Tour v červené zóně. Pogačar bez svých pomocníků, Bernal na pokraji sil

Moc dobře ví, že se pouští do zdánlivé Mission Impossible. Tadej Pogačar už nemá nejdůležitější vrchařské pomocníky Arua a Formola, oba vzdali. Bude v horách až příliš často ponechán sám sobě v boji s přesilou.

„Přitom se rozhodl bojovat s válečníkem, jakým je Primož Roglič, který tu zatím neukázal známku slabosti a který má v Jumbu u sebe takřka neporazitelnou armádu,“ připomněl Allen Peiper.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Přesto, proč by to nemohlo vyjít? Když vedl na Giru 2012 v roli šéfa týmu Garmin k senzačnímu titulu Rydera Hesjedala, byl tehdy Kanaďan mnohem větším outsiderem.

Nedělní finiš na obávaném Grand Colombieru měl v pohoří Jura potvrdit, že ani Pogačarova mise nemusí být „Impossible“.

První horský dojezd mimořádné kategorie na této Tour. Nádherná show pro fanoušky u televize. Žádná pro diváky na místě.

Na horu měli tentokrát vstup zakázán.

Z hluku do ticha

Poprvé od úvodních dnů v Nice se nejslavnější závod cyklistů vrátil do nejrizikovějších oblastí, které jsou na francouzském covidovém semaforu označeny červenou barvou.

V zemi se 65 miliony obyvatel v sobotu poprvé od začátku epidemie překročil počet nově nakažených 10 tisíc denně.

Francie je stále vystrašena z celkové bilance 30 910 mrtvých, kterou má na vině především první koronavirová vlna. Proto stoupající křivka pozitivních případů vedla vládu a hygieniky i ke zpřísnění opatření na Tour.

Po neblahých zkušenostech z Pyrenejí zásadně omezili počet diváků u trati.

Při sobotním dojezdu zvlněné etapy do Lyonu byla sice i ve třetím největším francouzském městě trať dlouho lemována fanoušky, nicméně na poslední stovky metrů už nesměli.

„Najednou jsem přejel z hluku do ticha, přitom stále ještě nebyl konec etapy. Když jsem při průjezdu cílem slavil, slavil jsem sám,“ svěřoval se nečekaný vítěz Sören Kragh Andersen z týmu Sunweb.

V neděli hygienici a organizátoři ještě přitvrdili.

Fanouškům zcela uzavřeli závěrečné stoupání na Grand Colombier. U vjezdu na kopec je policisté nekompromisně posílali zpět. Bez ohledu na to, zda chtěli nahoru v autě, na kole nebo pěšky. Ty, kteří už v předchozích dnech zaparkovali u trati se svými obytnými vozy, přinutili pod hrozbou vysoké pokuty zase odjet.

„My jsme tady, my jsme Tour,“ hlásal za polovinou stoupání velký nápis na silnici. Ale takřka nikdo podél ní nestál. Jen tu a tam ojedinělé postavičky, které sem snad někudy po lesních cestičkách přece jen pronikly.

„Za normálních okolností dostáváte na stoupáních, jakým je Colombier, z fanoušků husí kůži. Dodávají vám adrenalin,“ říkal Nicolas Roche, matador klání Grand Tour. „Když tady nejsou, krade to Tour atmosféru. Ale ta pro nás letos není nejdůležitější. Hlavně chceme dojet do Paříže.“

Stane se zázrak?

Dokonce i prezident Emmanuel Macron vzkázal: Čím méně lidí teď bude kolem trasy Tour, tím lépe. Jak vzápětí podotkli někteří reportéři, ideálním místem pro letošní ročník by tedy byl Střední východ, kde na závody Kolem Emirátů nebo Kataru žádní diváci nechodí.

Ovšem tam nemají v poušti kopce dosahující výšky 1 501 metrů, na něž vede 17kilometrové stoupání s až 12procentním sklonem.

To je Grand Colombier.

A na jeho úpatí... ano, jak jinak, Wout van Aert v dresu Jumba opět jednou zatápěl pod kotlem svým metronomickým tempem.

