Maxim Habanec (28)
|
Na říjnovém mistrovství republiky ve skateboardingu na pražské Štvanici, jež bylo kvůli proticovidovým opatřením fakticky jediným velkým závodem letošní sezony, se Maxim Habanec radoval už ze svého šestého domácího titulu.
„Byl to jediný závod v tomto roce, který měl dlouhodobější váhu a o něco pořádně šlo. Mohli jsme zde sbírat body do olympijského žebříčku, ostatní závody byly takové útržky. Něco se jelo v Bulharsku, něco tady, nebylo to ale nijak extra důležité. Zajímavé bylo, že když se řešila všechna opatření, my týden před závodem nevěděli, jestli vůbec budeme závodit. Přitom ta největší příprava začíná právě zhruba týden před akcí,“ říká v rozhovoru pro LN osmadvacetiletý jezdec, jenž se závoděním a vlastním obchodem se skejty živí.
Díky titulu českého šampiona si Habanec zapsal 3300 bodů do olympijské kvalifikace, ze které se probojuje dvacet nejlepších závodníků na tokijskou olympiádu, postupový klíč ale kvůli koronavirové situaci zůstal velmi nejasný.
  |
„Myslím si, že kdybych měl popsat celý systém kvalifikace, budeme tady hodně dlouho, zkusím to zjednodušit. Do Tokia se probojuje dvacet lidí, vtipné ale je, že ty kvalifikační závody se nestihly odjet a byly zrušené před olympiádou. Teď jsme ve fázi, kdy moc nevíme, co a jak se vůbec bude počítat. Věděli jsme jedině, že můžeme sbírat body na mistrovstvích jednotlivých zemí, potom já mám navíc body z mistrovství Evropy, ale celé je to takové zmatené. Zjednodušené se dá říct, že kdo nevyhraje svoje domácí mistrovství, už se mu to bude sakra těžko dohánět,“ uvědomuje si Habanec.
Lidovky.cz: Znamenala by olympiáda splnění vašeho životní snu, nebo máte ve skateboardingu vyšší mety?
Nevím, jestli vyšší, ale když jsem začínal, nikdy mě nenapadlo, že bude skejt na olympiádě. Mými dětskými sny bylo zajezdit si v Americe, mít vlastní skejtpark a oba tyto sny z mládí jsem si splnil. Olympiáda, která skejt zařadila mezi své sporty, se objevila až nedávno, ale je to teď aktuálně asi nejvyšší cíl. Je to něco, co mě nutí se neustále zlepšovat. Dá se říct, že i díky olympiádě začínají teď lidé v Česku brát skejt vážněji, vyrojilo se pár nových sponzorů, začal o to být větší zájem.
Lidovky.cz: Kdy jste poprvé vzal skejt do ruky?
Jezdit jsem začal, když mi bylo pět.
Lidovky.cz: A kdy jste si řekl, že byste se mohl začít závoděním živit?
Tohle uvědomování vlastně ani nikdy nepřišlo, všechno to bylo postupné. Ve třinácti jsem začal vyhrávat první závody a přišli první sponzoři, na střední jsem za to začal vydělávat první peníze a pořád jsem si říkal, že je to taková dobrá brigádka k tomu, co dělám, a to vlastně pokračuje dodnes. Nikdy bych si ale neřekl: Wow, tím se budu živit.
Lidovky.cz: Jak brali rodiče fakt, že jezdíte na skateboardu?
Dost se to mísilo. Táta vždycky dával důraz na kombinaci sportu a vzdělání, máma byla taková benevolentnější a říkala, že mám dělat, co mě baví. Snažil jsem se hodně studovat a k tomu dělat další věci.
Lidovky.cz: Projedete se na skejtu každý den? Jak vypadá váš běžný tréninkový program?
