Pondělí 11. listopadu 2024, svátek má Martin
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Měl jen litr krve, třikrát jej oživovali, přišel o obě nohy. Dnes je Zanardimu 50

Sport

  8:04
UVNITŘ VIDEO. Padesáté narozeniny v neděli 23. října slaví italský automobilový závodník Alessandro Zanardi. Připomeňte si neskutečný příběh muže, jenž po drastické nehodě v roce 2001 přišel o obě nohy, měl pouze litr krve v těle a tlak 60 na nula. Přesto Zanardi přežil a stal se dokonce paralympijskou hvězdou.

Alessandro Zanardi foto: Reuters

Castel Maggiore není velké město. Pohodový život na předměstí Boloně však v roce 1970 nalákal i Annu a Dina Zanardiovi. S sebou si přivezli i své děti, Cristinu a Alessandra.

Zatímco mladšího Alexe, jak zněla zkrácenina jeho jména, baví sledování formule 1, starší sestra se věnuje plavání, v kterém i soutěží.

V roce 1979 je Alexovi třináct let a on si plní sen, začíná sám závodit – s pomocí otce instalatéra si postavil motokáru z trubek. Jenže radost z nového koníčku přerušila rodinná tragédie. Při autonehodě přišla o život patnáctiletá Cristina.

Alex ale na auta nezanevřel. Zvítězila v něm touha po rychlosti a po triumfech. „Byl jsem divoké dítě. Když sestra zemřela, stali se rodiče velmi ochranářskými. Z toho, co jsem chtěl dělat, byli vyděšení. Modlili se, aby nepřišel den mých 14. narozenin – tedy den, kdy budu moci získat řidičák na motorku,“ vzpomínal Zanardi pro britský nedělník The Observer.

Otec ho tedy začal podporovat v závodění na motokáře. Říkal si, že bude lepší, když se bude prohánět na uzavřeném okruhu než v ulicích Boloni na motorce. A Zanardimu to začalo na motokáře náramně jít.

SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE

Nový magazín LN - 101 pohnutých osudů.

Na konci roku 1987 už měl mladý jezdec tři italské tituly a byl i evropským šampionem. O dva roky později si vyzkoušel italskou formuli 3, v roce 1991 skončil v téhle soutěži celkově druhý. Talentovaného pilota si na závěr sezony stáhl do formule 1 tým Jordan.

Zanardi odjel tři závody a připsal si dvě devátá místa. Příležitost soupeřit s nejlepšími piloty světa v F1 mu v dalších letech dal tým Minardi a Lotus. V roce 1993 se stal dokonce regulérním pilotem Lotusu. Jenže sezonu provázela smůla.

Ve druhém závodě v Brazílii se sice blýskl šestým místem, ale před Velkou cenou Německa ho nepozorný řidič srazil, když si zlepšoval fyzickou kondici na jízdním kole.

I přes několik zlomených kůstek v levém chodidle jezdil dál, ale jen o dva závody později ho smůla dohnala definitivně. Při tréninku na GP Belgie prožil nehodu a těžký otřes mozku ho donutil ukončil sezonu.

A zranění mu ani nedovolilo odstartovat ročník 1994. Do šampionátu se vrátil až v pátém závodě, ale Lotus nebyl konkurenceschopný, nejlepší výsledek pro Zanardiho znamenalo deváté místo.

Svět F1 se tím pro něj na čas uzavřel. Osmadvacetiletý pilot pak jezdil se sportovními vozy na okruzích, ale stále ho lákaly formule. V Evropě však nenacházel dostatek příležitostí.

Zamířil tedy do Ameriky. Spojené státy formule 1 moc nezajímá. Američané milují svojí sérii CART. Zanardi uzavřel smlouvu s týmem Target Chip Ganassi. A to i přesto, že šéfinženýr – Angličan Morris Nunn – byl proti, podle jeho mínění totiž na Italy nebyl spoleh, dělali moc chyb.

Důvěra v Zanardiho se vyplatila. V první sezoně dojel celkově na třetím místě, v té druhé 1997 už šampionát ovládl. Svoji dominanci dokončil o rok později, když jako teprve třetí pilot historie dokázal titul série CART obhájit.

„Mohl prohrávat o kolo, a stejně dokázal zvítězit. Jeho soustředění, odhodlání a odvaha mu nikdy nedovolily to vzdát,“ složil mu poklonu jiný jezdec Dario Franchitti.

