Co se stalo na první ležce?
Už před startem jsem cítila, že to asi nebude moc dobré. Oproti sprintu jsem si připadala hodně unavená. Prostě to nebylo úplně ono...
...což bylo později poznat i na 32. běžeckém času.
Právě. Já už od druhého kola vůbec nemohla. Ale myslím, že můj běh měl velkou spojitost i s tím, že jsem dala tři rány hned na úvod mimo. To mělo velkou demotivační schopnost.
A vy jste typ biatlonistky, na kterou takové situace působí značně emočně, že?
Dost. Dřív jsem taková nebývala, ale poslední dobou jsem opravdu hodně emoční.
Trenér Vítek líčil, že při první ležce vám všechny rány létaly na osmou hodinu. Jak si to vysvětlujete?
No... Nechápu to. Schválně jsem se hlídala. Dojezd na střelnici je tady z kopce, takže nějaké větší zakyselení nehrozilo, tempo jsem rozhodně nepřehnala. Jela jsem podle sebe, abych cítila, že mám ještě rezervu, a věřila jsem, že ležka dopadne dobře. Říkala jsem si: Musíš to dát jako v tréninku, v klidu, podle sebe. Snažila jsem se koncentrovat na každou ránu. Jenže bohužel ta první položka dopadla úplně katastrofálně.
Nástřel byl předtím v pořádku?
Jo, tam mi Zdenda Vítek povídal, že všechny rány jsem měla v pohodě. Ale velkou roli asi hraje, že poslední dobou mám problém s polohou. Stačí si lehnout o dva centimetry jinak, než bych měla, a ve výsledku jsem od toho černého terče strašně daleko. Ta poloha musí být vždycky přes kopírák.
Složitě jste pak na trati hledala zbylé psychické síly?
Snažila jsem se ještě bojovat. Přesvědčovala jsem se: Byla to jen úvodní střelba, když se ti povedou tři další, nemusí to být ještě nejhorší. Ale když jsem potom nedala další ránu vleže, bylo pro mě už dost složité přemoci se a jet na krev. Ten výkon pak byl hodně nucený. Může to mít spojitost i s tím, že jsme ve vyšší výšce. Někdo tu má čtvrtý nebo pátý den krizový. I za cílem jsem měla divné stavy, furt se mi hrozně motala hlava.
Přitom ještě po sprintu jste si pochvalovala, že ve vysokých výškách se vám závodí dobře.
Ale když je člověk hůř fyzicky připravený, tak tu na něj některý den po příjezdu může dopadnout krize. Jiné holky mluvily o podobných stavech už ve čtvrtek. Jenže na to se nechci vymlouvat.
Každopádně lepší je být první a dvacátá než dvakrát desátá.
To určitě, s tím souhlasím.
V biatlonu se často dobré a špatné dny střídají s rychlou frekvencí. Zítra začínáte v hromadném závodě zase od nuly.
To je pravda. I když zrovna teď si neumím představit, že ještě zítra budu muset udělat nějaký rychlý pohyb. Zrovna ležím v posteli a jsem úplně mrtvá. Kéž bych tu únavu vyležela. Mám pocit, že ty delší tratě mi letos paradoxně moc nesedí.
Naopak položky vstoje máte poslední dobou obzvlášť vydařené. To potvrdil i dnešek.
Přitom před nima si vždycky myslím: Toho stojáka zase určitě netrefím.
To jste si dneska říkala?
Pokaždé, když jedu na stojku. Připadá mi v tu chvíli, že byla náhoda, že jsem stojku předtím dala a že ji tentokrát určitě nedám. A dneska jsem si navíc už po první ležce říkala: No potěš koště, vleže za tři, co potom předvedeš na stojce? Byla jsem z toho všeho taková vyjukaná.
Máte recept, jak do druhého dne rychle setřást zklamání?
Nevím. Říkám si: Ještě jeden závod a budou Vánoce a chvilka odpočinku. Už se vidím na té cílové čáře, že se pak sbalím a pojedeme domů. Chci nad začátkem sezony zavřít list a soustředit se do budoucna, aby má výkonnost byla mnohem lepší a vyrovnanější. Přes Vánoce na ní zapracuju a budu dělat všechno, co jde, abych byla co nejlepší.
Mohou pomoci i vzpomínky na vítězný sprint v Pokljuce?
V tom mám rezervy. Měla bych si víc připomínat závody, které se mi povedly, a čerpat z nich pozitivní myšlenky. Ale já si spíš říkám, že stíhačka a hromaďák jsou úplně jiný typ závodů. Sprint je poměrně krátký, těch 7,5 kilometrů je takový můj strop, co jsem momentálně schopná objet v dobrém tempu. Jakmile je závod delší, tak je pro mě hrozně náročný a já už ho nejsem schopná celý vydržet.
Šéftrenér Ondřej Rybář přesto věří, že také na delší závody už fyzicky máte.
Jéé, tak to doufám, že ho zítra moc nezklamu. Ale těší mě, že mi tak důvěřuje.
Máte radši kontaktní závody nebo intervalové?
Mám radši, když kolem mě někdo je. Pak se umím víc zakousnout a vyhecovat. A taky mi připadá, že když kolem mě jedou další biatlonistky, jsem schopná zapnout určitý automat a jen se vyvážet - a najednou zjistím, že už je půl kola za mnou. Když jedu sama, pocitově to víc bolí.
Pro atmosféru v týmu je každopádně výborné, že když se nezadaří ženám, zastoupí je muži. Tak jako dnes, nemyslíte?
Určitě. Každý by pro ten náš tým dýchal a všichni se snažíme udělat maximum. Když to nevyjde nám, holkám, jsme rády, že máme pojistku v klukách - a věřím, že to tak je i obráceně. Ta provázanost týmu funguje, všichni si přejou navzájem, což je super.
