Pátek 3. dubna 2020svátek má Richard 9 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Roberte, já taky neumím prohrávat!

Roman Šebrle (vlevo) odpovídá na otázky Robertu Změlíkovi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Roman Šebrle (vlevo) odpovídá na otázky Robertu Změlíkovi. | foto: Hynek Glos, Lidové noviny

PRAHA Jeden na vrcholu slávy, druhý legendou. Dva přátelé a výjimeční desetibojaři dali řeč. Otázky současné hvězdě Romanu Šebrlemu klade Robert Změlík, nositel zlaté olympijské medaile z roku 1992.

Tak tenhle týden byl nejtvrdší, co tady od prosincového návratu z Jižní Afriky trénuju... Roman Šebrle s úlevou dosedl na židli uprostřed šatny v nafukovačce na Strahově.„Roberte, vždyť ty o mně víš snad úplně všechno, tak o čem si chceš povídat?“ dotázal se s úsměvem svého kamaráda a někdejšího desetibojařského kolegy. „Jsem takovej... utahanej.“

Ačkoli je Robert Změlík opouhých pět a půl roku starší, jejich olympijské triumfy v Barceloně, resp. Aténách dělí úctyhodných dvanáct let. Slibovali si, že se sejdou už po Novém roce, když světový rekordman v očekávání druhého dítěte ve svém plánu škrtl další soustředění v teple, nicméně potom zase musel Změlík, nyní podnikatel v oblasti zdravé výživy, cestovat za moře. „Tak o čem si tedy budeme povídat?“ dotázal se ještě jednou Šebrle. „Nech to na mně,“ zatvářil se tajuplně Změlík a po té otevřel další díl seriálu LN.

ZMĚLÍK: Romane, teď jsme vlastně takoví novináři. Jaký je vůbec tvůj vztah k těmhle lidem?
ŠEBRLE: Celkem to jde. Vadí mi ale, když napíší jen půlku tvojí věty, a ta chybějící půlka by úplně změnila význam.

Mně jednou někdo strčil do úst, že se nebudu bavit s novináři, pokud mi neřeknou moje výkony z barcelonské olympiády. Udělal ze mě nafoukanýho šampiona. Jenže se to týkalo kladiváře Pavla Sedláčka a jeho výkonu na olympiádě. Ptal jsem se - proč jste o něm psal takhle? To vypadá, jako by nikdy v životě netrénoval, ale tak to přece není a vy to víte! Tak jsem pak po tom novináři chtěl ty výkony, no.
To jsi musel být naštvanej...

No, už je to dávno. Ale jak to bylo na loňském vyhlášení nejlepších atletů roku?
Tam jsem se zastal tyčkařky Pavly Hamáčkové, která podle mě měla být třetí, protože získala bronz v krásném a těžkém závodě na mistrovství světa. Teď už vím, že je to můj osobní názor a anketa je holt anketa. Ale cítil jsem se vůči Pavle blbě, řekl svůj názor a pak mě za to peskovali.

No jo, ale jak se v tu chvíli mohl cítit výškař Jarda Bába?
Už když jsem šel na pódium, povídám mu - mám tě rád a co teď řeknu, není proti tobě. Dobře vím, že Jarda skákal celý rok perfektně, ale medaili z vrcholného závodu sezony neměl, a Pavla ano. Ale už je to jedno.

No jo, obraťme list - chystáš se na halovou sezonu, takže je asi dobře, že teď není počasí na golf, že? Aspoň tě to nemrzí.
Trénuju dvoufázově. Jsem rád, když dojdu domů, hned se skládám do postele. A když mám volno, tak jsem se Štěpánem, Eva už je připravená na rozšíření rodiny.

Takže teď máš víc funkcí...?
Tak strašný to zase není, ale na golf stejně není kdy. No, sem tam si čas udělám. V zimě hraju na simulátorech, prostě halový golf. Zajímavé, i když to není ono.

A kolik jsi na tom simulátoru udělal metrů?
Nedávno jsem tam byl s malým, průměr jsem měl asi dvě stě šedesát, nejvíc dvě stě šedesát šest.

