"Kolo, to jsou moje berle," říkával s úsměvem návštěvám ještě před rokem, když se podivovaly jeho vždy čistému silničnímu bicyklu, opřenému v předsíni u zrcadla. Bolely jej kyčelní klouby, jezdil na něm i za nákupy po Vinohradské třídě. "Kdepak, bez kola ani ránu," dodával a nikdo si nemohl být jistý, jestli bicyklu využíval opravdu jen kvůli bolestem v kyčlích. Kolo totiž bylo jeho celoživotní láskou.
Těžko najít v novodobé historii české cyklistiky osobnost, která by ji poznamenala svým rukopisem tak, jako to učinil Jaroslav Cihlář. Řadu let po druhé světové válce byl nejlepším československým dráhovým sprinterem, posbíral na dvě desítky domácích mistrovských titulů.
Střety s komunistickým režimem
Bývalý reprezentant, rovněž akademický mistr světa na silnici z roku 1951, trenér, pedagog na pražské FTVS a uznávaný odborník, v poválečných letech studoval tělovýchovu v Paříži. "Do komunistického převratu v roce 1948 to ještě šlo," vyprávěl autorovi těchto řádků Cihlář, jehož starší bratr Evžen zahynul při pražských bojích s fašisty v květnu 1945.
Po návratu z Paříže coby závodník a už také trenér zaváděl v Československu zkušenosti z Francie, stál u zrodu zdejší výroby galusek, cyklistické obuvi i závodních kol Favorit.
Památné byly jeho střety s komunistickým režimem. "To jsem zavinil já," vysvětloval, proč se českoslovenští cyklisté nezúčastnili olympiády v Londýně 1948, čehož často litoval také jeho jeho souputník, legendární Jan Veselý.
"V červenci toho roku jsme závodili na Balkánských hrách v Budapešti a bylo tam tolik chyb a neschopnosti našich funkcionářů, kteří se jimi stali až po únorovém puči, že jsem cestou domů ve vlaku sepsal petici," přiblížil Cihlář.
"Petici jsme všichni i s Honzou podepsali a já ji zanesl na ústředí. Taky jsem tam o jednom komunistickém funkcionáři řekl, že je vůl, což práskl redaktor časopisu Cyklistika. A bylo zle - sečetli to a nejeli jsme nikam. Honza mi to pak dlouho připomínal, ale v žertu."
V roce 1956, ve dvaatřiceti, byl Cihlář při první československé účasti na MS v cyklokrosu, kde dojel na 24. místě jako nejlepší čs. závodník (29. Veselý). Ve stejném roce závodil na OH v Melbourne a už coby "kouč za řídítky" se podílel se na 5. místě ve stíhacím závodě družstev.
Umíš francouzsky? Neletíš nikam
Mohl však, už coby 20násobný mistr republiky, závodit i na hrách v Helsinkách 1952. "Jenže mě někdo udal, že umím francouzsky, takže bych prý jistojistě emigroval," vzpomínal. "Já už měl účastnický odznak, nazítří jsme měli letět. Byl jsem zrovna v ATK Praha (předchůdce pozdější Dukly - pozn.) na vojně, když mi při slavnostní večeři oznámili: neletíte nikam, ráno se hlaste na rotě. Dana Zátopková, která pak v Helsinkách vyhrála oštěpařské zlato, seděla u stolu vedle mě a jenom zírala."
Teprve v roce 1966, ve dvaačtyřiceti, se už coby dlouholetý trenér dráhařů rozloučil se závodní činností. "Bylo to při bodovačce na sto kol v Brně, já měl tu čest jet ten závod taky," vybavuje si Pavel Vršecký, později úspěšný trenér v Dukle i národním týmu, který vychovává mladé cyklisty dodnes. "A Jarda samozřejmě v tom závodě dojel přede mnou, pořád to byl pan závodník."
Vychovával rovné lidi
V letech 1965 až 1968 vedl Cihlář dráhařskou reprezentaci, poté dlouhá léta působil na pražské FTVS a vedl cyklistické kurzy studentů. "Byl to velký a čestný člověk, navzdory všem příkořím ze strany komunistického režimu. Pro cyklistiku udělal strašně moc a ze všech, kteří jsme mu na FTVS prošli rukama, udělal rovné a čestné lidi," říká Vršecký.
Zprávu o úmrtí legendy mu oznámila v pátek dopoledne Cihlářova dcera. "Pořád působil zdravým dojmem, pořád se zajímal o cyklistiku a jezdil na kole. Obrat nastal loni na podzim, kdy začal mít problém s močovým měchýřem, dcera jej vozila do nemocnice za lékaři stále častěji. Myslím, že odchod byl pro Jardu vysvobozením. Nezasloužil si trpět," pokýval hlavou Pavel Vršecký.