Já bych to porovnal. Před rokem, kdy jsem se připravoval na olympiádu, jsem jezdil každý den tři hodiny, čtyřikrát týdně jsem chodil cvičit a fakt jsem přípravu hrotil. Dá se říct, že jsem v tu dobu neměl skoro žádný volný čas, po ježdění jsem ještě musel pracovat a vyřizovat další povinnosti. V současnosti je to trochu volnější, jezdím tak pětkrát týdně, jak dlouho chci, a baví mě to. Vrátil jsem se k tomu, jak jsem jezdil dřív. Jezdím více pro zábavu a paradoxně se dá říct, že se zlepšuju víc. Takový zajímavý poznatek z letošního roku (smích).
Lidovky.cz: Zažívá váš sport v posledních letech skutečně rozmach? Vnímáte větší základnu fanoušků v Česku?
V Čechách je pro skejt v poslední době obrovské období boomu. Naše scéna se hodně rozvíjí, už jenom na tom, že se tu bavíme, to je vidět. Začíná spousta mladých šikovných kluků a celkově zájem o náš sport hodně roste, mám z toho velkou radost. A současné uzavírky a opatření skejtu jenom pomáhají, protože ten na ulici zakázat nejde.
Lidovky.cz: Kolik lidí se z české scény skateboardingem uživí?Hrozně záleží na tom, kolik je člověku let. Úplně něco jiného je se skateboardingem uživit, když vám je šestnáct, nebo třicet. Čím je člověk starší, tím víc financí potřebuje – zajistit rodinu, platit další výdaje. Troufám si říct, že v Česku jsou tři lidé, kteří se okolo třicítky tím dokážou živit, těch mladších o něco víc. Je to především kombinace vyhraných peněz ze závodů a od sponzorů. Skateboarding ale není jediný můj zdroj obživy a byl bych blázen, kdybych nedělal další projekty. Kdyby se člověk zranil, může být zle.
Lidovky.cz: Sám jste už měl nějaký těžký úraz?
Skejtování je hodně technický sport, takže k tomu nějaké odřeniny a modřiny patří. Samozřejmě jednou za čas přijde i něco závažnějšího. Měl jsem nějaké zlomeniny, vyrazil jsem si zuby, ale jinak asi v pohodě (úsměv). Nejsou to zranění, která by mě nějak následně v životě limitovala.
Lidovky.cz: Co k tomu ještě děláte?
Podnikám, mám obchod se skejty. Pořád je to něco, čemu rozumím a můžu to dělat na dobré úrovni.
Lidovky.cz: Jak je to během závodů s rivalitou mezi závodníky?
Během závodů spolu vycházíme jako kamarádi. Možná uvnitř scény může být nějaká nevraživost od lidí, kteří na závody ale nechodí, protože nevěří tomu, že skateboarding patří na vrcholnou úroveň, jsou to spíš pouliční jezdci. My jako závodníci spolu často trénujeme a myslím si, že se i navzájem posouváme.
Lidovky.cz: Se skejtem jste procestoval celý svět a vznikl z toho i dokument Skate of Mind. Co vám cestování dalo a jak se vůbec zrodila myšlenka tohoto projektu?
To snad ani nejde popsat, co všechno mi cestování dalo (úsměv). Velký rozhled, na druhou stranu už jsem takový přecestovalý a vlastně jsem rád, že můžu být chvíli v klidu doma. Ta myšlenka Skate of Mind je objevování skrze něco nového. Mně se vždycky líbilo, že ať jsem přijel kamkoliv a potkal nějaké skejťáky, vždycky jsem si s nimi rozuměl, a to jsme ani nemuseli vládnout stejnou řečí. Ukaž mi svoje triky, já ti ukážu svoje, pak doporučení na nejhezčí místa a jídlo v daném městě. Jinak jak to vzniklo? Přišel jsem s nějakým nápadem, jak bych procestoval na skejtu celý svět, odprezentoval jsem to svému hlavnímu sponzorovi Red Bullu a jim se to líbilo. Celý projekt se navíc rozvíjí dál.
