Proto její následující postesknutí přijde poněkud nečekaně. „Dneska jsem trochu utahaná. V noci jsem kvůli Kubíkovi nespala. Třásl se zimnicí, přikryla jsem ho, bála jsem se, že umře. Už je to s ním lepší, ale znáte to – je mu čtrnáct, už je to starý pán. I když vím, že taky musí umřít, je mi z toho smutno,“ zmíní starostlivě jezevčíka, svého miláčka.
Ovšem hned obrátí. „Na druhou stranu – noha mi pěkně srostla a berli už dávno nepotřebuju,“ připomene zlomeninu lýtkové kosti, což ji potkalo na konci léta.
Berli odložila na konci listopadu, když se v Praze setkala s Olgou Fikotovu, olympijskou vítězkou z Melbourne 1956... „To byly krásné chvíle. A jsem ráda, že všechno proběhlo v přívětivém duchu, bez výčitek či zloby. Její vztahy k nám zůstaly pěkné, moc mě to potěšilo,“ dodá s uspokojením.
LN Počkejte – zmínila jste zlobu? Měla jste takové obavy?
A proč ne? Tehdy to přece nebylo jednoduché, aby úřady její svatbu povolily. S Američanem! Mladší generace to možná hůř chápe, ale taková byla doba. Co všechno si Olina musela vyslechnout... S Emilem jsme to hodně prožívali a pomáhali povolení nějak vybojovat, a naše úřady tomu zase tiše bránily. No, nakonec se to povedlo. Právě proto se mi teď líbilo, že Olina se tady oddala pěknému pocitu, že je ve staré vlasti, o těžkostech nemluvila.
Však jste se viděly po téměř padesáti letech. Proč si takové setkání kazit?
Přesně tak, obě jsme byly rády, že se zase můžeme vidět. Je o deset roků mladší, takže se na ni pořád dívám jako na mladší spolubojovnici, které jsem disk poradila a ona během dvou let získala to slavné zlato. Její atletický vývoj byl velice rychlý, skvělý.
Na hrách v Melbourne jste spolu obývaly pokoj, o jejím rodícím se vztahu s kladivářem Haroldem Connolym jste měla informace z první ruky. Je to tak?
Ó, mohla bych vyprávět, vím o tom vztahu víc, než si můžete myslet. Byla jsem takovou její suchou vrbou... Co si tak dvě holky můžou povídat? A když se s někým přátelíte, tak víte vždycky víc. Ale nebylo by správné o tom mluvit.
Další událostí, která v souvislosti s olympiádou v Melbourne vstoupila do dějin, byla měsíční zpáteční cesta reprezentantů lodí Gruzie do Vladivostoku a vlakem přes Sibiř. Na lodi jste trávili i Vánoce...
Vánoce nebyly nic moc, spíš hrůza. Snažili jsme se sehnat ryby, ale byly jen drobné porce filé s chlebem, předtím trocha bramborového salátu a ruská vejce. A náš kuchař ještě sehnal jablka a pokusil se o štrúdl, to jsme pokládali za něco světového, to byl zlatý hřeb večera.
Jak takové Vánoce daleko od domova sportovci zvládali?
No jak... Někteří byli sentimentální, někteří naštvaní a někteří se nametli. (smích)
Podle deníku bývalého cyklisty Jaroslava Cihláře jste večer co večer obřadně odškrtávali další den na kalendáři s popěvkem – a zas jeden den v prdeli! Jak na to reagovalo vedení výpravy?
Kupodivu nám tuhle sprosťárnu povolilo. Když se to vymyslelo, tak sportovci z Moravy povídali, že na Moravě se říká v řiti. Takže jsme zpívali – zas jeden den v prdeli, zas jeden den v řiti. A přitom se tesařskou tužkou odškrtl další den. A taky bylo zajímavé, že se k nám postupně přidali i někteří sovětští sportovci. Bylo to pěkné ukončení dne, všichni jsme pocítili úlevu, že ten den je skutečně za námi.
Podle pamětníků byli sportovci velmi naštvaní, ale vy...
