11. ledna 2019 6:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Končím. Všechno štěstí ve Velké pardubické vybral za naši rodinu otec, vtipkuje Josef Váňa mladší

Josef Váňa mladší (vlevo) se svým otcem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Josef Váňa mladší (vlevo) se svým otcem | foto: Lidové noviny

PRAHA Za normálních okolností by to byl šok. V profesionálním sportu se totiž dnes ve 27 letech nekončí, zvlášť když jeho otec závodil ještě po šedesátce. U Josefa Váni mladšího však konec kariéry takovým překvapením není. Na překážkové dostihy je příliš vysoký a trápí ho i zdravotní problémy.

U koní se Váňa junior pohybuje odmalička, jak by také ne, vždyť jeho otec Josef Váňa starší je rekormanem v počtu triumfů na Velké pardubické (vyhrál osmkrát). 

Na koně si jeho syn poprvé sedl ještě jako předškolák a od 13 let začal jezdit. Po čtrnácti letech si však řekl dost. Na rozdíl od svého otce totiž narostl do výšky a jeho váha ho v žokejském světě limitovala.

K tomu se přidaly i zdravotní problémy a především jeho povinnosti trenéra. 

„Pět let trénuji koně a k tomu jezdím. Těch koní už mám na trénování tolik, že se to dalo hodně těžko skloubit. Po tom neustálém ježdění bez pauzy jsem měl navíc obrovské problémy s klouby, k tomu se přidala zlomenina nohy. A k tomumáme s přítelkyní dceru a starost o ni mé rozhodnutí skončit urychlilo,“ řekl Váňa junior v rozhovoru pro LN.

Končit kariéru ve 27 letech, není zrovna častým jevem. Kdy jste se definitivně rozhodl, že ježdění necháte?
Já už se rozhodl v létě, jezdil jsem čtrnáct let dokola, co se dalo a mé tělo řeklo dost. Navíc chci dělat jednu věc na sto procent. Definitivní rozhodnutí ale padlo až v době, kdy bylo jisté, že se k nám do stáje vrací Pepa Bartoš a bude jezdit naše koně. To byla taky moje podmínka, jinak bych holt musel tu svou kariéru prodloužit. Takhle jsem ale spokojený. Jsem rád, že jsem ukončil kariéru na vrcholu. Doufám, že si mě lidé budou pamatovat jako stylového jezdce.

Získal jste 322 překážkových triumfů, což je víc než někteří jiní jezdci po čtyřicítce. Jakého vavřínu si vážíte nejvíce?
Těch úspěchů je spousta. Jsem obrovsky hrdý, že jsem dvakrát vyhrál Gran Merano, vyhrál jsem všechny grupy v Itálii, na všech třech pařížských drahách, velkým úspěchem jsou tři triumfy ve Španělsku, čehož si považuju moc. Dokázal jsem vlastně úplně všeho, až na vítězství ve Velké (pardubické).

Právě o největším českém závodě se ve spojení s vámi mluví o prokletí, pětkrát jste se umístil do šesté příčky, ale triumf vám nebyl zřejmě souzený...
Je to tak. Prostě jsem to neměl nahoře napsané. Ale neužírám se tím. Zkoušel jsem štěstí ve dvanácti Velkých, ale nepovedlo se. Mnohem větším jezdcům se nepovedlo v Pardubicích vyhrát, vnímám to tak, jak to je. Všechno štěstí z naší rodiny si holt na Velké vybral otec.

Když už jsme u vašeho otce, vnímáte váš konec kariéry jezdce tak, že od něj převezmete rodinnou firmu v podobě výchovy koní?
Šéfem je pořád můj otec, od něj čerpám celý život, jak se o koně starat a mám se toho od něj ještě pořád co učit. On má všechno pod palcem, já se starám o 37 koní v italské stáji Aichner, které jsem dostal na starost a s tím je spousty práce. Co bude dál, jestli mi bude chtít otec všechno předat, to se teprve uvidí. Chci se postupně zlepšovat a zdokonalovat, abych někdy časem to mohl převzít plně po tátovi a on mohl odejít do zaslouženého důchodu. Je to určitě změna, na kterou jsem se ty poslední měsíce těšil.

Ohlásil jste konec závodění, přesto se může stát, že se někdo z vašich kolegů zraní. Jak byste se tvářil na nutnost si na koně sednout a zase závodit?
Tak to vám můžu říct už teď, to už se nikdy nestane. Vlastně od puberty mám problémy s vahou, vyrostl jsem do výšky, navíc mám těžké kosti, takže jsem se musel neustále hlídat a prakticky nejíst. To už absolvovat nechci. Dostal jsem se teď na váhu 75 kilo, což je sice normální chlapská váha, pro žokeje je to však neúnosně moc. A na jezdeckou váhu už shazovat nechci, to se mi v mých letech už nepodaří. Mám se teď fajn, po patnácti letech se konečně můžu najíst, navíc se cítím normálně, jsem pořád hubenej. Akorát Kristýna (přítelkyně) mi řekla, že po šesti letech, co spolu jsme, konečně vypadám jako chlap.

Mluvil jste o rodině. Nakolik vaše rozhodnutí ovlivnilo, že s přítelkyní vychováváte tříletou dceru?
Výrazně. Přítelkyně se o mě bála, dostihy jsou tvrdý sport. Navíc cítíte jako otec zodpovědnost. A k tomu si chcete dcerky víc užít, být u toho, jak roste a ne být celý rok na cestách. Takže Kristýna má velkou radost, já jí budu víc pomáhat s malou, takže to vnímáme pozitivně všichni.

Od ježdění jste si sice odpočinul, nová sezona už je ale v plném proudu. Co pro vás obnáší?
Zrovna ve středu jsme se vrátili z Itálie. Kůň, na kterém jsem vyhrál svůj poslední závod, tam vyhrál a pro mě je super, že to je můj první triumf v roli trenéra (Josef Bartoš vyhrál v neděli s koněm Il Superstite dostih Premio Nardini v Pise). Teď začne tradiční koloběh Itálie, Francie, Česko, hned o víkendu jedu znovu do Itálie, pak hned do Francie, pak se začne jezdit v Česku. Je fakt, že ani jako trenér se moc nezastavím.

Najdete na Lidovky.cz