Sedm měsíců již uplynulo od chvíle, kdy se završila úžasná sportovní kariéra Kateřiny Neumannové (34 let). Její život se během té doby výrazně změnil. Poté co ve funkci šéfa organizačního výboru lyžařského mistrovství světa v Liberci vystřídala Romana Kumpošta, čelí značnému mediálnímu tlaku. Na stránkách novin a časopisů se neustále přetřásá, zdali je či není schopna tak významný post zvládnout, a k tomu se možná až překvapivě tvrdě zajíždí do jejího soukromí. Navíc si část veřejnosti myslí, že Neumannová Kumpošta z jeho funkce jednoduše vystrnadila, a má jí to za zlé.
Neumannová ale, zdá se, celkem zdárně většinu ataků odráží. Do její tváře se únava z hektického způsobu života zatím nevetkla a z jejích slov je patrné, že věří ve své schopnosti. „Uvidíte, že Liberec zažije v roce 2009 nádherné mistrovství světa,“ povídá olympijská šampionka přesvědčivě.
LN Proč jste funkci šéfové organizačního výboru přijala? Chtěla jste si třeba dokázat, že umíte na špičkové úrovni i jiné věci než lyžování?
To ne. Tak velkou funkci člověk nemůže vzít proto, aby si něco dokazoval. Byla to hlavně výzva. Právě tohle je oblast, která mě enormně zajímá. Takže když se tahle možnost naskytla, vzala jsem ji.
LN Lidé se často ptají, zda tohle máte zapotřebí. Takže – máte?
Nikdy jsem nechtěla po skončení kariéry usnout na vavřínech a obdivovat se, že jsem mistryně světa i olympijská vítězka, a žít z toho nadosmrti. Jednak by mě to dlouho nebavilo a jednak bych asi brzy neměla z čeho žít. Rozporuplné ohlasy asi vyvolal především fakt, že jsem vstoupila rovnou do absolutně vrcholné funkce. Přes všechny problémy jsem ale tenhle svůj krok zvážila. A teď už neřeším, jestli jsem udělala, nebo neudělala dobře. Věnuji se práci, která mě baví. A přestože mně ji spousta lidí hodně znepříjemňuje, pořád doufám, že ukážu, že na to mám. A že mnozí vezmou po dobře uspořádaných závodech Světového poháru v zimě kritiku zpátky.
LN Funkci vám nabídla bývalá ministryně školství, tělovýchovy a mládeže Dana Kuchtová?
Paní ministryně mi ji nemohla nabídnout, protože to je funkce volená. Ale je pravda, že se mnou o tom mluvila. Povídala, že i vzhledem k mé pozici v českém lyžování a sportu vůbec by mě ráda viděla v některé vrcholné funkci. A také že se jí určité věci kolem Liberce nelíbí a že v mé osobě vidí záruky, že se spousta věcí narovná.
LN Napadlo vás vůbec, že vaše zvolení do funkce vyvolá tak mimořádný humbuk?
Nečekala jsem, že mi všichni budou tleskat, nečekala jsem ale ani to, že se stanu terčem naprosto zhovadilýho bulvárního tisku, který mi bez jakýchkoliv skrupulí a naprosto lživě začne zasahovat do soukromí. Určitě mě to ale nezlomilo.
LN Snažíte se všechny články v bulváru o vás číst?
Ne. Já si časopisy tohoto typu dříve kupovala, když jsem někam letěla nebo cestovala třeba na soustředění. Část z toho, co se o mně teď píše, si ale přečtu nebo mi to někdo přinese. Chci být informovaná, co jsem já nebo můj partner udělala nebo neudělala... Někdy je docela zajímavé sledovat, jaké „nové“ věci se o nás píší.
LN Když jste ještě závodila, národ vás zbožňoval a psalo se o vás pouze pozitivně. Teď se situace zásadně obrátila a vy jste najednou téměř ta nejhorší. Jak si vysvětlujete onu proměnu z bílé v černou?
Vím naprosto přesně, proč to tak je. Víte, od milování k nenávisti bývá většinou velmi malý krůček... A víc k tomu říkat nechci. Většina novinářů, s nimiž jsem se ve svém sportovním životě potkala, zůstává velice korektní a určitě nepatří k těm, kteří mi nejvíc škodí a píší o mně ty nejhorší věci. To píší novináři, které jsem pravděpodobně nikdy ani neviděla. Takže zůstávají v anonymitě, a mají to tudíž snazší.
LN Vnímáte i skutečnost, že právě kvůli Liberci mírně chřadne i vaše obliba u veřejnosti?