No to vám tedy povím. Všichni byli opravdu naštvaní, tušili jsme, že takhle pocestujeme kvůli něčí blbosti a tuposti. Protože francouzští piloti údajně oznámili, že letadlo, s nímž jsme přiletěli, už je v pořádku. Jenže pan Vykoupil, předseda atletického svazu, nám řekl, jak to bylo. Když už jsme Sovětům tu společnou cestu slíbili, tak to přece nevezmeme zpět. Jenže pravdu se už asi nikdo nedoví... Přitom to francouzské letadlo bylo zaplacené a později jsme se na ČSTV dozvěděla, že Rusové si naši cestu lodí nechali zaplatit v dolarech. Takže to byl pěkně drahý návrat.
Otázka měla znít – všichni byli naštvaní, ale podle Cihlářova deníku měl váš manžel jásat. Také vy na tu cestu často vzpomínáte až láskyplně.
Naštvaní jsme byli hrozně, ale nakonec jsme si s Ťopkem řekli – co nám pomůže, když se budeme zlobit? To bychom si jenom otrávili kus života. Jak to říká Olina – nebudu si pěstovat ve vlastní duši marasmus. Tak jsme se na všechno začali dívat tak, že spatříme kus světa, že taková cesta by se nám jinak asi nenaskytla.
Právě pro tohle vás mnozí obdivují – na všem hledáte to lepší. Jenže co měl říkat třeba cyklista Opavský? Na prosinec měl zařízenou svatbu...
Ale každý přece o něco přicházel! A všichni jsme přišli o Vánoce s rodinou, a jak se později ukázalo, i o Silvestra. Takže otrávený musel být každý. Ale bylo třeba se s tím nějak vyrovnat, což jsme s Ťopkem udělali.
Mimochodem – kde máte dózičku s popelem manžela? Vždycky byla na tamhle na polici...
Utírala jsem prach, tak jsem si Ťopka odnesla do ložnice, dám ho zpátky. Měla jsem tu Koryto party, Emil byl tady na stole a připíjeli jsme si s ním. Bylo to prima.
Koryto party?
K osmdesátinám mi kamarádi olympionici přivezli z jižních Čech čtyřmetrákové dřevěné koryto, je na zahradě. Tak jsem jim slíbila, že rok co rok před Vánocemi uspořádám Koryto party. Opět byla úspěšná, i když jsme letos neměli kančí guláš. Od známého myslivce vím, že kanci jsou zalezlí v lese a nechtějí vylézt do polí, protože v lese mají při letošním počasí pořád dost žrádla. Tak se zkrátka hůř střílejí. Vzali jsme zavděk mufloním masem, ovšem bylo výborné, jen se musí použít víc koření.
Váš manžel zemřel 22. listopadu roku 2000. Jak jste si zvykala na život bez něj?
Zprvu to bylo těžké. Asi každá žena se ráda o někoho stará, pro někoho žije. Což je, myslím, u žen výraznější než u mužů. A i když mě Emil poslední rok stál hodně práce a starostí, pak najednou naráz zmizel. Kdyby člověk věděl, že se aspoň na pár chvil zase objeví, abychom si mohli něco říct, tak by to bylo takové útěšnější. Jenže když zmizí úplně, tak je to těžký pocit. Smiřovala jsem se s tím jen těžko. Pro mě to bylo obzvlášť těžké, protože... Na jednu stranu ze mě sice ty starosti spadly, ale člověk se najednou cítí takový... zbytečný.
Možná i opuštěný?
To ani ne. Myslím právě zbytečný. Už nemáte pro koho co dělat. Každý si většinou najde něco jiného, ale když to děláte pro člověka, kterého máte rád a se kterým žijete padesát let, tak jsou ty vazby jinačí a všechno prožíváte intenzivněji. V té době mi hrozně pomohli kluci z Českého klubu olympioniků. Nenechali mě zalézt si někam a rochnit se v tom smutku a hned mě začali někam tahat. Do škol, kde se otvírala nová hřiště, na atletické závody, na různé společenské akce.
Což jste zajisté přivítala...
Vůbec ne, mně se strašně nechtělo! (úsměv) Chtěla jsem být zalezlá v tomhle domečku, maximálně si chodit po zahradě a stříhat růže. Ale i když mi ty jejich akce zprvu byly proti srsti, tak mi pomohly. A taky jsem si připomněla, že sport není jen o olympiádách a vrcholovém tréninku, ale že jsou i malé závody, které taky připravují lidé. Z malého oddílu jsem vyšla i já, ale pak jsem na to zapomněla a začala žít v jiných sférách. Tohle mi pomohlo vrátit se k základně, mezi trenéry, kteří se starají o děti... Fakt mi to pomohlo.