Tak to jsem lepší, na trenažéru mám dvě stě osmdesát. Porazil jsem tam jednoho golfistu, co mi předtím říkal, že to držím jako poleno. Tak to tě teda vyzvu. Na jamky mě porazíš, ale v tomhle budeme hodně soupeřit.
Tak to se těším. Golf je nádhernej sport. Škoda že u nás je takovej... míň dosažitelnej. Ale mění se to.

Romane, termín narození druhého dítěte máš pořád stejnej? Tedy 5. února?
Termín zůstal, ale myslím, že to bude dřív. Štěpán už byl touhle dobou na světě. Myslím oproti určenému termínu. A co tvůj mladej?

Dominikovi je osm. Zatím je kost a kůže, nejširší nohu má v koleni. Už hrál fotbal, hokej, tenis, judo, šachy, dělá všechno. Na atletiku má ještě čas, na tu se musí trochu připravit. Napřed se musí naučit prohrávat. Moje máma říká - to je jako s tebou, jak jsi nevyhrával, tak jsi všechny zbil.
To je ale správný...

Je to tím, že on strašně chce. Vyhrát za každou cenu.
To je super. Taky neumím prohrávat!

Doma v posilovně hrajeme fotbal, jednou ho nechám vyhrát, pak ho porazím a do třetice zase nechám vyhrát jeho. A on - ty se nesnažíš! Jenže víš co, povídám mu, když se budu snažit, tak tě porazím, ty utečeš a budeš naštvanej! Musíš se víc snažit! Dopadne to tak, že se snaží, prohrává, uteče a nadává, že se mnou už hrát nebude. Ale když vyhraje, tak je šťastnej... Je cholerik, což je pro sport určitě dobře. Ať dělá všechny sporty, do patnácti není dobré jednostranné zaměření.
Náš Štěpán má tři a půl roku, taky závodíme, a když ho porazím, tak se rozčiluje a začne dupat.

Jo? A v čem závodíte?
V běhu, třeba kdo bude první v koupelně. Párkrát ho nechám vyhrát, pak ho porazím a on řekne -příště vyhraju já! Prohraje zase a naštve se - s tebou už nezávodím. Mohl bys vyhrát, to se mi nelíbí! Ale příště do toho jdeme zase.

Fakt je, že některým dětem je to jedno, jestli vyhrají nebo prohrají, prostě salám. Ale některý... Některý jsou schopný se až rozbrečet, když prohrávají. Je to nádherné. Ale řekni mi - co Česká sportovní?
Od Nového roku jsem u jiné agentury, jmenuje se Sport Invest Marketing. Dostávám komplexnější servis. Chodí se za lepším, já šel taky.

Víš, trochu ti závidím. V takovém tom relativním desetibojařském zdraví jsi absolvoval už dvě olympiády a další máš před sebou. A věřím, že se ti podaří husarský kousek, který se ještě nikomu nepovedl, že vyhraješ i v Pekingu! Budeš mít dvě zlaté a jednu stříbrnou. Romane, budeš první! To byl můj sen, závodit na třech olympiádách -1992, 1996 a 2000, ale nepodařilo se mi to.
No jo, jenže ty jsi měl docela vážné zranění...

S rokem 1992 jsem ani nepočítal, říkal jsem si, že tak brzy to ještě nezvládnu. Povedlo se to, ale ve třiadvaceti jsem bohužel měl málo zkušeností, což mě nějakým způsobem limitovalo, abych mohl pokračovat dál. Dlouhověkost ve vrcholné formě jsem záviděl tobě stejně jako Tomáši Dvořákovi. No, nechme to. Jak to máš se součtem osobáků?
Devět tisíc tři sta sedmnáct bodů.

A dělal sis někdy statistiku, o kolik jsi měl v daném roce součet osobáků vyšší než nejlepší desetiboj?
Tak to mě v životě nenapadlo.

