Veškeré napětí z ní spadlo. Se zavřenýma očima políbila vysněnou trofej, objala se s nejbližšími. V šatně si pak s nimi ťukla skleničkou šampaňského. V sérii rozhovorů, které v areálu vytrvale obíhala, se smála, často vtipkovala.
Ještě ji čeká večerní oslava v pronajatém domku na okraji Londýna a nedělní bál šampionů, její mise ve Wimbledonu však pomalu končí. Úžasným stylem získala druhý grandslamový titul a legendární Martina Navrátilová jí cestou z centrkurtu věštila: "Určitě není poslední!"
Byl to vás nejlepší zápas v kariéře?
Vypadalo to tak, že? Určitě to byl jeden z nejlepších zápasů, které jsem hrála. Vím, že mi tráva vyhovuje, ale dnes mi to šlo opravdu skvěle. Udělala jsem všechno, co jsem v danou chvíli potřebovala. Byla jsem soustředěná na každý míč, na každou chvilku. Od začátku jsem ji musela tlačit a dokázala jsem to.
Představovala jste si během tří let od vašeho prvního triumfu, že znovu zažije tu radost?
To ne. Ale pořád jsem si věřila, že to můžu podruhé dokázat a vyhrát nějaký grandslam. Nemyslela jsem konkrétně na Wimbledon, ale moc jsem to tady chtěla znovu vyhrát.
ČTĚTE VÍCE |
Co pro vás Wimbledon znamená?
Všechno, samozřejmě. Tady se píše tenisová historie. Centrkurt je skvělý a cítím se tady opravdu jako doma.
Ví se o vás, že jste agresivní hráčka. Ve finále jste ale předvedla i skvělou obranu. Už jste někdy podobné míče zahrála?
Asi ne. Pár výměn bylo neuvěřitelných. Sama jsem koukala, co jsem zahrála. Byly to neuvěřitelné údery. Poprvé jsem si řekla: "Ty jo, to je dobrý! Fakt výborně běhám a všechno vrátím."
Co si budete nejvíc pamatovat z dnešního utkání?
Asi ten míček na 3:1, kdy jsem Bouchardovou prohodila tím bekhendovým čopem nebo co to bylo. A pak tam byl ještě jeden krásný prohoz forhendem křížem. Tyhle míče si hodně pamatuju. Taky jsem výborně servírovala.
A je to tam. Petra Kvitová je dvojnásobnou wimbledonskou šampiónkou.
Cítila jste se na kurtu jako v transu?
Určitě. My tomu říkáme "v zóně". Miluju finálové zápasy. Ráda hraju na velkých kurtech, kdy jde o něco výjimečného. Takže jsem opravdu byla v zóně. Ale pořád jsem věděla, že to je finále. Je to trochu podobné jako při Fed Cupu, když za sebou cítím podporu diváků, v břiše mě legračně šimrá a mám husí kůži.
Ve finále máte nyní bilanci 12-4. Kde se ve vás bere ta schopnost zazářit v těch klíčových zápasech?
Tohle bylo moje první letošní finále, první titul. Nevybrala jsem si úplně špatný čas, že? (smích) Vždycky jsem měla ráda velké zápasy na velkých kurtech. Nevím, jestli tohle dělá z hráček šampionky, ale sedím tady dnes jako šampionka Wimbledonu, tak možná jo. Nevím, prostě mě ten zápas vtáhne do hry, jsem v zóně. Hraju a hraju, než si uvědomím, že je konec, a jdu podat ruku k síti. Tuhle vlastnost mám určitě po rodičích.
Titul z roku 2011 s vaším životem i kariérou notně zatřásl. Jste na ten druhý lépe připravená?
Vážně teď netuším. Ale myslím, že ta prvotní změna se odehrála už před třemi lety a teď už to nebude tak žhavé. Samozřejmě tlak na mě bude zase, bude to podobné. Akorát teď už vím, jak už to chodí. Už vím, co ode mě budou očekávat lidi a hlavně co budu očekávat sama od sebe.
Jste už silnější a lepší hráčka než před třemi lety?
Myslím, že ano. Vnitřní vůle, takové to chtění zařídilo ten dnešní výsledek. Myslím si, že každý zápas, co jsem tady hrála, byl psychicky náročný. Teď jsem už strašně ráda, že je konec. Už jsem to moc nedávala a přála jsem si, abych mohla jet brzo domů a vypnout. Bylo to hrozně náročné, hlavně na hlavu. V tom mi hodně pomohl Michal (psycholog Šafář). Tenis, který jsem předváděla, byl pak výsledkem toho, v jaké kondici jsem byla. A že jsem se mohla spolehnout na nohu, která celý turnaj vydržela.
Eugenie Bouchardová marně hledala protizbraň na agresivní hru Petry Kvitové.
Zmínila jste fyzičku. Jak je pod triumfem podepsaný kondiční trenér Marek Všetíček, s nímž jste se teprve nedávno rozešla?
Rozhodně hodně. Dělali jsme spolu necelý rok, pomohl mi hrozně moc. Nejen tím, co jste teď viděli na tomhle turnaji, ale už daleko dřív. Připravil mě na Wimbledon evidentně výborně, jemu patří také velké díky. Bohužel už jsme spolu dál pracovat nemohli, tak budeme muset angažovat někoho jiného.
Kouč Kotyza říkal, že pro něj je tento titul cennější než ten první. Pro vás také?
Pro mě taky. Musím říct, že opravdu si víc než v roce 2011 uvědomuju, co to znamená. Samozřejmě to první vítězství je nezapomenutelné, ale tohle je pro mě cennější. Ty tři roky nebyly lehké. Lítala jsem nahoru - dolů, nedařilo se mi, pak jsem zase vyletěla. Tenhle turnaj jsem ale hrála každý zápas výborně. Zvláštní bylo, že jsem potkala tři Češky, což bylo psychicky vyčerpávající. Teď si to vítězství víc uvědomuju.
Jak byste seřadila své tři největší úspěchy v kariéře?
První je tenhle Wimbledon, druhý ten z roku 2011 a třetí buď Istanbul, nebo Fed Cup. V individuální kariéře jsou to rozhodně Masters v Istanbulu, ale Fed Cupu si vážím také hodně.
