Dvaačtyřicetiletý Korbel se tak řadí po bok dlouhohrajících legend typu Chorvata Primorace, Švéda Perssona či Belgičana Saiveho.
Víte, pokolikáté už se zúčastníte mistrovství Evropy?
Nemám ponětí.
Pošestnácté.
To je možné. Vím jen, že poprvé jsem byl na Evropě v roce 1990, bylo mi devatenáct.
Před rokem jste s reprezentací skončil a na jarní mistrovství světa v Paříži jste nejel. Proč vlastně?
Protože už mi to bylo hloupé. Řekl jsem, že nebudu zabírat místo mladým. Všechno ale proběhlo v naprostém klidu, žádná ukřivděnost, mladíci přece potřebují sbírat zkušenosti.
Jak tedy došlo k tomu, že jste se nyní do týmu vrátil?
Na mistrovství republiky jsem skončil druhý a trenér (Tomáš Demek) mi řekl, že bych ještě mohl být pro družstvo platný. Tak jsem absolvoval letní přípravu a asi jsem přesvědčil. Cítím se dobře, vím, že mám natrénováno. Pokud mě trenér na Řeky postaví, budu chtít jeho důvěru oplatit.
Na evropských šampionátech jste třikrát pomohl českému družstvu k bronzu a v roce 2000 jste získal bronz ve dvouhře, jedinou českou individuální medaili od osamostatnění. Jaký je rozdíl mezi tehdejším a současným Petrem Korbelem?
Přibyly roky. Tenkrát jsem měl ambici urvat medaili, pořád mi chyběla. Teď už se hlásí věk, musel jsem se tomu přizpůsobit. Já měl hru vždycky založenou na fyzičce, jenže roky se zastavit nedají. Taky teď během letní přípravy jsem cítil, že mi už není pětadvacet, že musím mnohem déle odpočívat. Makal jsem, ale taky jsem se modlil, aby mi tělo drželo pohromadě. Ale čím dál víc cítím, že se objevuje spousta mladých dravců, což je ovšem normální trend.
Můžete ale těžit ze zkušeností.
To je jediná moje výhoda. Nic víc.
Jak vám vůbec říkají kolegové z týmu? Někteří jsou o generaci mladší.
To je pravda, Širuček o jedenadvacet let, tomu bych mohl dělat tátu, a Jančařík o šestnáct... Říkají mi normálně, ti mladší Pedro, starší Korys. Dědku nebo taťko ne, vědí, že mám svoji důstojnost. (směje se)
Říkal jste don Pedro?
Neee, říkal jsem Pedro. Já je beru jako kolegy, tak strašný věkový rozdíl mezi námi zase není. Věřím, že se ode mě pořád můžou něčemu přiučit. Když je třeba, rád jim poradím. S tím nemám problém; oni se můžou zlepšovat.
V jaké soutěži má Česko podle vás největší ambice? V družstvech?
V družstvech je určitě šance největší. Taky proto, že Němcům chybí Boll, evropská jednička, to je velké oslabení. Vždycky táhnul tým, teď bude muset jeho roli převzít někdo jiný a v minulosti s tím měli potíže. Němci mají silný tým i bez Bolla, ale tak jasní favorité už nejsou.
Přihlášený jste i do dvouhry a spolu s Antonínem Gavlasem do čtyřhry...
Větší šance dojít dál je ve čtyřhře. S Tondou tvoříme slušný debl, i když jsme spolu skoro dva roky nehráli. Na žebříčku nám tudíž chybí body, takže budeme muset do kvalifikace a když postoupíme, bude hodně záležet na losu. Totéž platí ve dvouhře, mezi dvaatřicet nasazených už nepatřím, jsem někde kolem šedesátky. Uvidíme, koho dostanu.
Loni jste chtěl s reprezentací skončit, ale jste v ní zase. Jak dlouho ještě hodláte odolávat mladým?
S tím nemám žádný problém. Jakmile trenér řekne, že mladíci jsou lepší, odejdu a budu si hrát jen v Havlíčkově Brodě. Tam to dělá parta neskutečně zapálených lidí a mám z toho dobrý pocit. Jenže mně připadá, že někteří mladíci se moc zlepšovat nechtějí, že si neváží podmínek, které mají. Neříkám všichni, nýbrž někteří. Já už mám svoje odehráno, nic nehrotím, ale ať si to uhraje každý sám.
