Bývalý házenkářský gólman, plzeňská ikona. Jen s lehkou nadsázkou, pokud si zlaté časy fotbalové Viktorie spojujete s Pavlem Horváthem a ty hokejové Škody zase s Martinem Strakou, při třech mistrovských titulech Talentu v řadě v letech 2014 až 2016 vás jako první napadne právě Motlíkovo jméno.
To už odvál čas, Motlík žije jinou etapu. A za sebou má rok plný pádů a vzestupů. Vážná nemoc, obavy v podnikání, ale také uzdravení, kulatiny a narození vnučky.
Když Natálka přišla na svět, překvapilo vás něco na pocitech novopečeného dědečka?
Já se na ni strašně těšil. V dubnu, když mi zjistili zhoubný nádor, mě napadaly myšlenky, jestli vnučku vůbec uvidím. Když se narodila, byl to neskutečný pocit štěstí.
Už jste vyrazil s kočárkem?
Jasně. Udělali jsme s mojí paní hodinový okruh po Všerubech, kde dcera s přítelem bydlí. Ale jak mám ze sportu zničená záda, po čtvrt hodině jsem se spíš opíral o kočárek. (úsměv) Hlavně doufám, že malou ještě zapijeme. Shodou okolností se na konci října narodila vnučka Josefínka i mému společníkovi Patrikovi Heinovi. Jenže hospody jsou zavřené nebo samá omezení.
  |
A do toho ještě přišly vaše padesátiny. Čas letí.
Ani ty se moc neslavily. Měl jsem je 24. října. Vnučka je devátého, přál jsem si, aby mi byla co nejblíž.
Přítelem vaší dcery je váš bývalý spoluhráč z Plzně Jiří Fořt. Co jste mu otcovsky poradil?
Jirka je super, kluk v pohodě. Stará se, je rád, že má doma dvě zdravé holky. Hraje házenou v Německu, teď jsou tam ale do března soutěže zastavené. Dělá kancelářskou práci v Česku, dcerky si tak víc užije.
Bude z ní házenkářka?
Možné to je. Dcera Iva, když jsme žili ve Francii, házenou chvíli hrála, ale moc ji nebavila a brzy skončila. Ale vyrůstat v tom Natálka bude. Táta i děda házenkáři, hrávala ji i moje manželka. Jsme v tom celá rodina.
Jsem rád, že máme pozitivní témata. Když jsme spolu mluvili v květnu, bojoval jste s rakovinou kůže.
A musím říci, že to mělo obrovský ohlas. Spousta lidí mi pak psala, že díky tomu článku šli na vyšetření. Že se do té doby třeba báli covidu, ale pak hned vyrazili. Jsem strašně rád, že jsem takhle mohl někomu pomoci. A apeluji znovu. Je špatně, když se návštěva lékaře odkládá. Pak už může být pozdě. Jde o život.
Jak jste na tom nyní?
Na kontrole jsem byl před dvěma měsíci, naštěstí je vše v pořádku. Budu chodit každý půlrok.
K podnikání jste si letos přidal i trenéřinu. Jak začala spolupráce s ženským klubem DHC Plzeň?
V červenci mi zavolal kouč Řezáč, jestli bych neměl chuť trénovat gólmanky. I když mám v obchodě hodně starostí, během čtvrt hodiny jsem kývl. Jednou dvakrát v týdnu jezdím za holkama do haly. V DHC jsou čtyři a musím říci, že mají ohromnou chuť. Cvičení, která jsem sám nesnášel, ony dělají na 120 procent. Kolikrát mi píšou, jestli bych nepřišel i mimo domluvený termín. Chtějí se zlepšovat, to se mi líbí a naplňuje mě to.
Co trénovat celý tým?
Ani náhodou! Nedávno jsem to říkal Řízkovi (trenéru Řezáčovi). Že ho upřímně obdivuji. Každý ví, jak jsem impulsivní a emotivní člověk. Trenérem fakt být nemůžu.
V péči máte i Řezáčovu dceru Karin, která se nedávno podívala i na evropský šampionát v Dánsku. Jaký v ní dříme talent?
Obrovský. I když si na Euru nezachytala ani minutu, byla to pro ni ohromná škola. Má před sebou velkou budoucnost. Je jí devatenáct, může se stát cokoliv, ale našlápnuto má skvěle. Díky tomu, že i její táta byl gólman, chytá mužským stylem a to se mi moc líbí. Když takhle bude pokračovat, ještě o ní uslyšíme. Má velikou chuť, vůli a všechny další předpoklady, aby jednou byla vynikající.
Vytýkáte jí vůbec něco?
Pracujeme na psychice. Zrovna Karin má problém, že když dostane dva hloupé góly za sebou, malinko rezignuje. To se snažíme odstranit.
Stýská se vám po chytání?
Ještě v září se ozval klub ze čtvrté německé ligy. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou. Ale už ne. Kvůli práci i zdraví. Přes rok jsem v brance nestál a když teď dělám něco s holkama, jsem bolavý, rozlámaný. Tělo se vzpouzí, je to definitivní stop.
Foto: Luděk Ovesný, MAFRA
Dva roky podnikáte se sportovním a volnočasovým oblečením. Jak krušná je tahle doba?
Začali jsme na Slovanské třídě. A jedenáct měsíců se rekonstruovala. Letos v březnu přišla první vlna koronaviru, v červnu jsme se stěhovali do Galerie Slovany. A za necelé tři měsíce znovu zavřeli... Furt začínáme od nuly, je to nepříjemné a jsem celou situací otrávený. Ale věnuji se tomu na dvě stě procent, nějak fungujeme a věřím, že tahle podivná doba už brzy skončí.
Pomohou vládní kompenzace?
OK, mají to těžké. Ať udělají cokoliv, my Češi jsme takoví, že stále remcáme. Včetně mě. Ale spousta kroků je absurdních, nepochopitelných. O nějakých kompenzacích se nemá smysl moc bavit, musíme sahat do úspor. V Německu jsou kompenzace 70 procent z tržeb. Kdyby to bylo u nás, žádný podnikatel neřekne ani slovo. Ale tady je to odírání malých živnostníků. Hospody krvácejí, malé krámky a služby taky. Všem přeji pevné nervy a zdravíčko. Ještě pár měsíců je budeme potřebovat, než to šílenství skončí...