To je ukázka toho, jestli se ti desetiboje v tom roce podařily. Já míval strašně velké rozdíly. Ale Tomáš měl kolikrát rozdíl do sta bodů, protože udělal desetiboj a v něm spoustu osobáků.
Já měl v roce 2001 před světovým rekordem (9026 bodů - pozn.) součet osobáků asi 9100 bodů...

Tak to jsi tehdy měl velký den!
Trefil jsem tři osobáky, ale i ostatní výkony byly dost vysoko, no.

Hele, myslíš, že tvoje desetibojařská cesta bude končit Pekingem, nebo pojedeš dál?
Představuju si to tak, že bych Peking ještě zkusil vyhrát a pak bych se pokusil ještě o jednu olympiádu. Pro čárku...! Asi už ne pro medaili.

To ti bude sedmatřicet. To se ještě pořád dá udělat bronzová!
Pravda je, že jsem s atletikou začal až v sedmnácti. Směrem k Pekingu se snad ještě dá být ve vrcholné formě, kolem 8800 bodů, ale... zlatá je zlatá a nemá cenu koukat na výkony. Stačí se podívat na fotbal, třeba na Bělehrad 1976, kde naše národní mužstvo vyhrálo mistrovství Evropy. Nechci říct, že to byla legrace, ale bylo to takové pomalé... Teď, když nedáš balon od nohy, tak ti ji urvou. A tak je to ve všem.

Ale v desetiboji člověk zraje jako víno, zkušenosti hrají strašně velkou roli. Jenže, jak říkám, tobě a Tomášovi závidím, že jste tak dlouho vydrželi. Já měl za sebou vlastně jen tři světové závody a končil jsem, protože to zranění z roku 1993 mě odrovnalo skoro na tři roky. A to, že jsem se vrátil, spousta lidí považovala za nesmysl. Ale já měl pocit, že jsem ještě neodvedl, co jsem odvést chtěl.
Ale v Atlantě jsi byl sedmý, což bylo po tak dlouhé odmlce super. A rok nato jsi na halovém mistrovství světa v Paříži vyhrál sedmiboj! Víš, možná to bude taky tím, že ty jsi začal s atletikou mnohem dřív.

To je pravda, ve čtrnácti jsem skočil do dálky 692 centimetrů...
No vidíš, já zkusil první závody mnohem později. Kdy jsi v Barceloně poprvé cítil, že vyhraješ?

Jak jsem dal v tyči základ 460, tak jsem měl jasno, že je to tam.
Fakt? Měl jsem náskok dvě stě bodů. Bylo jasné, že v oštěpu a na patnáctce mě ti za mnou nedostanou. Takže jsi už cítil euforii?

To ne, ale byl jsem klidnější a říkal si, že si se soupeři pohraju.
Prosím tě, a jak?

Vypadali strašně utahaně, tak jsem k nim přišel, zapéroval v kotníkách a povídám - tak co, hoši, super, ne? Koukali divně, tak jsem ještě třikrát povyskočil. Málem jsem dostal křeče do lýtek, taky jsem měl dost, ale bylo vidět, jak jim ta moje exhibice nesedla. Vzpomněl jsem si na diskaře Imricha Bugára, jak na mistrovství světa v Helsinkách před posledním pokusem Kubánce Delise, který ho ještě mohl ohrozit, přišel k bubnu a Delisovi za zády do něj zaťukal. Ten se lekl, co je, a Bugi na to - dobrý, ne? Ale kdy ty jsi v Aténách cítil, že vyhraješ?Taky na tyči. Ne na základu, ale když jsem skočil pět metrů. Byl jsem dvě stě bodů za Karpovem, ale věděl jsem, že v oštěpu tolik nehodí a patnáctku budu mít v paži.

Abych nezapomněl - tobě se náhodou nestalo, že bys ztratil zlatou olympijskou medaili...
Tu historku z Barcelony znám. Zapomněl jsi medaili v taxíku a taxíkář ji potom odevzdal.