Kdy jste pocítila, že jste se s odchodem manžela vyrovnala?
Nějaký čas to trvalo. Taky to bylo tím, že jsem si v domě vytvořila takovou mystickou atmosféru, pořád jsem měla pocit, že Emil tady se mnou je. Vím, že to může znít bláznivě, ale asi je to tím, že jsme tady žili společně třicet let. Třeba jsem chodila a říkala – Ťopku, ty jsi tady, viď? Fakt se mi někdy zdálo, že tady někde je.
Třeba vám to pomáhalo, ne?
Jednou mi tamhle u topení praskl kohoutek, pokoj plaval, tak povídám – Ťopku, co mám dělat? A najednou mě napadlo, že bych s tím kohoutkem měla zatočit. A ono to přestalo téct! (smích) Tak říkám – Ťopku, děkuju ti. Bylo to asi rok po jeho smrti. Asi dva roky se mi zdálo, že tady pořád je, ale potom se to nějak začalo vypařovat. Myslím, že mi tahle mystika pomohla, abych se z toho vyšmodrchala.
Pořád jste vitální a temperamentní – zkrátka nestárnete. Čemu to přičítáte?
Myslím, že pokud se člověk pořád zajímá o život kolem, tak je to prima. A já jsem sportovkyně, takže jsem to nikdy nezabalila. Dělala jsem trenérku, chodila na hřiště, taky někoho trénovala. To je dost důležité, zůstat ve věci a sledovat dění, protože nic na světě nestojí. Když jde člověk takto s proudem, tak stárne pomaleji. A ještě něco. Je třeba nežrat. (smích)
Jan Železný nedávno řekl, že když se někdo příliš ohlíží dozadu, tak stárne. Jak to děláte vy?
Dozadu se dívám taky, a to s uspokojením. Ne tak, že bych říkala – ježíšmarjá, vždyť o nás s Emilem pomalu už nikdo neví. Ale že jsme se nějakým řádečkem zapsali. Myslím, že hodnotu mají naše zápisy v olympijských tabulkách. Ovšem největší hodnotu má současnost. Nemá přece cenu rochnit se v tom, že vás už nikdo nezná. Je to tak, že přicházely a přicházejí nové hvězdy – Honza Železný, Tomáš Dvořák, Roman Šebrle, Tomáš Janků, Bára Špotáková a další... Těm novým je třeba držet palce a podporovat je.
Stále máte nabitý program, přátelé za vámi přicházejí. Cítíte to jako podporu, anebo jako kamarádství?
Samozřejmě je to kamarádství. Život to nějak proseje a zůstanou jen ti, kteří pro vás mají nějakou hodnotu. Těžko může Olina Fikotová pěstovat nějaká důvěrnější přátelství z někdejší doby, je dlouho v Americe a hodně vazeb se tím zpřetrhalo. V tom má trochu smůlu, já jsem na tom v tomto směru podstatně líp.
Cítíte se díky přátelům mladší?
Ne, to ne.
Ale máte pro to důvod, zlomeninu lýtkové kosti jste zvládla.
Přesto nezvratně cítím, že mi fyzických sil ubývá. A to mě docela žere. Nic mě nebolí, ale jako by mi trošičku začal chybět pracovní elán, člověk začíná být línější. Řeknu si – ale co, teď si sednu a budu se dívat třeba na Maigreta. Kdybych potkala zlatou rybku a mohla vyslovit jedno přání, řekla bych – ať si můžu ještě aspoň jednou zatrénovat, ale pořádně. Zaběhnout si překážky, jet na hory a dát si pořádnou túru na běžkách... Joj, to by bylo prima. Protože když máte fyzičku, je to krásný pocit. Mohla bych třeba jít někam na cestu támhle dolů k Vltavě a jen tak si tam poťapkat, ale cítím, že organismus si to už nepřeje. A organismus je třeba pozorně sledovat a naslouchat mu. Tak se člověk nejlíp dozví, co může a co ne.
