Barth Racing se chystá na Dakar, základním cílem je rallye dojet |
Sedmý den roku 2017. Čtvrtá etapa z argentinského San Salvadoru do bolívijské Tupizy. Josef Macháček má za sebou úspěšný vstup do svého čtrnáctého Dakaru v kariéře, průběžně je šestý. V poslední pětině více než pětisetkilometrové trati však těžce havaruje. S vykloubeným ramenem končí v nemocnici, kam jej převáží tamní armádní vrtulník.
Následuje předčasný návrat do Česka a operace. „Takhle agresivní, nečekaný pád jsem ještě neměl,“ líčí legendární čtyřkolkář posléze. I proto má okamžitě jasno: konec, nejslavnější motoristický závod jsem jel naposledy.
Sedm měsíců nato ale opět sedí v sedle svého dvoustopého stroje. Na maďarské rallye Baja zjišťuje, že ruka zvládá zátěž a začíná pomalu měnit názor. „Že bych přece jen ještě jel?“
V říjnu pak zvládá zatěžkávací zkoušku v tuniských dunách. Dokonce natolik suverénně, že tři dny před koncem odstupuje z prvního místa, aby ušetřil síly i techniku. Tou dobou je již definitivně rozhodnutý. Dakarský podnik se v jeho soutěžním programu objeví i v tomto kalendářním roce.
  |
„Cítím se dobře. Kdyby tomu tak nebylo a zdraví se zhoršilo, vykašlal bych se na to. Chtěl bych se rozloučit dokončením,“ přibližuje pro LN a Lidovky.cz Macháček, co jej ke startu na jubilejním 40. ročníku závodu, do jehož statistik se v minulosti zapsal pětkrát zlatým písmem, přimělo.
Dakar jde do pr...
Do jeho cíle se naposledy podíval před dlouhými devíti lety, při svém posledním triumfu v roce 2009. Od té chvíli mu nebylo přáno. Buď jej zbrzdily zdravotní potíže, nebo technické závady. V roce 2012 ho pak pořadatelé odmítli pustit do závodu. Ačkoliv jeho čtyřkolka splňovala povolené parametry, na papíře byla evidována s nepřípustným výkonem, což si organizátoři nenechali vysvětlit.
Pokud vitální šedesátník závodící v barvách BARTH Racing týmu v průběhu roku znovu nezmění své rozhodnutí, absolvuje v lednu s velkou pravděpodobností svůj skutečně poslední Dakar. „Už tohle je rouhání. To, jak jsem sebou praštil o zem, byl určitý náznak, že toho mám nechat.”
Ve své dílně oblepené fotografiemi z předchozích ročníků otevřeně přiznává, že i přes početné úspěchy pro něj třítýdenní jihoamerická pouť už téměř nic neznamená. Postrádá motivaci.
„Dřív to byly nervy. Když vzpomenu na první start, vybaví se mi emoce, nervozita, vzrušení. Člověk úplně vibroval. Nevěděl, jestli mačká spojku nebo brzdu,“ vypráví Macháček se slovy, že v současnosti Dakar tolik neprožívá. Stal se pro něj přílišnou rutinou. „Bavil mě závod v Tunisu. Užíval jsem si, že o něm nikdo moc neví. Tady je to mediálně sledované, všichni říkají, že musím vyhrát. Já už to ale nepotřebuji.“
Rodák z Heřmanova Městce tvrdí, že nejtěžší dálková rallye naprosto ztratila smysl závodění. „Z dobrodružství, během něhož se překonávaly nástrahy pouště, se stal motokros na deset tisíc kilometrů,“ míní Macháček.
Zeptáte-li se ho, co pro něj Dakar znamená, odpoví upřímně. Musíte ale počítat s ironickými poznámkami a velmi peprnými až místy vulgárními výrazy. „Dakar jde do pr...,“ komentuje poněkud expresivně a zároveň energicky směr, jímž se slavný podnik ubírá.
Motoristické klání, na jehož start se postavil poprvé v roce 1999 a o rok později slavil první vítězství, se prý v posledních letech výrazně změnilo. Především tím, že z rovinaté Afriky, která nabízí několik cest vedoucích k cíli, hodně písčitých povrchů a krásné scenerie pro závodění, přešlo do civilizace. „V Argentině je pět etap lemovaných diváky jak na Tour de France. Dakar ale má být navigační závod. Tady navigace bere za své, protože trať tvoří špalíry fanoušků,“ kroutí hlavou Macháček.
Zvýšený divácký zájem je podle jeho slov patrný také v bivaku po skončení jednotlivých závodních dnů, kdy místní ve snaze získat snímky s jezdci a vozidly nerespektují žádná pravidla. „Člověk přemýšlí, jak si odpočinout, ale je to nezajímá. Tahají vás, rvou děti na čtyřkolku, chtějí svou fotku.“
„Machus“, jak známí Macháčkovi přezdívají, si myslí, že jihoamerický Dakar se svému předchůdci na „černém kontinentu“ nemůže nikdy vyrovnat, potenciál v něm nevidí. Jeho chybou je prý mimo jiné také to, že se během něj neustále přejíždí z tepla do zimy. Původní závod by dle nejstaršího českého účastníka mohl v budoucnu nahradit stále se rozšiřující Afrika Eco Race křižující severozápad chudého světadílu. Musí ale získat silného sponzora a udržet bezpečnost minimálně na stejné úrovni.
Jede na teplou kolu
Jubilejní 40. ročník dakarské rallye, jenž bude již desátým celkově v Jižní Americe, odstartuje v Limě a povede kolem Tichého oceánu. Od něj se bude vzdalovat na okružní cesty do peruánských dun, po nichž se jezdci přesunou do bolívijského hlavního města La Paz. Další cesta bude směřovat do Argentiny přes poušť Fiambalu se závěrečnou zastávkou v Córdobě, tamní kontinentální Mekce motoristického sportu.