Nevyřízené účty ve formuli 1

Američtí fanoušci Zanardiho obdivovali nejen kvůli jeho schopnostem na trati. Byl vstřícný, vítězství slavil pálením gum, když se na místě točil dokola; ostatní jezdce učil umění přípravy dobré kávy tak, že na asfalt v boxech postavil stroj na cappuccino a pak jim vysvětloval, z jakého mléka je nejlepší.

K vidění byl ve vtipných televizních reklamách, hvězdného moderátora Davida Lettermana zase v jeho show učil vařit těstoviny. Oblíbili si ho díky jeho „ukecanosti“ i novináři, kteří se vždy těšili na závodníkovy tiskové konference, které byly tak rozdílně od ostatních...

Zanardiho úspěchy

- 41 startů ve formuli 1

- Dvojnásobný šampion série CART (1997, 1998)

- V letech 2003 až 2009 i přes svůj handicap závodil mezi zdravými na WTCC (mistrovství světa cestovních automobilů) a vyhrál čtyři závody

- Na handbiku získal na světových šampionátech pět zlatých medailí a dvě stříbrné (2011-2014)

- Na paralympiádě v roce 2012 vyhrál na handbiku dvě zlaté medaile

Amerika si prostě tohohle Itala zamilovala. Jenže Zanardi už neměl co dokazovat, navíc cítil, že nechal ve formuli 1 nevyřízený účet. Když tedy přišla lukrativní nabídka Williamsu na tříletou smlouvu a 15 milionů dolarů, neváhal.

Jenže ani tentokrát to nevyšlo. S týmem si příliš nerozuměl, auto sužovala jedna závada za druhou a maximem se stalo sedmé místo při domácí italské grand prix.

Po pouhém ročníku ve Williamsu a celkově v F1 skončil. Rok 2000 tak strávil se svou manželkou Danielou a dvouletým synem Niccolou ve svém monackém bydlišti.

Relaxoval, lyžoval, věnoval se rodině a přemýšlel co dál. Jako nejlepší se mu jevil návrat do Ameriky. Sezonu 2001 tak opět načal v sérii CART, tentokrát v týmu Mo Nunn. Ten vlastnil onen inženýr, který pět let předtím byl zásadně proti jeho angažování...

V prvních 14 závodech sezony však ani jednou nestál na stupních vítězů a v první desítce skončil jen třikrát.

„Byli jsme nový tým, dávali se teprve dohromady. Cítil jsem ale, že se s přibývajícím časem zlepšujeme,“ líčil Zanardi. Patnáctý závod sezony série CART měl být velkou premiérou. Poprvé v historii se měli představit v Evropě.

Jenže tohle klání si fanoušci pamatují hlavně z jiných důvodů. Všichni už byli v Německu, když se stalo něco, co všechny šokovalo. Stejně jako zbytek světa i celý kolotoč lidí z téhle americké série sledoval, co se děje v New Yorku a Washingtonu.

Bylo 11. září 2001 a do evropského závodu zbývaly jen čtyři dny. Zatímco většina sportovních akcí v USA se o víkendu nekonala, šéfové CART se rozhodli na okruhu Lausitzring jet. Změnili však název závodu z German 500 na American Memorial 2001.

A Zanardimu se v něm dařilo, ze zadních pozic se propracoval až na první místo. Ještě ho však čekal jeden pit stop, aby nabral palivo pro posledních 13 kol.

„Když jsem vyjížděl, pomyslel jsem si: zvládl jsi to, tenhle závod vyhraješ. Při zrychlení a nájezdu zpět na dráhu jsem ale ztratil nad autem kontrolu, vůz asi najel na skvrnu oleje nebo něco podobného. Vystřelilo mě to na trávu a poté jsem sklouzl zpět na trať.“

Jeho monopost brzdící v otočce se ocitl před autem Patricka Carpentiera, ten se ale na poslední chvíli stačil vyhnout. Bohužel Kanaďan Alex Tagliani už ne.

Bylo 15. září krátce po půl čtvrté odpoledne. Nejtvrdší a nejostřejší část Taglianiho vozu příď, nebo jak závodníci říkají nos, narazila zleva na nejslabší část Zanardiho vozu – přední bok. To vše v rychlosti přes 300 km/h.

Bylo to, jako by formuli pětatřicetiletého Itala zasáhla raketa. Jedna z fotografií ten moment zachytila – z předku Zanardiho vozu se stala změť trosek a malých úlomků odletujících do všech stran jako střepiny.

