Jak jste ke svému handicapu přišel?
Rakovina ve dvou letech, měl jsem nádor kosti. Dostala se skoro až do ramenního kloubu, amputace byla jediná varianta. Ale jsem rád, že se na to tehdy přišlo, což byla vlastně shoda okolností, protože jsem si předtím zlomil ruku a našli to při rentgenu. Musel jsem podstoupit sedmnáct chemoterapií, rok jsem strávil v nemocnicích.
Jak tohle dvouletý kluk nese?
Nejlepší na tom je, že se to stane takhle malému dítěti. Byl jsem v nemocnici, ale nevěděl jsem, že je nemoc tak vážná nebo že mi jde o život. U dospělých je to daleko horší, psychika jde hrozně dolů.
Každý má jednu ze stran dominantní, jak je to u vás?
Údajně jsem byl pravák. Násilné přeučení na mně nechalo asi své následky, mám špatný sluch, což se dá přisuzovat buď změně rukou, nebo té agresivní léčbě. Teď musím dělat všechno levou rukou, ale ta dysbalance je jasná. Zvlášť ve skialpinismu je chybějící ruka hodně znát.
Jak jste se dostal k výkonnostnímu sportu?
Do něj jsem víc zabrousil až v posledních čtyřech letech, do té doby jsem se pořád na něco vymlouval. Impulzem ke změně byl roční pobyt na Novém Zélandu, kde jsem skoro nikoho neznal. Všude okolo byly hory, a protože jsem neměl co dělat, lezl jsem nahoru a dolů. Každý den jsem vylezl zhruba 500 výškových metrů. Pak v Čechách jsem si koupil první skialpy a u těch jsem i zůstal.
  |
Co vás na skialpinismu zaujalo?
Jakmile jsem se na skialpy postavil, tak jsem se do nich lidově řečeno zažral. Baví mě na nich svoboda, že můžu jít kam chci, sjet jakýkoliv kopec. U klasického lyžování jezdíte pořád dokola nahoru a dolů, pak si dáte pauzu na nějaké teplé pití, a poté zase nahoru a dolů. Na skialpech jsem omezený jen tím, že třeba není sníh, ale to se zase dá vyběhnout kopec klasicky po svých.
Jenže u skialpinismu jsou potřeba dvě ruce. Tím pádem musíte rapidně namáhat jednu polovinu těla, ne?
Chodil jsem v Čechách na rehabilitace každý týden, teď žiju v Rakousku, takže tady také začnu, ačkoliv mě to přijde na hodně peněz. Za zdraví by si ale lidé měli připlatit, dám je za to radši než za chození do hospody. Také cvičím, mám tady balanční podložky, cvičicí míče a člověk musí hodně poslouchat své tělo a věřit mu.
Děláte náročné sporty, ale určitě jsou činnosti, o nichž víte, že je nezvládnete.
Záleží na dané aktivitě. Na hudební nástroje si asi moc nezahraji, na flétnu jsem nikdy dobře neuměl, s kytarou to je taky složitější. U mě je hudba pasé, ale naštěstí na ni nejsem moc nadaný. Ale způsob, jak se s tím handicapem vypořádat, se vždycky dá najít.
Michal Šnajdr se při svých sportovních cestách setkává i se zvířaty.
Platí to i u oblékání?
U něj jsem dřív přemýšlel, jak to provést, ale po stopadesáté už to člověku nepřijde. Automatismy zkrátka fungují. Ale tohle funguje i u zvířat, když psovi chybí noha, taky jen nekňučí v koutě, ale pajdá.
Míváte s oblečením problémy? U klasické bundy vám přebývá rukáv, stejně tak rukavice.
U bundy se rukáv ustřihne, schová se a případně se potom použije na záplaty. Dělá to pro mě babička, což je nejlepší švadlena na světě. Oslovil jsem v minulosti pár firem, všichni říkali, jak je to technologicky složité. Babička to má hotové druhý den. Jen je ze mě zoufalá, že má doma plný dům peří nebo jiných materiálů.
A ty rukavice?
Mám doma v šuplíku řadu pravaček. Levé vždycky přes rok spotřebuji, buď se ztratí, nebo zničí. Třeba časem najdu někoho, kdo má doma spoustu levaček. Škoda, že mi můj partner z Dynafitu neposílá jen levé rukavice, musím se na tom s nimi dohodnout.
A tady nyní Michal Šnajdr bydlí.
K řadě úkonů asi používáte jako druhou ruku ústa, že?
To už je taky intuitivní. Když třeba rozepínám zip, ten se zasekne, tak kousnu do límce a nějak to povolí. Třeba když šroubuju, přidržuju si věci v ústech. I u svých milovaných skialpů si při sundavání pásů musím pomáhat pusou, ale už to ani nevnímám.
Pojďme zpět ke sportu. Jakých se účastníte závodů?
Na skialpech jsem jel český i rakouský pohár, kde jsem dostal hrozně na frak, ale zkušenost to byla dobrá. Taky běhám, ale mám asi při přihlašování nasazené růžové brýle, že potom to kvůli různým problémům musím odříkat. Nicméně letos na jaře jsem byl na velkém závodě Trans Grand Canaria, kde jsem běžel v kategorii handicapovaných. Tu jsem sice vyhrál, ale cítil jsem se trochu špatně, protože na startu vedle mě stál pán, který měl místo nohy protézu. Přišlo mi to lehce nefér.
Jak se na závody připravujete?
Každý den se snažím být na sjezdovce, sedmkrát týdně cvičím, ale občas je to tak, že jeden den se cítím šíleně a trénuji jen jízdu dolů na skialpech, které se ovládají o dost jinak než klasické lyže. V tom mám velké mezery a musím se zlepšit. Dále cvičím věci, které mi poradí fyzioterapeuti. A jinak jsem hodně času venku.
Michal Šnajdr sportuje i v létě, takhle běhá v České republice i v zahraničí.
Kdo vás nejvíc podporuje?
Teď mi nejvíc pomáhají kluci z firmy Dynafit, s níž jsem začal spolupracovat a jsem jejich ambasadorem. Branislav „Gabo“ Adamec se mi hodně věnuje, i ostatní mě podporují, můžu se jich zeptat na spoustu věcí. Potom podpora ze strany rodiny a přítelkyně, jimž také vděčím za hodně. A samozřejmě i babička, bez té by mi pořád vlál přebývající rukáv.
Chtěl bys ještě něco vzkázat čtenářům?
Tak každý den se snažím přidávat nové fotky na svůj instagramový profil, je tam hodně snímků hezké krajiny, a dávám tam střípky ze svého života. A pokud by se našel někdo, kdo by měl přebytečné levé rukavice, vzal bych si je.
