V dopravních prostředcích jsem od časného rána potkával „týpky“, podobně směšně oděné jako jsem byl já. Tedy všemi barvami hrající tenisky, kompresní podkolenky, upnuté kraťasy a malý batůžek s logem závodu. A v ruce vodu.
Tyto nezbytné propriety ve mně vyburcovaly pocit jisté sounáležitosti. Skupinky běžců, které připomínaly malé pramínky, se postupně v metru pospojovaly a ve stanici Můstek doslova vytryskly na povrch. Nikdo nemohl zůstat na pochybách, že se právě nalézá v epicentru dění příštích několika hodin.
Dojetí před toaletou
Během čekání na vlastní start jsem se zájmem pozoroval své okolí, abych se jako maratonec-zelenáč přiučil nejrůznějším trikům a vychytávkám. Kromě všudypřítomného pobíhání a rozcvičování jsem pozoroval především netradiční doplňky, jako byly igelitové pytle s otvorem pro prostrčení hlavy či kombinézy z buničiny, které nosili borci ve snaze uchovat si tělesné teplo.
Došlo i na mimořádná setkání. Tak například ve frontě na toaletu potkal asi padesátiletý Argentinec jiného odhadem ještě staršího běžce. Padli si kolem ramen a spontánně zvolali: „Tokio 2007.“ Moje touha zažít maraton na vlastní kůži zesílila.
První tóny Smetanovy Vltavy, které akci odstartovaly, ještě více vyburcovaly emoce. Všudypřítomný adrenalin a lehká nervozita vytvářely třeskutý mix. Náhle se dal monstrózní dav do pohybu. Na Staroměstském náměstí byl můj koridor s označením H v lehkém poklusu. Krájení kilometrů začalo.
Selfíčko za běhu
Pařížská, Malostranské náměstí nebo Karlův most nabízely pro cizince neznalé Prahy mnoho příležitostí udělat si „selfíčko“ s jedinečnými kulisami za zády. Pro mě to bylo netradiční poznání hlavního města, v jehož centru nejezdila žádná auta. Ulice patřily jen běžcům.
Vedle nohou mi běžely i myšlenky v hlavě - nesmím po startu přepálit tempo! Čekal jsem proto se zařazením vyššího rychlostního stupně, až se dostaví jeden specifický moment, a sice když se tělo připomene pocením. To přišlo na třetím kilometru.
KARLŮV MOST. Maratonci se proběhli na turisticky nejžádanějších místech Prahy.
A tam se také odehrál můj fatální omyl. Nejprve mě předběhl vodič s orientačním časem na vlajce 3:45. O něco později pak další s údajem 4:00. Neskutečně rychlé tempo běžet čtyři minuty na kilometr, pomyslel jsem si. Raději počkám až na 5:30. A sakra. Najednou mi došlo, že nejde o průměrný čas na kilometr, ale o celkový čas. Vodiči se tím snaží méně zkušeným závodníkům pomoci správně rozložit síly a dosáhnout vytouženého času. To se ale v mém případě nepovedlo.
Nalité konve
Zvýšená rychlost mě zpočátku nabíjela, předbíhal jsem ostatní maratonce. Pomalu se blížila polovina tratě a bod, kam jsem umístil rodinu, která měla za úkol jasně a zřetelně podporovat můj sen pokořit čtyřhodinovou hranici pro doběhnutí. Pokřik dcery, „táto, to musíš zvládnout“, minimálně na pár kilometrů zabral.
Ocenil jsem ho zejména ve chvíli, kdy mě doběhla druhá nepříjemná zpráva. Hřejivá mast, která byla obsažena ve startovacím balíčku, nehřála. Zato pálila jako čert. Ačkoli jsem si ji namazal na nohy ještě před startem, zabrala až na 25. kilometru. Z nepříjemného pocitu a sílící únavy se tak na 30. kilometru vyklubal horor. Přestal jsem vnímat okolí a začal tiše vzlykat. Kolena mě pálila, lýtka jsem měl jako konve. Okolo mne začalo přibývat běžců-chodců.
Tehdy jsem si uvědomil, jak velikou jsem udělal chybu, že jsem si nevzal sebou sluchátka. Ve chvílích největší krize by mě jistě udržela při životě dobrá muzika. Dal bych si třeba nějakou lichou symfonii od Beethovena. Ale smůla. S únavou jsem se tentokrát musel poprat sám.
Redaktor LN Martin Shabu v cíli pražského maratonu s pamětní medailí.
První spásný nápad se dostavil u nejbližší občerstvovací stanice, kde jsem pozřel banán namočený v soli pro utlumení křečí. To v kombinaci s energetickým gelem trochu zabralo. Přestal jsem myslet na výsledný čas, plně jsem se soustředil jen na to, abych vůbec doběhl.
Snažil jsem se také využít rad, kterých se mi dostalo před závodem od zkušenějších kolegů. Chytni se nějaký hezký holky, její pozadí tě nakopne. V duchu této rady jsem vyhlížel nějakou takovou osobu, která poběží stejným tempem. Zhruba na 33. kilometru mě však předběhlo cosi zcela mimořádného.
Muž ve fialové kombinéze (viz hlavní foto) působil jako lunetic z jiné galaxie. Neměl sice požadované parametry, které jsem hledal. Jeho přínos pro mé doběhnutí do cílové pásky byl přesto nezměrný. Fialový blázen totiž rozvášnil přihlížející diváky k nepříčetnosti. S lehce přivřenými víčky jsem se pak snadno vžil do pocitu, že potlesk a fandění davu je určeno jen mně.
K vytržení z letargie a fyzických útrap napomohla i hláška jednoho souputníka: „Vidíš toho vola s vlajkou?“ A skutečně, přede mnou se náhle objevil muž s asi dvoumetrovou tyčí, na níž byla zavěšena fangle. Na trikotu měl nápis Hungary.
O třetí zážitek se mi postarala drobná postarší Asiatka. Tu jsem původně předbíhal u Vyšehradu. Jenže karty se obrátily a před Těšnovským tunelem mi ukázala pro změnu záda ona. A na nich stálo Ironman Philippines. Zjevně tedy železná lady zocelená ultrazávody, kterou není radno podceňovat. I to bylo poučení z maratonu – chce to pokoru hochu.
Postarší Asiatka mi před Těšnovským tunelem ukázala, že to chce hlavně pokoru.
Samotný závěr závodu jsem proběhl vlastně nejrychleji. Z muk spojených z uběhnutých 40 kilometrů mě znovu vyburcoval dav fanoušků. Ti intenzivně povzbuzovali už od Nábřeží Ludvíka Svobody. Zapnul jsem tedy turbo a prolétl Pařížskou v tempu pěti minut na kilometr, což byla moje nejrychlejší pasáž závodu. Ovace ve finiši celkový zážitek z životního výkonu v čase 4:13 jen umocnily.
Stisk ruky od ředitele závodu Carla Capalba, který s nápadem na tento běžecký počin v Praze před 21 lety přišel, pamětní medaile a pocit euforie smíšený se slzami štěstí byl mocný. Zcela jsem zapomněl na bolesti, v hlavě mi běžel film na motivy – radost, poděkování za trpělivost rodině a kolegům, kteří mě v přípravě podporovali.
Prakticky okamžitě po doběhnutí ve mně zahořela touha běžet závod za rok znovu.
Pro jeho ještě úspěšnější absolvování jsem si stanovil jeden nemalý cíl. Chce to přestat kouřit. Pojďte do toho se mnou, běhání je totiž taky droga.
Redaktor LN Martin Shabu v cílové rovince pražské maratonu.
  |
