Být tak tenisovým koučem... Musí to být přece krásné, že? Být nablízko elitním tenistům, jezdit s nimi po celém světě, brát skvělé peníze. Ne, nemusí. Alespoň ne vždy.
Byl leden 2014 a Mark Woodforde trpěl. Někdejší elitní deblista, který vyhrál ve čtyřhře 12 grandslamů, seděl na tribuně v australském Melbourne Parku a díval se na další nevydařené vystoupení svého svěřence Marinka Matosevice. Tenista si kráčel pro 12. prohru na grandslamu v řadě. A najít viníka mu netrvalo dlouho.
Vztah mezi hráčem a trenérem nebývá vždy kamarádský a harmonický.
"Chtěl jsem, aby mě trenér hlasitě podporoval, ale neudělal to," řekl temperamentní Australan. "Ne že by mě nepodporoval vůbec. Ale jen tam sedí a tleská, čekal jsem víc."
Woodforda tím pořádně rozzlobil. Deblová legenda si nehodlala nechat taková slova od svého krajana jen tak líbit. "Strávil jsem velkou část roku 2013 tím, že jsem se pokoušel dát jeho kariéře znovu správný směr. Ale na kurtu se pořád chová tak amatérsky..."
Jejich příběh dostal alespoň prozatímní šťastný konec. Spory z Melbourne si urovnali, pustili se do další práce a v Paříži na Roland Garros na 13. pokus Matosevic konečně 1. kolo grandslamu zvládl.
Kouč nemusí být kamarád
Vztahy tenisových hráčů a trenérů zkrátka mohou být někdy komplikované. A nemusí to být na první pohled zas tolik znát. Když Novak Djokovič najal na počátku letošního roku bývalou světovou jedničku Borise Beckera, leckdo se divil, proč najednou upozadil roli svého dosavadního kouče Mariána Vajdy, s nímž dosáhl největších úspěchů a se kterým ho pojí dlouholeté přátelství.
Důvod byl jednoduchý – Djokovič chtěl ještě víc. Rok 2013 zakončil se dvěma prohranými grandslamovými finále v řadě a to semu nelíbilo. A tak poprosil o pomoc Beckera, šestinásobného vítěze grandslamu, který ho měl naučit zvládat vypjaté momenty.
Ani jejich spolupráce se nejdřív nejevila idylicky. Djokovičovi úvod sezony nevyšel, první titul dobyl až v půlce března v Indian Wells, kde ho – jaký paradox – doprovázel pouze Vajda, nikoliv Becker. Ale i sázka na německého kouče se nakonec ukázala jako správná, když letos společně dobyli Wimbledon. Pár týdnů po něm přesto Becker přiznal: "Jsme dva odlišní lidé, kterým trvalo, než si začali rozumět. Vždy jsme se uznávali, ale kamarádi nejsme."
Není na tom nic až tak zvláštního, koneckonců Djokovič nenajal Beckera jakožto dalšího kamaráda do party, ale jako kolegu, který ho má tenisově dovést ještě výše. Němcovo vyjádření spíše pomáhá pochopit fungování triumvirátu Djokovič Vajda-Becker, které zejména počátkem roku budilo navenek trochu údiv.
"Není pravidlem, že by tenista a trenér museli být kamarádi," řekl LN bývalý pátý hráč světa Jiří Novák, který dnes pracuje jako trenér a vedl třeba Jiřího Veselého. "Každému vyhovuje něco jiného. Záleží na věku a zkušenostech. Já si s mladšími trenéry tykal, ale s panem Kukalem ne," připomněl respektovaného kouče, který je o téměř 33 let starší než Novák.
Nadstandardní péče mimo kurt
Tenis zná mnoho příběhů vztahů trenér–hráč, které fungují či fungovaly bezvadně. Harmonicky působil třeba vztah Andyho Murrayho s Ivanem Lendlem, který navíc přinesl i cenné grandslamové triumfy. Petra Kvitová nedá dopustit na svého trenéra Davida Kotyzu, přestože jí v těžkých časech kdekdo radil kouče vyměnit. Rafael Nadal nepodlehl módní vlně najímání bývalých hvězd jako rádců a stále objíždí turnaje se strýcem Tonim.
Někdy jdou vztahy ještě dál. Patrick Mouratoglou, trenér světové jedničky Sereny Williamsové, byl údajně i jejím milencem, ačkoliv oficiálně vztah nikdy nepotvrdili.
A zvláštní kapitolou jsou trenéři, kteří si umanuli, že vychovají hvězdu ze svého dítěte. Příběhy rodičů koučů bohužel až příliš často končí spíše než láskou vzájemným rozhádáním.
Serena Williamsová se i přes údajný intimní vztah se svým trenérem dokázala udržet na vrcholu.
Pro příklady není třeba chodit daleko. Daniela Bedáňová se kdysi i díky drilu pod vedením otce Jana dostala až na 16. místo žebříčku. Jenže kromě slavných vítězství docházelo i na občasné hádky, trápení a nakonec rozchod s otcem-trenérem. Posléze se k sobě vrátili, přesto už ve 22 letech Bedáňová kariéru ukončila.
Příběh rozchodu a shledání s nevlastním otcem a zároveň koučem Alešem Kodatem zažila i Nicole Vaidišová. Také ona, někdejší světová sedmička, ukončila kariéru brzy, už ve 20 letech, ačkoliv se nyní opět spekuluje o jejím comebacku. A třeba Milan Bouzek, trenér nadějné tenistky Marie Bouzkové, otevřeně říká: "Bedáň s Kodatem jsou pro mě odstrašující příklad. Copak je můj cíl, aby Maruška byla v 18 letech sedmá na světě a ve dvaceti tenisu nechala? Chci, aby ho ráda hrála do třiceti, aby jí ho nikdo neotrávil a aby tatínkovi nenadávala."
Ponorky otců s dcerami
Nejde přitom jen o to, že rodiče mohou být až příliš fanatičtí ve svém snu vychovat z dítěte světovou hvězdu. Tenista tráví s trenérem na cestách skoro celý rok. Vzájemná "ponorka" se časem snadno dostaví.
Případy Vaidišové a Bedáňové jsou přitom ještě relativně klidné oproti tomu, co zažívala Australanka Jelena Dokicová. Otec Damir ji fyzicky týral a vulgárně urážel. Dcera to dotáhla až na pozici světové čtyřky, rychle však z vrcholu také spadla. Hádky rozvrátily její rodinné vztahy. O otci prohlásila: "Nevidím možnost, že bychom se někdy usmířili."
I proto si nejen Jiří Novák myslí, že trénovat vlastní dítě není dobrý nápad: "Vždycky to bylo na škodu věci. Když chcete po dítěti, aby udělalo úkoly do školy, a potom po něm chcete nějaké věci na tenisovém dvorci, tak to moc nefunguje," řekl. "Chtěl bych si se svojí dcerou popovídat, i když jí bude třicet čtyřicet. Chtěl bych vidět vnoučata. A tak dále..."
Ne, trénovat elitního tenistu skutečně nemusí být práce snů. Tím spíš, když jde o vlastní dítě.
