Jak na ty tři týdny s odstupem vzpomínáte? Prý jste z Pekingu nic neviděli.
Bylo tam fakt hodně negativních věcí. Já nechci být negativní, ale když jste tři týdny jen zavření v areálu hotelu… Navíc v policajty hlídaném areálu, ze kterého se nedostanete ven ani podívat se po okolí, to mi vadilo nejvíc. Neměli jsme volnost, což bylo strašné.
Čím jste si krátili čas?
Tolik toho volného času tam nebylo, trénovali jsme na dráze, v posilovně, na atletickém oválu. Když už jsme měli nějaký volný čas, prošli jsme se do malého parčíku s jezírkem, který byl v areálu hotelu. Jinak nebylo co. Jo a koukali jsme na Love Island. (smích) Je to hrozné, ten největší odpad, ale i takové věci jsme dělali.
Co atmosféra? Bylo v Pekingu vidět, že se blíží olympiáda?
Vůbec. Když jsme přiletěli do Jižní Koreji, vypadalo to úplně jinak. Korea byla dost rozvrtaná, nedodělaná, ale okamžitě bylo znát, že olympiádou žijí, byli nadšení, všude byly kruhy, maskoti a tak dál. Chápu, že je to způsobené i covidem, ale v Číně bylo to přivítání děsivé. Proces na letišti trval pět hodin, letušky ani nevypadaly jako letušky, byly celé navlečené v proticovidových úborech, celý terminál v Pekingu pak byl zavřený jen pro náš přílet, bílá podlaha od dezinfekce, masakr. Nevypadalo to, že by se těšili na olympiádu.
Prý vám pak nezapnuli ani topení a klimatizaci v autobusech.
Nezapnuli, báli se, abychom nenakazili řidiče. Poprvé to byl šok, protože venku byly třeba jen tři stupně, v autobusu pět a my jsme měli jen mikinu, takže jsme docela zmrzli. Nechápali jsme, co se děje, proč to topení nezapnou. Ale pak jsme si zvykli. Věděli jsme, že na dráhu nebo na hotel je to 45 minut, tak jsme si vzali oteplováky a bundu a takhle jsme cestovali.
Jak probíhala komunikace s Číňany?
To mě taky nemile překvapilo. Strašně málo Číňanů umí anglicky, a když už někdo umí, jde mu strašně blbě rozumět.
Takže vznikaly i nějaké komické situace?
Třeba jsem se chtěl zeptat, kde jsou toalety, vůbec nechápali. Jo a zajímavé bylo, jak fungovali na telefonech. Něco jsem řekl anglicky, dali mi telefon k puse, ten jim to přeložil do čínštiny. Oni to pak udělali opačně, takže takovýmto způsobem jsme komunikovali na recepci hotelu.
Nic moc. Jak vám šel internet?
Nevím, jak to bylo s Androidy, ale u Applu většina aplikací nefungovala. Museli jsme mít VPN nastavenou na Německo, Anglii, abychom mohli fungovat na Instagramu a Facebooku. Jinak nám to hlásilo, že připojení není.
Co samotná příprava na místě? Jaký z ní máte dojem?
Dráha je vážně impozantní, zajímavá. Největší zajímavostí je, že je celá zakrytá, takže nehrozí, že by na ni sněžilo nebo pršelo. Areál je taky obrovský, přitom to nepůsobí nijak extra velkolepě, krásně to zapadá do okolní přírody. Z dráhy jsme koukali i na vesnici, která taky vypadá nádherně.
A kolem dráhy?
To zázemí je taky luxusní. Přímo nad startem máme rozcvičovací halu, tartanový pás, luxus. Je tam spousta vychytávek, jídelna, obrovské šatny, vážně top.
Samotná olympijská trať vám vyhovuje?
Takhle bych to asi nespecifikoval po zkušenostech z Jižní Koreji. Něco takového jsem tehdy taky řekl a hned další trénink jsme šli na držku, takže tohle už říkat nebudu. (smích) Každopádně tam jsou prvky, které jsou i na drahách, které nám sedí. Prvky, které mě baví, jdou mi, a pak i úseky, které jsou dost těžké. Je to hodně technická trať. Zajímavostí je, že tam jsou tři úseky, na kterých se jede do kopce, takové hupy. Má to hodně blízko třeba k Innsbrucku, který máme rádi.
Přesto z toho ve dvou testovacích závodech bylo dvakrát až sedmnácté místo.
Jeli jsme do Pekingu s tím, že se chceme dráhu naučit, otestovat si ji. V trénincích to vypadalo dobře, měli jsme docela dobré výsledky, ale při závodě jsem ve dvojbobu udělal chybu při naskočení. Ve čtyřbobu nevím, jestli jsem se nevyspal nebo co, ale nevyšlo mi řízení tak, jak bych si představoval. Ale beru to jako takové nakopnutí. Lepší, že se nám to stalo teď než pak v únoru.
Takže všehovšudy hodně náročná příprava. Máte to takhle radši? Zocelí vás to víc?
Určitě. Pořád se říká, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Uvidíme, co nám ta Čína dá, jak se to v únoru projeví, ale jsme rádi, že jsme si to mohli vyzkoušet.
Jaké si pro olympijský závod dáváte cíle po loňském šestém místě z mistrovství světa? Už vás i ostatní bobisté berou víc jako konkurenci?
Určitě už nás berou jako konkurenci. Zapadli jsme do skupiny top týmů ve světě, takže na olympiádě máme reálně na první desítku, sen by byla nejlepší šestka, ale to by se muselo sejít úplně všechno ideálně. Uvidíme, jak to půjde.