Kdo tohle vydrží?

Egan Bernal nikoliv!

Jumbo ho záhy zničí a odhodí.

Už mnohem dříve, sedmdesát kilometrů před cílem na vrchařské prémii 1. kategorie Selle de Fromentel, lídr stáje Ineos tušil, že je zle.

„Jsem na limitu,“ zahlásil týmu do vysílačky.

Bojoval dál. Jenže bojujte s mašinou jménem Van Aert a žlutočernými vosami, jejichž kvapík bodá do vašeho těla.

„Už na začátku Colombieru jsem cítil: Odpářou mě,“ líčil Bernal. „Měl jsem pocit, že jsem prázdný, bez síly. Jakmile ostatní trochu akcelerovali, nereagovalo mé tělo jako normálně.“

Mohl svést své problémy na stále nedoléčené bolesti zad. Neudělal to. „Kvůli zádům mě občas bolel každý krok. Jenže dnes to nebylo o zádech. Bylo to o nohách,“ prohlásil. „Doufal jsem v zázrak. A ten nepřišel.“

Měli za sebou pouhé čtyři ze sedmnácti kilometrů Colombieru a nejen Nairo Quintana v dresu Arkey Samsic, ale také Egan Bernal začínal ztrácet kontakt se stále ještě 20člennou skupinou favoritů.

„Mám na zádech číslo 1, číslo obhájce titulu,“ říkal Bernal. „Snažil jsem se vydat ze sebe to nejlepší, kvůli týmu i kvůli respektu k celé Tour. Ale jiní jezdci byli mnohem silnější než já. Musím to akceptovat.“

Daleko za ostatními favority, v péči pomocníků Michala Kwiatkowského a Jonathana Castrovieja, šlapal na Colombieru. Dva původně nejdůležitější pomocníky do hor, Richarda Carapaze a Pavla Sivakova, u sebe dávno neměl, ti si po pádu lízali vlastní rány.

Drápal se na horu, v očích zoufalý výraz a před očima rozplývající se žlutou vidinu. Pro tým Ineos to byl jeden z nejčernějších dnů v jeho historii na Tour.

Ve dnech, kdy závod vjel do červené zóny, se tělo obhájce titulu ocitlo v červených číslech.

Aby toho nebylo málo, za Bernalovým zadním kolem se teď v jeho skupince vezl jakoby nic Van Aert, tedy muž, jehož tempo přispělo k likvidaci lídra Ineosu. Belgičan si na špici odpracoval své, pak vyvěsil nohy, zvolnil a do cíle šlapal v poklidu za trpícím Kolumbijcem.

A ti ostatní? Najde vůbec někdo odvahu zaútočit z toho ďábelského tempa Jumba, pro tuto chvíli dirigovaného Tomem Dumoulinem?

Adam Yates ji osm kilometrů před clem našel. Kdo ví, možná si řekl: Brácha Simon vede na Tirrenu-Adriatiku, tak bych o sobě taky mohl dát vědět, ne? Jeho extempore před skupinou lídrů však trvalo jen chvíli. „Jumbo z toho mého výletu nemělo radost, tak si mě zase přitáhlo zpátky.“

Dobře? Někdo další, pánové? Stále je nás dvanáct. Vážně nikdo?

Šest set metrů před cílem tedy akceleroval sám žlutý muž Roglič, na první jen tak mimochodem. Hned tím rozdělil skupinu na dvě části. Zase zvolnil a na chvíli ještě předal vedení skupiny svému parťákovi a oslavenci Seppu Kussovi, právě šestadvacetiletému a evidentně při chuti.

„Každý den se tu cítím lépe, mnohem lépe než v prvním týdnu,“ liboval si Američan.

Potom se jim zkusil vysmeknout Richie Porte z Treku. „Při Tour de l’Ain jsem zaútočil na Colombieru dva kilometry před cílem a nevyšlo to. Tak jsem tentokrát vyčkával mnohem déle,“ říkal Australan.

