lidé od Aše po Košice. Na venkově, kde často bývala jen jediná televize v JZD, se u ní při jejich jízdách scházela celá ves. Lidé je poznávali, kdekoli se objevili. Přesto jim přísný otec František po každé medaili říkal: "Žádná velká oslava. Naopak. O to víc teď musíme trénovat."
On je kdysi ke krasobruslení přitáhl. V Olomouci, na kluzišti kousek od jejich bytu. Tam příběh Pavla Romana začal.
Celý díl pravidelného seriálu Pohnuté osudy čtěte ve středečním vydání Lidových novin.