Pochvalných slov k profilu, jehož podstatná část je srovnatelná s předchozími lety, se ovšem od Macháčka nedočkáte. S úvodem v Peru je spokojený, na následnou čtyřkilometrovou nadmořskou výšku v Bolívii, kde se mu špatně dýchá a často zápasí s poryvy deště či sesuvy půdy, se vůbec netěší.
„Správný Dakar by byl Peru, Chile, Argentina. V Chile jsou krásné písky, v Peru taky. Přijelo by se do Argentiny, kde už jsou horší písky, ale terén je stále dobrý,“ popisuje, přičemž se několikrát velmi ostře ohradí proti zemi prezidenta Eva Moralese. „Dřív jsem se vrátil domů a čtyřkolka byla netknutá. Ofoukl jsem ji od prachu a mohl jet dál. Teď v Bolívii jezdíme v hnoji, každý den jsme na wapce a pořád se někam stříká voda.“
A jak vypadá Macháčkův běžný dakarský den?
Vstává ve čtyři hodiny ráno. Jak vysvitne slunce, motorkáři, mezi něž český jezdec se svým strojem kategoricky patří, se vydávají na trať. Nejprve je čeká 200 až 300 kilometrů dlouhá spojovací etapa, pak už měřená rychlostní zkouška.
Po dojetí do cílové destinace je třeba dopřát vozidlu patřičnou pozávodní péči. Zkontrolovat se musí pneumatiky, řetěz, brzdové destičky, hladina kapaliny a oleje nebo filtry. Dohromady práce zhruba na dvě hodiny. Spánku si tak Josef Macháček příliš nedopřeje. „I když zalehnete, tak neustále nad něčím přemýšlíte. Řeknete si: ježišmarja, ještě tohle musím udělat. A běžíte zpátky ke čtyřkolce.“
Vedle únavy se denně pere taky s brněním rukou. Někdy, když mu paže skrze rukáv profouknou, trpí i šlachy. Přes den navíc téměř nepije ani nejí, aby nechodil často „na toaletu“. Ráno si dá kakao s bábovkou nebo míchanými vajíčky. Na 250. kilometru, kdy je povinná přestávka na tankování, zakousne malou svačinku v podobě sušenky.
Na všechny útrapy, které Dakar s sebou nese, má ovšem zaručený recept. „Furt chlastám teplou kolu, což mi pomáhá. Ta nikomu nechutná, takže mi ji ani nikdo nevypije,“ směje se muž, jenž striktně drží ještě jeden rituál. Na stupačku své mašiny nasedá vždy nejdříve levou nohou.
Do nadcházejícího ročníku vyrazí Macháček se strojem s příznačným názvem Legenda. Stejně se jmenovala rovněž jeho první čtyřkolka, v níž zaznamenal nejvíce úspěchů. „Čtyřkolka má jméno pokaždé. Ostatní názvy si ale nevážily toho, že jedou Dakar,“ vysvětluje motorista. „Začal jsem s Legendou, skončím s ní.“
Za více než 300 hodin strávených ve své dílně předělal sériově vyráběnou Yamahu Raptor na stroj schopný v patnácti dnech přejet peruánské písky, bolívijské hory i argentinskou poušť. Upravil motor, zvětšil nádrže, vyměnil ochranné rámy, kola a brzdový systém. Jiná jsou i přední ramínka, výfukové potrubí nebo tlumiče. Celková hodnota Legendy rázem stoupla o dalších 350 tisíc korun na bezmála tři čtvrtě milionu.
Na Dakaru i vydělával
Každá závodní sezona stojí někdejšího silničního motocyklistu necelých pět milionů korun. Největší podíl, zhruba jeden a půl milionu připadne právě na Dakar. Investované finance se přitom momentálně spíše nevrací, ačkoliv ne vždy tomu tak bylo. Jedenáct let nazpět, kdy vyhrával jeden závod za druhým, byl Macháček zároveň žádaným konstruktérem mezi svými konkurenty. Dakar tehdy jelo šest jím sestrojených čtyřkolek. Na každé, které předal své know-how, vydělal kolem 250 tisíc korun. Pět let tak na soutěži vydělával.
„V roce 2012 mě ale zničili,“ připomíná ročník, kdy ho nevpustili na start. „Tehdy měl být největší boom. Na Dakaru jelo sedm mých čtyřkolek a byl velký předpoklad, že se umístíme tři v první pětce. To by viděli další, stavěl bych jich třeba deset, což by vydělalo další peníze,“ cítí určitou křivdu.
Pro patrně závěrečnou dakarskou misi bylo Josefu Macháčkovi přiděleno startovní číslo 247, do prologu tak vystartuje jako osmý čtyřkolkář v pořadí. To mu dává dobrý předpoklad, že před ním pojedou pouze jezdci s nejvyššími ambicemi, kteří mu nebudou na trati překážet a prášit.
Celkem se v závodě představí 54 čtyřkolek. To je vůbec nejvíce v historii. Za největší favority jsou považováni obhájce prvenství, Rus Sergej Karjakin, a Chilan Ignacio Casale. Na přední příčky bude pomýšlet též zkušený Argentinec Pablo Copetii.
To Macháček, který odlétá do Limy 2. ledna, se drží svého skromného cíle: dojet.
Ať už pro něj blížící se rallye dopadne jakkoliv, jedno je jisté. Se závoděním rozhodně úplně nekončí. Chce i nadále jezdit, jen na méně sledovaných podnicích. „Vadí mi, že v dílně trávím spoustu času, který je neadekvátní závodění. Chtěl bych to opačně. Čas v dílně závodit a čas závodění být v dílně.“