Nikdy jsem nežila a nesportovala proto, aby mě miloval a obdivoval celý národ. Lidi, kteří mě měli dříve rádi, mě mají rádi i teď. A ti, kteří mě neznají a dělají si názory podle novin, ty ovlivnit nemůžu. Samozřejmě mě to netěší, ale vcelku je zákonité, že když najednou člověk sestoupí ze stupňů vítězů a začne žít normální život, ne každý bude s každým jeho krokem souhlasit. Každý přece máme přátele i nepřátele. Ano, vnímám, že lidi hodně otočili. Možná v některých musela doutnat nějaká zášť už v době, kdy jsem závodila, ale nemohli ji dát najevo, protože všeobecně mi všichni fandili. Tak museli taky. Já se ale nemůžu zavděčit každému zvlášť, když jsem vstoupila na takhle horkou půdu.
LN Mrzí vás hodně tahle proměna?
Netěší mě to. Na druhou stranu ale potkávám spoustu lidí, kteří za mnou pořád chodí pro podpisy, chtějí se společně vyfotit a vzpomínají na olympijský závod v Pragelatu. Nestalo se mi ani jednou, že by mi někdo třeba začal nadávat. Samozřejmě nemohu vědět, kdo si co myslí, ale věřím tomu, že v srdcích lidí jsem zůstala ta jejich olympijská vítězka a že jich je pořád dost.
LN Někdy se zdá, že v českém národě ona zášť, o níž jste mluvila, vůči slavným lidem asi skutečně existuje. Vzpomeňme si na nenávistnou kampaň proti Dominikovi Haškovi, poté co při inline hokeji napadl protihráče, anebo vůči fotbalistům z reprezentace, kteří špásovali s prostitutkami...
Přesně tak to je. Já jsem byla roky nedotknutelná bílá královna. Jenže lidi najednou dostali do ruky bič, aby tu bílou královnu očernili. Mají ho hlavně novináři, pro které je současnost krásný příběh, který nedá ani moc práce sepsat a rozvíjet. U nás je tohle běžný jev, nad nímž bychom se mohli zamyslet. Jak lidi dokážou rychle měnit názory a své modly najednou bičovat...
LN Faktem je, že v minulosti se o vašem soukromém životě nepsalo vůbec, prožívala jste léta jakéhosi hájení. Teď je ale všechno jinak a ze stránek novin a časopisů křičí titulky, jak vás Josef Jindra, muž, který vám výrazně pomohl k olympijskému zlatu, podvádí. Jak se vám tyhle věci čtou?
Tohle nemá cenu komentovat. Cokoliv jsme totiž já nebo Josef Jindra k těmhle věcem pro média řekli, tak to někdo stejně překroutil a vše se nakonec obrátilo proti nám.
LN Dříve se o jménu otce vaší dcerky Lucie pouze spekulovalo, v současné době se ale docela běžně konstatuje, že jím je právě Josef Jindra. Nenapadlo vás, vzhledem k tomuto posunu, že byste přehodnotila své někdejší rozhodnutí a jméno otce oficiálně oznámila?
Ale já ho nikdy netajila a nikdy jsme se ani neschovávali. Akorát jsem řekla, že nebudu svůj soukromý život medializovat. Nevidím důvod, proč bych prozrazovala některé věci ze soukromí médiím. Takže se nic nemění.
LN Kdy jste se přestala s Romanem Kumpoštem kamarádit?
Nemyslím, že bychom někdy byli vyložení kamarádi. Určitě jsme k sobě neměli daleko a je pravda, že naše kontakty byly docela časté. Svoje přátele jsem ale měla někde jinde. A kdy se naše vztahy pokazily? Nechci to teď hodnotit. Bylo to spíše něco mezi Pepou a Romanem.
LN Při pokusu rozšifrovat neskutečně zamotaný příběh příprav šampionátu se nabízí i vysvětlení, jestli právě, jak jste říkala...
...nešlo mezi Josefem a Romanem o vyřizování účtů?
LN Dalo by se to tak říct.
Jen blázen si snad může myslet, že Josef Jindra se rozhodl, že sesadí Romana Kumpošta z jeho křesla a ovlivní vládu a ministerstvo. Takový vliv určitě nemá. Docela mě ale mrzí, že nikdo ještě nepoložil otázku, jestli ve své práci neudělal chyby také Roman? Já myslím, že určitě ano. U několika jsem byla i osobně. Kdyby u něho bylo všechno v pořádku, asi by ministerstvo „nestrkalo“ svůj krk do oprátky a nemluvilo o tom, že jsou nespokojení s organizačním výborem. Já jsem si jistá, že chybu udělal. Takže celý příběh není o tom, že se někdo rozhodl Romana sestřelit.
LN Čím si podle vás Kumpošt obrazně řečeno podřízl větev?
Podcenil komunikaci a spolupráci s ministerstvem, přes které proudily do Liberce všechny státní peníze. Tady udělal velké manažerské chyby.
LN Když jste mířila do organizačního výboru, uvažovalo se o tom, že budete s Kumpoštem spolupracovat. Proč se tak nestalo?