Tribuny ztichly. Zanardi během zlomku sekundy přišel o jednu nohu v koleni a o druhou několik centimetrů nad kolenem.

„Síla nárazu byla tak strašná, že Alexovi nohy jen neutrhla,“ vysvětlil Steve Olvey, šéf lékařů CART. „Prostě vybuchly. Bylo to téměř identické, jako když voják stoupne na minu.“

Pár desítek sekund po nehodě byli u Zanardiho záchranáři. Lon Bromley, šéf bezpečnosti série CART, si vybavuje, jak mu hlavou prolétla myšlenka: „Tohle nepřežije. Je v hlubokém šoku, má šedé a skelné oči. Umírá.“

Terry Trammel, lékař, který se k Zanardimu dostal jako první, si při pohledu skrz okno auta na stále v kokpitu uvězněného jezdce pro sebe zašeptal: „A kurva.“ Z obou nohou závodníka masivně stříkala krev. Okamžitě si uvědomil, že člověk v tomhle stavu má před sebou zhruba posledních 135 sekund života.

A že už 45 sekund uplynulo, když byl na cestě k místu nehody. Vyskočil z auta a musel proběhnout přes olejovou skvrnu, která byla všude okolo auta. Až když po ní uklouzl, uvědomil si, že to není olej. Byla to krev.

V následujících sekundách se zoufale snažil zastavit nebo aspoň omezit krvácení. U jedné nohy se mu to jakž takž povedlo, u druhé však ne.

Ani speciální tlakové obvazy nepomáhaly. Trammela napadla spásná myšlenka a zakřičel, jestli někdo ze záchranářů nemá pásek od kalhot. Až ten nakonec zabral.

Když těžce zraněného pilota naložili do sanitky, pásek povolil a opět se spustilo krvácení. Situace se opakovala ještě několikrát, než dojeli k záchranářskému vrtulníku.

Zanardi ztratil 75 % krve, tep i dech slábly, kůže byla zsinalá. Kaplan, který objíždí všechny CART závody, udělil poslední pomazání. „Já se ale otočil ke smrti zády,“ prohlásil Zanardi později.

V těle mu zbylo méně než litr krve

Trammer se pak rozhodl letět do 37 minut vzdáleného Berlína, i když drážďanská pohotovost byla vzdálena jen 15 minut. Chtěl tu nejlepší možnou péči velké nemocnice. Ve vrtulníku se Zanardimu třikrát zastavilo srdce. Německým záchranářům se jej vždy po horečném úsilí povedlo „přivést zpátky“.

Šestapadesát minut po nehodě přistáli v Berlíně. Zanardi měl tlak 60 na nula, v těle měl méně než litr krve. V šest večer tři chirurgové a čtyři zdravotní sestry začali tříhodinovou operaci.

Po ní ho udržovali tři dny v uměle vyvolaném kómatu. Panovaly obavy, že nedostatek kyslíku Italovi způsobil poškození mozku a ledvin. „To, co doktoři dokázali, je zázrak a já jim za něj moc děkuji,“ vyřkl pilot později.

Grafika: Alex Zanardi.

Divoký bojovník Zanardi se nehodlal vzdát. První co uviděl, když se vzbudil, byla manželka Daniela. „Tak strašně tě miluju,“ byla její první slova.

„Budu navždy s tebou, ať se děje cokoliv. Měl jsi hroznou nehodu, byl jsi v kómatu a přišel jsi o obě nohy. Ale jednoho dne budeš zase chodit.“ Zanardi jí potichu naslouchal a pak odpověděl: „Taky tě miluju. A hlavní je, že žiju. Na ničem jiném nezáleží.“

Později však ženu naoko veřejně pokáral, že promarnila příležitost. Prý to byla skvělá možnost pro tradiční: „Mám pro tebe dvě zprávy: dobrou a špatnou. Dobrá je, že žiješ, špatná je, že si už moc nezaběháš.“

Jízda v autě jako terapie

Invalidní vozík nebyl pro Zanardiho možností. Začal na sobě tvrdě pracovat a učil se s protetickými náhradami. Šest týdnů po nehodě už dokázal své nové BMW s ručním řízením vzít na zkoušku v rychlosti 240 km/h.

„Jízda autem byla pro mě terapií. Moci podívat se vedle sebe a vidět manželku a vzadu v sedačce svého synka mi dodávalo pocit normálnosti,“ přiznal. V červenci 2002 se poprvé dostal znovu na závod série CART. V boxech uviděl jednoho starého známého. S Alexem Taglianim se na přivítanou objali...

