Původně plánoval, že se po úterním obědě prospí. "Ale zrovna když jsem zabíral, zazvonil budík mého kolegy José Mendéze a úplně mě probral," vyprávěl. Přesto se usmíval. Což byla dobrá zpráva.
Krk je lepší?
Docela. V pondělí ráno byl rozhodně mnohem horší. Není to naštěstí tak, že bych byl dnes úplně popravený.
Co se s virózou uprostřed třítýdenního závodu dá dělat?
Moc ne. Potit se, vzít si mastičku, aby mi to nesedlo na průdušky, případně nějaký neškodný lék proti bolesti a zánětu. Ale těch je pramálo. Jakmile máte v názvu léku slova jako forte, extra, mega, giga, tak většinou obsahují efedrin.
ČTĚTE TAKÉ |
Je to pro vás další zkušenost z debutu na třítýdenní Grand Tour, že? Všechny ty nenadálé zvraty a jejich řešení.
Po pondělní etapě mi paradoxně gratulovali lidé z týmu mnohem víc než po té vítězné. Když mě totiž viděli, jak jsem vypadal v pondělí ráno, mnozí z nich nevěřili, že dojedu. V cíli mi pak říkali: co se týče vůle a bojovností byl tohle mnohem větší výkon než v sobotu, kdy jsi na to vítězství měl nohy. I to se učím. Normální závod bych s virózou možná zabalil, tady chci bojovat. Grand Tour se nevzdává. Tři dny přežijete s bolestmi a další týden třeba zase vyhrajete etapu.
Je výhodou, že před Pyrenejemi nyní přijdou etapy, kde byste se mohl v pelotonu "schovávat"?
Rozhodně. Zdraví není ideální, ale mám čtyři dny do Pyrenejí, abych se dal dohromady. Ve středeční časovce se samozřejmě zmáčknu, ale těch 38 kiláků by mému tělu nemělo tolik ublížit. Nohy už budou po volném dni odpočatější. Dokonce bych se po časovce mohl vrátit do Top 10. Přede mnou jsou v pořadí vrchaři, kterým tolik nejde.
Už v pondělí, ač jste byl nemocný, jste dokončil dosud nejtěžší horskou etapu před Kolumbijcem Uránem, druhým z Gira.
Začal jsem ten cílový kopec hodně vzadu. Se mnou jel José Mendéz a postupně jsme přeskočili asi 15 lidí. A jako poslední trojici Urán, Henao, Santaromita - tedy ty, co mě celkově ohrožovali. Pro moji psychiku to byl po všech těch problémech velký impulz.
Nemoc vás letos přinutila vzdát slibně rozehraný závod Dauphiné. Co udělat, aby vaše imunita byla větší?
Tohle k mému závodění bohužel patří. Jezdíme na hraně a jdeme za limit, když chceme vyhrát etapu. Jen si trochu vyčítám, že jsem po mém sobotním vítězství neměl ideální regeneraci. Zůstal jsem pak hodinu a půl nahoře na kopci na ceremoniálech a antidopingu, poskytl jsem tam asi 20 rozhovorů pro televize a média. A to vše bez pořádného jídla i dalších věcí, na které jsem po etapě zvyklý.
Příště to chce lepší logistiku?
Musím tam mít jídlo a víc než jen základní oblečení. Navíc emoce pracovaly, v noci jsem se moc nevyspal. Všechno se to nabalilo.
Vy objevujete zákonitosti Grand Tour a cyklistický svět tu zároveň objevuje vás. Je to tak?
Medializace je úplně jinde než na jiných závodech. Najednou na vás v kopcích řve každý druhý Španěl jménem a novináři vás vyhledávají i před etapou. Snažím se k nim být otevřený a vstřícný, protože publicita je součástí našeho sportu. Je důležitá pro fanoušky i sponzory. Ale i proto jsem tady, abych se tohle všechno naučil zvládat.
Mnozí reportéři se vás nyní vyptávají i na vaše cyklistické začátky. Už máte odpověď naučenou?
Říkám jim, že nejsem z cyklistické rodiny. Táta dělal letní biatlon. Já přes léto závodil na horských kolech, ale jen městské cross country. V zimě jsem hrál hokej. Pak jsem přestal růst, nenabral jsem 100 kilo a ostatní kluci mě na hokeji docela mleli, když byli o 20 kil těžší. Kolo mě vždycky bavilo, tak jsem se vrhnul jen na cyklistiku.
Stejně jako Roman Kreuziger jste se narodil v Moravské Třebové...
Jo, slyšel jsem, že tam máme asi nějakou dobrou vodu.
Ovšem do cyklistické špičky pronikáte úplně jinak než on. Jdete svojí vlastní cestou?
Roman měl doma cyklistické zázemí, což mu pomohlo. Také byl větší talent. U mě to jde všechno postupněji. Ale pořád nahoru! Jen čekám, kdy se to zastaví, ale ono pořád nic. Roman má velkou výhodu, že je v elitní společnosti profíků od dvaceti. Co já zažívám v pětadvaceti, on zažil už před pěti lety. Já jsem naopak stále ten, kdo se učí.