Lidovky.cz: V které z těch zemí jste si nejvíce užil ježdění na prkně?
Nejlepší úroveň a podmínky jsou určitě v Americe, já si ale ježdění nejvíc užíval na exotičtějších místech, kde skateboarding skoro vůbec není a nikdo přede mnou nejede, nazval bych to prázdným plátnem. Když jsme jezdili v Americe, všude okolo nás byli skejťáci a jezdilo se. Pak už se v tom dokumentu nedá tak projevit něco nového, zajímavého. V Číně naopak nejezdil nikdo, poznávají se tam úplně nová a neprobádaná místa.
Lidovky.cz: Jak v Číně berou skateboarding?
Pro ně to bylo úplně něco nového, neznali to. Dá se říct, že mi až fandili a tvořily se zástupy lidí. Policie tam zastavovala auto, aby šlo po triku projet až do silnice. To bylo super, jejich myšlenkové nastavení bylo jinde.
Lidovky.cz: Měl jste během cestování i nějaký nepříjemný zážitek?
Obecně jsem člověk, co si moc nebezpečí nepřipouští. Nekomfortně jsem se cítil akorát v Brazílii v Sao Paulu. Jsou tam velké rozdíly mezi katalogovými ukázkami a celkovou realitou, tam jsem se cítil ohrožen. Seděl jsem v taxíku a najednou řidiči došel benzin, a když někam odběhl, říkal jsem si, jestli mu fakt došel. Sao Paolo bylo taková betonová džungle, nikam nejde dojít pěšky, všude se muselo jezdit autem.
Lidovky.cz: Zaregistroval jsem, že jste napsal knihu. O čem je?
Je pro lidi, kteří začínají se skateboardingem. Jsou do toho zasazené moje začátky, různé rady a příběhy. Jsou tam i rady pro mladé kluky, kteří jdou na první závody a cítí nervozitu. Já jsem to bral ze svého pohledu úplně jinak, on tam jde jako mladý kluk a nemá co ztratit. Když to pokazí, skoro nikdo si toho nevšimne, když se mu naopak zadaří, každý si ho zapamatuje.
Lidovky.cz: Co ještě doporučit mladým skejťákům?
Hodně trpělivosti. Nehnat se za těmi věcmi, aby byly co nejdřív, ať už ohledně prvních sponzorů, nebo triků. Je důležité, aby je to hlavně bavilo. Důležité je najít si nějakou partu kamarádů, se kterými se vzájemně zlepšujete, pro mě byl vždycky největší trest jezdit sám. Já měl třeba štěstí, že jsem jezdil se staršími kluky, kteří jezdili lépe než já. Neměl jsem možnost porovnávat se s nikým jiným než s těmi o deset let staršími z party. Potkali jsme se na Letné, já jsem vždycky chtěl jezdit jako oni a z nějakého důvodu mě mezi sebe vzali. I teď zůstáváme v kontaktu. Vtipné je, že jeden ze synů se teď dívá na moje videa, je to takový kruh (usmívá se).
Lidovky.cz: Na sociálních sítích jste sdílel i uskutečněnou dobročinnou sbírku. Jaké to je, podobnou akci prostřednictvím skateboardingu vytvořit?
Vůbec jsem nečekal, že ta akce bude mít takový úspěch, hrozně mě to překvapilo. Sponzorovaní závodníci dostávají různé věci jako skejty, oblečení k ježdění a další, které nám pak zůstávají. Rozhodl jsem se svoje kamarády oslovit, dát různé věci dohromady a udělat z toho takový second hand, k tomu přidat nějakou závodnickou exhibici. Na té akci se nám povedlo vybrat 190 tisíc pro organizaci Pink Bubble, která pomáhá dětem vracet se zpátky po nemoci do běžného života. Nakonec se z toho výtěžku udělal lyžařský kurz, takže se mi hrozně líbí, že to šlo zpátky do nějaké sportovní aktivity.