Obklopil se lidmi, s nimiž jsem na jedné lodi být nemohla. A to jsem mu také řekla do očí. Když jsme spolu na jaře seděli, nabyla jsem dojmu, že chce, abych se stala mediální tváří Liberce. Jenže já to odmítla, protože bych se stala tváří něčeho, o čemž prakticky nic nevím. Roman totiž nechtěl, abych dostala jakékoliv informace příliš do hloubky, aby mu do toho někdo moc viděl. Nabídl mi třeba, abych se při mistrovství starala o VIP návštěvy. Jenže mě by asi nenaplňovalo spokojeností vodit lidi jako cvičená opice po Liberci.
LN I nyní se proslýchá, že zakopete válečné sekery a spojíte síly. Je tahle úvaha reálná?
Teď už snad ani ne. Navíc se Roman vyjádřil v médiích dost jasně, že spolupracovat v žádném případě nebude. Příkopy už byly vykopané hodně hluboko a po tom, jaké kroky proti mně a Josefovi podnikl, si nemyslím, že bychom byli schopni smysluplně spolupracovat.
LN Jaké kroky?
Je mi nepříjemné o nich mluvit.
LN Jak vypadá váš obyčejný pracovní den?
Vstávám v 6.50, připravím se, vytáhnu Lucku z postele a vezu ji do školky. Povídáme si a mně tak alespoň začne hezky den. Pak mířím do Prahy na schůzky nebo odjíždím do Liberce. Vyřizuju agendu, faktury, řeším běžné problémy. V podvečer se vracím, čekají mě další schůzky, ale snažím se dostat domů aspoň do osmi, abych ještě viděla Lucku. Když usne, tak občas ještě vyrážím znovu do ulic, abych probrala věci, které jsem přes den nestihla.
LN Jak moc vám vadí, že máte na Lucku méně času než dříve?
Snažím se čas s ní prožít co nejintenzivněji a věnovat se jí co nejvíc alespoň o víkendech. Doufám také, že až se situace v Liberci stabilizuje, budu mít na ni víc času.
LN Kde vidíte momentálně největší problém v přípravě mistrovství světa?
Ten největší tkví v tom, že nám někdo pořád hází klacky pod nohy. Teď se třeba z odstoupení jednoho dobrovolníka udělala mediální kauza, kterou musíme dva dny složitě vysvětlovat, a strašně nás to zdržuje. Myslím, že o tomhle jste psali právě u vás v Lidovkách...
LN S dobrovolníky tedy problém nemáte?
Samozřejmě, že ne. Věřím, že i díky programu, který pro ně připravujeme, je do týmu nalákáme zpátky a budou chtít spolupracovat. Pravdou ale je, že dobrovolníci se sice nahlásí, ale ve chvíli, kdy dostanou pozvánku na víkendové školení, někteří usoudí, že raději pojedou na chalupu k babičce. I tahle záležitost je ale řešitelná.
LN Věříte, že únorové závody Světového poháru proběhnou v Liberci bez komplikací?
Určitě. Hlavně si ale přeju, aby nepřišla nějaká krutá zima už třeba v listopadu a nezačalo moc brzy vydatně sněžit. Protože spousta kolaudací je naplánovaných až na prosinec. Ve Vesci je už na běžeckých tratích po sportovní stránce víceméně vše připravené. A ve skokanském areálu na Ještědu se ještě dohání zpoždění prací, které vzniklo na jaře. Možná, že při Světových pohárech se bude v určitých detailech ještě trochu improvizovat, závody ale ohroženy v žádném případě nejsou.
LN Jaký recept máte na vyčištění hlavy od funkcionářských starostí?
Dceru a Šumavu. V Praze si neodpočinu. Vadí mi ale, že mám strašně málo času na sport. Původně jsem si na něj chtěla vyhradit čas tak čtyřikrát v týdnu, daří se mi to ale jen o víkendu. Teď se především těším na cestu do Ramsau, kam v pátek odjíždím. Konečně se dostanu za hranice všedních dnů. Měla bych se tam stát čestnou občankou obce, čekají mě i jednání o mistrovství v Liberci.
LN Přibalila jste si běžky? Na Dachsteinu nad Ramsau už na sněhu trénuje česká reprezentace...
Jasně, beru si je. Aspoň si budu moct v tom řídkým vzduchu vyvětrat hlavu. Jsem zvědavá, jestli to tam udejchám...
LN Zvolna se blíží vyhlášení ankety o nejlepšího sportovce republiky za rok 2007. Jak posuzujete své šance?
Pokud budou novináři hodnotit jen sportovní výsledky, tak bych teoreticky měla být mezi špičkou. Vítězství Romana Šebrleho a Barbory Špotákové z mistrovství světa jsou ale živější než to moje únorové zlato ze Sappora. Takže – netroufnu si odhadnout, jak anketa dopadne.
