Je to 30 let, co byla kolová v tuzemsku národním sportem a statisíce lidí u televize sledovaly, jestli Pospíšilové i tuto neděli odpoledne získají v západoněmeckém Ludwigshafenu titul.
Získali. Už před turnajem se však 46letý Jindřich a o tři roky mladší Jan rozhodli, že tady dají sbohem.
„Hráli jsme proti klukům o generaci mladším. Trénování už nás bolelo, protože jsme makali skoro každý den. Ale nechtěli jsme odejít bez slávy a podařilo se nám vyhrát, i když s odřenýma ušima. Rozloučili jsme se důstojně,“ vzpomíná dnes Jan, tehdy hrdina závěrečného mače.
Turnaj se vyvrbil tak, že poslední zápas skupiny proti Franku Müllerovi a Manfredu Geilertovi rozhodoval o mistrech.
Pospíšilové brzy vedli 2:0, jenže Němci v poslední minutě vyrovnali a ještě navrch stříleli penaltu. Tu však Jan chytil a v šesté minutě prodloužení rozhodl.
A národ - bez přehánění - slavil.
„My jsme mohli hrát naslepo, protože na trénincích jsme fakt makali. Brácha nahrál a věděl, že tam budu. Trénovali jsme třikrát týdně, o víkendu měli zápasy. Víc se nedá, protože pak máte krvavé mozoly a neudržíte řídítka,“ líčí Jan Pospíšil.
„Trenér nás nešetřil. Jednou na soustředění nám dal odpoledne volno a řekl, ať jsme o půlnoci na pokoji. My přišli pět minut po ní, tak nás v šest ráno vzbudil a bez snídaně jsme dřeli do osmi. A řekl: Kdybyste přišli včas, mohli jste spinkat.“
Jako Karel Gott ve Slavíku
Celá pohádka o tom, jak se z okrajové kolové stal národní sport a bratři Pospíšilové to dotáhli k 20 titulům i ocenění Sportovci roku (1979) začala tím, že oba následovali starší sestru na tréninky krasojízdy. Ta je nudila, a tak přeskočili na kolovou.
Zprvu kvůli tříletému rozdílu měl každý jiného parťáka - Jindřich odehrál první tři mistrovství s Jaroslavem Svobodou.
Jenže pak přišel jeden vesnický pouťák, kam jezdívali hrát, aby „vyžebrali“ na materiál, a tady dostali naloženo od mladšího z Pospíšilů. „Dohádali se, a tak přišel trenér Hart a řekl: Vy budete hrát spolu!“
Rudolf Hart je bičoval, krotil, uměl zase dát dohromady, když se po zápase pohádali a málem poprali. Nahradil jim tátu, kterého prakticky nepoznali, když přišel o život během osvobozování Brna.
„Bez trenéra bychom nic nedokázali. Na tréninku chtěl, abychom hráli proti sobě. Každý z nás vyfasoval slabšího spoluhráče a my vždycky chtěli vyhrát. Měli jsme ctižádost, motivaci, proto jsme vydrželi tak dlouho.“
Odehráli spolu 25 mistrovství, ani jednou neskončili bez medaile a třeba Němci proti nim postavili devět různých dvojic.
Vládli jak Karel Gott Zlatým slavíkům. A že v tehdejší době - bez propracovaného systému regenerace - hráli dlouho přes čtyřicet, je unikát.
Měli výhodu, že se na přelomu 70. a 80. let stali částečnými „profesionály“. Částečnými v tom, že sice pracovali v Královopolské, ale mohli uplatňovat tzv. refundační hodiny.
„Když jsme jeli na turnaj, měli jsme placené volno. Mohli jsme trénovat i odpoledne. Do fabriky jsme chodili, ale ke konci to bylo volnější. To je dnes nemyslitelné. Kluci musí trénovat po večerech, a to se jim nechce, protože jsou unaveni z práce,“ říká Jan.
Koncem 80. let brali 3 600 korun měsíčně, což byl velmi slušný plat. Coby celebrity měli v Brně zelináře, který vždy pod pultem našel banány, stejně jako řezník objevil svíčkovou.
„Ale když jsem se oženil, narodil se syn, peníze nebyly. Tak jsem šel na nádraží, shodil vagon s uhlím a dostal 250 korun na ruku. A týden bylo co jíst,“ tvrdí Jan.
„Co je to za skvělou muziku?“
Zpět ale do roku 1988. Ta dvacítka nebyla jen rozlučkou Pospíšilových, ale odstartovala i rychlý ústup české kolové z hlavní sportovní scény. O rok později sice Jindřich ještě dovedl Miroslavy Bergera a Kratochvíla k dalšímu titulu, ale byl to jen záchvěv.
„Sehnali si sponzora, který je platil, aby nemuseli do práce. Ale byli to mladí kluci, kteří víc než na trénink raději na přehradu. Nedali tomu tolik, už nevyhráli a sponzor se na ně vykašlal.“
Vykašlali se i na Pospíšilovy. Ač byli reprezentanty jediné země z východního bloku, která se šampionátů účastnila a pro komunisty ideální „reklamou“, stejně byli po konci kariéry papalášům fuk.
Jan se už v roce 1988 ucházel na ČSTV o místo reprezentačního trenéra, jenže bafuňáři mu řekli, že na tohle nejsou peníze. A tak napsal po Evropě, jestli by o něj neměli zájem, a všichni z oslovených se mu s nadšením ozvali.
Vybral si Švýcarsko, kde vychoval čtyřnásobné světové šampiony, bratr Jindřich zase našel angažmá v Rakousku.
Kolová se postupně vytrácela z televize, tisku. Dnes je znovu ryze okrajovým sportem a sourozenecké duo polistopadová generace téměř nezná, stejně tak kolovou.
Tak pro ně malá nápověda: Pospíšilové jsou součástí legendární scénky z kultovních Samotářů, ve které se herec Jiří Macháček ptá: „Co je to za skvělou muziku?“
Když se dozví odpověď, přidá: „No jo vlastně, státní hymna. Já jen, že ji dlouho nehráli takhle instrumentálně, tak jsem na ni zapomněl.“ A bratři zrovna kráčejí na stupně vítězů.
Jan se rozesměje: „Já to jednou viděl a křičím: Jak jsme se tam proboha vzali?“
Pak ale zvážní a smutně, leč výstižně zhodnotí stav současné tuzemské kolové.
„Dnešní mládež nemá trpělivost a tu u kolové potřebujete. Chce to čas, abyste se naučil vystřelit, stát. Máte mozoly, bolí vás ruce. Dnešní děti chtějí vše mít hned. A tak si vezmou kopačky a okamžitě dají gól. Ale věřím, že za pět deset let se doba změní a děcka se zase budou ke kolové vracet. Ano, jednou to zase bude dobré.“
Teď už Jindřich i Jan zase společně žijí s rodinami v domku v Brně, byť ten mladší mnohem víc času tráví na chalupě v Čenkovicích.
Jsou rádi, že jim k důchodu chodí i renta z ciziny, kde kromě trénování normálně pracovali. Oba jsou i po sedmdesátce fit a tipovali byste jim o deset patnáct méně.
A to nejdůležitější „poselství“ z jejich výher shrne Jan: „Na hřišti by nás Němci nejraději zabili, ale jinak jsme byli kamarádi.
Bydleli jsme na hotelu, Steinmeierové koupili basu piv a pilo se. Dřív byla kolová jedna rodina. Dnes už tam to přátelství není. Chápu, je jiná doba, ale kamarádství je taky dobrá věc.