Já se potom doslechl, že jsem byl nadranej. Jenže já vůbec nepil! Ta tiskovka skončila v půl třetí ráno a já byl málem jediný, kdo odcházel střízlivý. Medaili jsem měl v ledvince, taxíkář chtěl podepsanou fotku, hledám ji v ledvince a medaile ve tmě vyklouzla.
Já už to znal, tak jsem si na medaili dával pozor. Ale jeden náš kamarád vyhrál olympiádu v Sydney a já měl ve vesnici pokoj hned vedle něj. Tři dny byl jeho pokoj otevřený dokořán, zlatá medaile visela na opěradle židle, a neztratila se!

Jaké jsi měl pocity, když jsi v Aténách stál na stupních vítězů?
Neskutečná euforie. Proto to děláš.

Já měl problém. Byl jsem z toho zklamanej. Přišlo to moc brzo a nebyl jsem na to připravený.
Tak to já připravenej byl. Soustředil jsem se právě na tenhle závod.

No jo, jenže ty už jsi stupně vítězů bohatě znal, ale co já? Byl jsem čtvrtý na mistrovství Evropy, čtvrtý na mistrovství světa a pak najednou tohle. Problém spočíval v tom, že jsem si to představoval snad od patnáctýho roku. Disciplínu po disciplíně a potom stupně vítězů. Pak jsem tam stál a říkal si - ty vole, kde jsou ty pocity, co sis představoval? Ale řekl jsem si - zaplaťpánbůh, že je to tak. Protože bych nechtěl měnit těch deset let krásnýho snění za jediný okamžik.
Tak to já měl už po tý tyči úplně fantastický pocity. Chtělo se mi brečet, bylo to neskutečný. Všechno přišlo předem a trvalo to dlouho. Podruhé to přišlo, když jsem doběhl do cíle, a potřetí na stupních. Asi to bylo tím, že jsem si to nepředstavoval. Žiju závodem, který mám před sebou, třeba teď se soustředím na mistrovství světa v hale.

A představuješ si, třeba když se chystáš usnout, jak jdou disciplíny jedna po druhé?
Myslíš jako před závodem? Někdy jo, ale musím se na to vykašlat, protože pak bych nespal. Většinou je to tak, že čím máš větší formu, tím na to myslíš víc.

Musím se ti přiznat, že jsem si vysnil desetiboj, ve kterém jsem udělal 9577 bodů. Fantasmagorie! To bylo to, co mě táhlo a kvůli čemu jsem věděl, že nemůžu skončit. Ale když se blížil závod, tak jsem měl problémy s tím, že se musí víc odpočívat, a ne víc trénovat. Hrozně mě deprimovalo, že nic nedělám!
Tak s tím já potíže nemám. Odpočívám strašně rád.

No jo, v jedenatřiceti by mě to možná taky přešlo...
Ale to, Roberte, není věkem. Já to mám odmalička!

Premium

Luxusní auta a vily. Pohádkový život utnula mladíkům až policie

Domy a byty podvodníků ze společnosti J.O. Investment s. r. o. (na snímku je... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakubovi O. bylo dvacet let, když založil firmu J.O. Investment a začal podnikat. Po třech letech jezdil v kabrioletu...

Premium

Lhaní se dá naučit. Emoce se však obelhat nedají, radí kriminální psycholog

Slovenský kriminální psycholog Ondrej Kubík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Naproti vám sedí podezřelý. Říká pravdu, nebo lže? Kriminální psycholog Ondrej Kubík ví, jak u výslechu přečíst mysl...

Premium

Dojemná záchrana? Nikoliv. MF DNES odhalila síť černého byznysu se psy

Psi z množírny z útulku. V bezpečí. Fenky Rózu a Mašličku MF DNES předala do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Líbivá záchrana psů z nevhodných podmínek je skvělý byznys. Na jeho financování se podílí česká i německá veřejnost....

Advantage Consulting, s.r.o.
VEDOUCÍ ELEKTROMONTÉRŮ

Advantage Consulting, s.r.o.
Olomoucký kraj
nabízený plat: 35 000 - 43 000 Kč