Od vašeho návratu z Paříže uplynul týden – už jste v Praze stihl úspěch oslavit?
Něco proběhlo, ale nic velkého. Měl jsem hodně sponzorských povinností, s manažerem Pavlem Průšou jsme byli v jednom kole. To hlavní si nechávám na Budišov. Snad přijdou všichni, kdo mají, tudíž bude nejspíš nabito.
Takže budete muset sáhnout hlouběji do kapsy...?
To mi nevadí, tahle medaile se musí oslavit ve velkém stylu. Jen doufám, že to ustojím – alkohol mi totiž dvakrát dobře nedělá a jak vypiju dvě piva, mám dost.
Budete asi muset i vyprávět – je pro vás vítězství z Paříže možná zlomem v kariéře? Co pro vás vlastně první zlato z velkého podniku znamená? Kromě úspěchu, samozřejmě...
Už se nebojím vyhrávat. Na loňské letní Evropě v Barceloně jsem byl nejlepší v evropských tabulkách, ale lekl jsem se vítězství a na sedmé překážce udělal fatální chybu. Letos mi to vycházelo celou halovou sezonu, vyhrál jsem třináct závodů včetně rozběhů. A taky nejdůležitější závod, strach z vítězství už mi nic neříká.
Po návratu z Paříže jste říkal, že vám hodnota úspěchu ještě nedošla. Už přišla ta chvíle?
Nějak nebyl čas. Dojde mi to nejspíš až v Budišově, kam patřím.
Jeden plavecký trenér kdysi přirovnal halovou atletiku k plavání v krátkém bazénu. Berou i překážkáři závody pod střechou jako méně vyšňořenou královnu sportu?
Je to tak. Ono to má asi stejnou váhu, ale zlato z venkovního mistrovství Evropy by bylo přece jen cennější. Nicméně to beru tak, že každý krok je důležitý a halové zlato je fantastické. Tak fantastické, že když za mnou hned po finále přišli pořadatelé udělat flash interview, zmohl jsem se jen na větu I am very happy, this is my first gold medal! Byl jsem jako ve snu, spíš jsem pištěl. Zato jsem jim to zopakoval asi třikrát... (smích)
Strach z vítězství už nemáte, ale v hlavní sezoně, která vyvrcholí mistrovstvím světa v Tegu, vám přibude řada soupeřů tmavé pleti v čele s Kubáncem Roblesem a Američanem Oliverem. Co s tím?
Na trati 110 metrů je dvakrát tolik plůtků než v hale, tudíž víc možností k chybám, ale s jídlem roste chuť. Světovou medaili v běhu na 110 metrů překážek bral vždycky čas kolem 13,16 vteřiny, tam někam bych se v létě chtěl dostat. Můj loňský český rekord z Odložilova memoriálu je 13,27, ve finále v Barceloně to mohlo být mnohem lepší. Před pozdějším vítězem Britem Turnerem jsem do té chyby vedl o metr, on pak měl čas 13,28. Věřím si, zlato z Paříže mi předělalo hlavu. Cítím jistotu, sebedůvěru.
Tu jste ale měl vždycky, ne?
Ale tohle je jiná sebedůvěra. Je rozdíl mezi vírou, že na to mám, a pocitem, že i já teď umím vyhrávat. Po halové sezoně ten pocit mám. Jasně, o tom, že bych porazil Roblese a Olivera, zatím jenom sním. Ale vím, že ostatní jsou blíž a mám na ně. Taky je tady Andy Turner, kterému jsem v Barceloně přenechal korunu evropského venkovního krále, byť jsem ho předtím třikrát porazil. Chci ji zpátky.
Už jste si v novém domě v Lešanech u Prahy našel místo pro zlatou medaili?
Ještě ne. Hledám nějaké frekventované, abych chodil kolem a mohl na ni občas mrknout. A aby viděly i návštěvy, že ji konečně mám.