V 35 letech jede dle vlastních slov naposledy Tour v roli lídra a chce se s ní rozloučit se ctí. „Bylo pěkné motat se do slovinské bitvy,“ potěšeně sděloval.

Ovšem poslední akt se odehrál opět mezi dvěma Slovinci. Kdo s koho. Roglič, nebo Pogačar? Zbývalo 100 metrů, když Pogačar vypálil vpřed. Roglič sice reagoval, ale jeho mladší krajan triumfoval.

Z posledních deseti horských etap na závodech Grand Tour (loňské Vueltě a letošní Tour) jich Pogačar vyhrál pět!

Ovšem červený dres měl loni v Madridu Roglič. A obléká i ten žlutý letos ve Francii. Zatím.

Richie Porte, nejlepší Neslovinec, přijel s pětisekundovou ztrátou třetí.

Přátelé i rivalové

Celkovému pořadí teď vévodí Roglič o 40 sekund před svým krajanem, na třetím místě je se ztrátou 1:34 minuty Kolumbijec Rigoberto Urán aneb „ten starý dobrý chlap Rigo“, jak o něm mluví Jonathan Vaughters, jeho šéf v týmu Education First.

Šest etap zbývá, včetně tří horských v Alpách a kopcovité časovky ve Vogézách v předposlední etapě.

Tour bude mít v Paříži nového krále.

To už je nesporné.

Až 7:20 minuty za vítězem dne totiž dorazil do cíle na Grand Colombieru král loňský, Egan Bernal.

„Nikdo není vítězem navždy. V tom spočívá krása sportu. Ale my zase budeme silní,“ ujistil pomocník Michael Kwiatkowski, jenž zůstal do posledních metrů po jeho boku.

Bernal neskrýval zklamání. Nesnažil se ho překrýt motivačními slovy. „Dnes jsem ztratil tři roky života,“ prohlásil. „Pódium v Paříži už není možné. Teď chci jen do autobusu, odpočinout si a pak přemýšlet, co dál.“

Bolest v jeho tváři byla obrovská.

Bolest je na těchto kopcích stále stejná, ať s diváky, nebo bez nich. Cítil ji i Jan Hirt při svém zatím nejlepším výkonu na Tour. Do 11. kilometru před cílem se držel s nejlepšími, až pak odpadl a přijel devatenáctý ve skupince Naira Quintany.

Tu bolest z ramp na Colombieru vnímal v neděli každý ze 156 cyklistů.

Ačkoliv...

„Všichni z týmu jsme se cítili moc dobře, byl to pro nás skvělý den,“ řekl Primož Roglič. I taková prohlášení jsou přece součástí boje. Dát ostatním najevo: na nás si nepřijdete.

Pogačar chce samozřejmě věřit v opak. „Jumbo bylo dnes skvěle připravené, nemělo smysl zkoušet jim ujet. Tak jsem čekal na spurt,“ popsal vítěznou koncovku etapy. Na Instagramu ji věnoval přítelkyni: „Tahle je pro tebe, Urško!“

Vzápětí zopakoval: „Ano, vyhrát Tour je náš plán. Primož teď vypadá nezastavitelně, ale Bernal se dnes zlomil, já se mohu zlomit a taky Primož se může zlomit.“

Dotazy na vztah muže ve žlutém s jeho slovinským vyzyvatelem se po etapě začaly množit.

„Jsme přátelé i rivalové, kteří chtějí vyhrát,“ odvětil Roglič.

„Občas si ve Slovinsku s Primožem společně i zatrénujeme, bývá při tom vždycky legrace. Dokážeme se spolu bavit o všem,“ řekl Pogačar.

Během Tour však spolu údajně moc nekomunikují. A už vůbec ne o žlutém dresu.

Na ten usilovně myslí. Oba.

Dva Slovinci o titul?

A pět dalších cyklistů, které na třetím až sedmém místě dělí pouhých 52 sekund, o zbývající místo na pařížských stupních vítězů?

Ano, takový by třetí a poslední týden Tour mohl být.