O další rok později dostal příležitost dokroužit posledních 13 kol okruhu Lausitz. Krátce poté ho opět pozvali do show Davida Lettermana. Tentokrát nevařil, ale vyprávěl svůj příběh. A Američané si ho opět zamilovali, neztratil totiž nic ze svého humoru, i když tentokrát trochu černého.

„Když do mě Tagliani naboural, tak jedna moje část těla cestovala na jednu stranu, druhá na opačnou. A tak jsem v podstatě získal lístek, abych mohl podruhé do téhle show. Ironií je, že v italštině Tagliani znamená řezat. Můj pětiletý syn ke mně jednou přišel a ptal se mě: tati, povoláním toho pána je všechny lidi řezat na dvě části? V berlínské nemocnici jsem se zastavil na další pit stop, tentokrát mi museli dotankovat krev. Vždycky říkám, že jsem tam dostal tolik německé krve, že si zasloužím německý pas. Asi to bylo se mnou vážné, když mi kněz dal poslední pomazání motorovým olejem...“

Na závěr pak vyjmenoval výhody protetických nohou – může si zvolit, jak chce být vysoký, nemusí prát ponožky, a když si zlomí nohu, stačí mu jen šroubovák a šrouby. Navíc když nohu v koleně otočí nahoru, slouží mu jako stolek na kávu. Což i názorně publiku předvedl...

Na maraton trénoval čtyři dny

Zanardimu poté začalo závodění chybět. V letech 2005–2009 se účastnil evropského šampionátu cestovních vozů WTCC. Se svým BMW dokázal vyhrát čtyři závody, dva z toho v Brně.

A v roce 2006 dostal dokonce na testy příležitost od týmu Sauber vrátit se k formuli 1. „Je mi samozřejmě jasné, že nedostanu smlouvu. Ale ten pocit zase řídit F1 je úžasný,“ řekl BBC.

V roce 2006 Zanardi oslavil čtyřicetiny. Pořád závodí v autě, ale zároveň našel jinou náplň života. Jeden z jeho sponzorů ho pozval na tradiční Newyorský maraton, konaný v příštím roce. U večeře se pak domluvili, že by mohl Zanardi napodobit Švýcara Claye Regazzoniho – vítěz pěti závodů F1 ochrnul po nehodě při GP USA v roce 1980.

Poté dál závodil, třeba i v nejtěžší soutěži světa Rallye Dakar. Newyorského maratonu se pravidelně účastnil na svém handbiku. V roce 2006 na něm jel, i když mu bylo už 66 let (v prosinci však poté zahynul při autonehodě na dálnici poblíž Parmy).

Zanardi nikdy předtím na kole s ručním řízením nejel. Pouhé čtyři týdny před Newyorským maratonem začal trénovat a nakonec skončil na čtvrtém místě. O čtyři roky později tam vyhrál.

Alessandro Zanardi
Alessandro Zanardi

Do médií se jeho jméno vrátilo v létě 2012, když v Londýně v 46 letech získal na paralympiádě dvě zlata a jedno stříbro.

„Je to něco kouzelného, nádherný pocit. Jsem přešťastný, ale současně taky trochu smutný, protože tohle velké dobrodružství už je za mnou. Teď si musím najít něco nového,“ uvedl Zanardi.

A našel si něco nového. Kromě vítězení na handbiku (z MS 2013 a 2014 má pět zlatých a dvě stříbra) si oblíbil další věc: loni se účastnil Ironmana – nejtvrdšího triatlonového závodu na světě. A kromě toho se po pěti letech zase vrátil k závodění v automobilových soutěžích...

Na letošní paralympiádě v Riu pak Zanardi dokázal svůj výkon z Londýna 2012 v necelých padesáti letech zopakovat. Ovládl časovku, podílel se na zlatu ze soutěže družstev a stříbro přidal z individuálního silničního závodu..

Alex Zanardi ničeho, co prožil, nelituje. Ba co víc, když se ho lidé ptají, zda by si přál vrátit se do okamžiků před půl čtvrtou odpoledne 15. září 2001, klidně odpoví: „To by bylo hodně těžké rozhodování. Když jsem byl malý, říkal mi táta: ber každý den jako příležitost něčeho dosáhnout. Když jsem byl mladý, tak jsem tomu vzkazu nerozuměl. Teď už ho chápu.“