Vrátil jste se z Vysokých Tater, kde tradičně zahajujete přípravu na další sezonu. S jakými pocity?
Jsem spokojený, při výběhu na Štrbské pleso jsem si vytvořil osobák. To je o kondici, která se s věkem neztrácí.
Nic vás nebolí?
Mlčím, mohl bych to zakřiknout. Znám se – dneska to řeknu a zítra půjdu za docentem Pavlem Kolářem. (úsměv) Do Nového roku mě nic extra náročného nečeká, všechno, co je riskantní, přichází až v lednu, před halovou sezonou. To přijde na řadu rychlost.
Dříve jste o riziku nehovořil, je to tak?
Nebylo třeba. Byl jsem mladý, regenerace byla mnohem rychlejší. A pokaždé jsme v lednu jezdili do tepla, což letos udělám taky. Třeba to pomůže, věřím, že ještě můžu vydržet zdravý.
Pořád počítáte s rozlučkou na olympijských hrách v Londýně v roce 2012?
Určitě, ale taky doufám, že ještě nějaký úspěch urvu, a k tomu potřebuju zůstat zdravý.
Nicméně poslední období vás dvakrát neujistilo, že by to mohlo vyjít...
Předloňská sezona zase nebyla tak špatná. Kdybych na mistrovství světa v Berlíně zabojoval v oštěpu a na patnáctce, bylo by to určitě lepší než desáté místo. Jenže jsem pokazil tyč, se čtyřmi sty šedesáti se o medaili bojovat nedá. Pak už chybí motivace. Ale letošní sezona špatná byla, což se stane. Patnáct let jsem tak vážné zranění neměl, holt to přišlo. Doufám, že už mě něco takového nepotká.
Může si ale atletická dřina rozumět s přibývajícími roky?
Sice mi bude šestatřicet, ale tréninkové výkony jsou pořád hodně solidní. Můžu být vysoko, jen přežít přípravu, atletika mě pořád baví.
Občas ale jistě i vy můžete zaslechnout hlasy o tom, že už jde jen o dozvuky slavné a velké kariéry. Nebo ne?
Samozřejmě, že jde o dozvuky. Já od sebe taky neočekávám, že budu pořád vyhrávat. Dobře vím, že doby, kdy jsem vyhrával závod za závodem, se už nevrátí. I kdyby se mi ještě povedla nějaká medaile, pořád to budou dozvuky.
Ale cožpak vás takové názory nemrzí?
My jsme národ, který buď vyzdvihuje, nebo zatracuje, nic mezi tím. Mně je to relativně jedno, protože jsem si svoje už dokázal. Dokázal jsem víc, než jsem kdysi tušil, že bude v mých silách. Ale pořád platí, že budu rád za každou medaili, která ještě přijde. A když nepřijde, budu rád taky. (úsměv)
Od letního mistrovství Evropy v Barceloně jste jedním ze šesti atletů, kteří byli zvoleni do Komise sportovců Evropské atletické federace. Tudy se chcete ubírat?
Je to cesta ke Komisi sportovců Mezinárodního olympijského výboru, kam chci kandidovat v Londýně 2012. Rád bych sportu tímto způsobem vrátil, co jsem od něj dostal.
Vaším předchůdcem je v tomto směru Jan Železný, který však kromě toho působí jako trenér. Vy podobné myšlenky nemáte?
S Honzou všechno konzultuji. Jemu v roce 2012 v Komisi sportovců MOV skončí mandát a řekl mi, že mě rád podpoří. Ale jinak se trochu lišíme – on se v trénování našel, je ve svém živlu, zatímco já si nejsem jistý, jestli by mě to bavilo. I když ctím rčení – nikdy neříkej nikdy.
V sobotu nezasednete mezi nejlepší desítku českých atletů roku. Nepřijde vám to líto?
Jednou to přijít muselo! (úsměv) Určitě bych byl spokojenější, kdybych se nedostal do desítky a na mistrovství Evropy byl třeba šestý. Hřálo by mě, že mladí atleti začínají vystrkovat růžky. Takhle mě to hřeje taky, jenže je to jiné. V Barceloně jsem kvůli zranění nezávodil, ale jelikož jsem tam musel být kvůli té komisi sportovců, šampionát jsem si protrpěl. Být s výpravou a nezávodit je hrozné. Kdyby tam byl nějaký náš desetibojař, jezdil bych s ním na tréninky a radil mu, takhle se mi pořád chtělo domů.
Vrcholem zimní sezony bude halové mistrovství Evropy v Paříži, kde byste mohl obhajovat bronz z roku 2009, v létě je mistrovství světa v Koreji. Což takhle poopravit si tam desáté místo z Berlína?
Něco vám řeknu – můj tchán tvrdí, že jednu medaili ještě udělám. V roce 2004 mi předpověděl olympijské zlato, rok nato, když jsem měl před mistrovstvím světa v Helsinkách formu jako zvon, mluvil o druhém místě. Chtěl jsem se s ním vsadit, ale on se trefil. O dva roky později řekl, že v Ósace vyhraju, byť jsem si na Claye nevěřil, a trefil se znovu, letos mi podobně předpověděl páté místo z halového mistrovství světa v Kataru. Tchán to tuší, jdu do toho.
Když slavný fotograf Jan Saudek nedávno tvořil kalendář Dukly, označil vás za rozeného modela...
To že řekl? Tak to mě opravdu těší! (úsměv)
Nicméně také uvedl, že jeho třetí kalendář Dukly bude patrně poslední, protože v nejlepším se má přestat. A ne se trápit jako nějaký vysloužilý zpěvák. Nevztáhl jste si to na sebe?
Někdo se na mě může dívat tak, že jsem byl nejlepší na světě a teď už nejsem, což mu může připadat jako úpadek. Ale tak to není, být třeba sedmý nebo desátý na světě je pořád vynikající. Horší by přece bylo, kdyby na šampionátech nezávodil žádný český desetibojař. Nebo kdyby zranění přicházela pořád. To už by atletika nebavila ani mě.
