Jak se žije české volejbalistce v Rusku?
Oproti ostatním zahraničním hráčkám bych řekla, že díky jazyku docela snadno. Domluvit se s trenérem nebo v běžném životě není problém. V Rusku se tuto sezónu hraje každé tři dny, což je asi osm zápasů za měsíc. Po zápase je povětšinou den volna a další den se znovu odjíždí na zápas. Není tolik času na trénink, protože některé lety trvají i osm hodin. Určitě je to náročnější, než na co jsem byla zvyklá v Itálii, kde jsme trénovaly šest dní a sedmý den hrály.
Máte vlastní letadlo?
To ne, zase takový luxus to není. Létáme klasickou linkou.
Platí ve volejbale podobně jako v hokeji takový polovojenský režim?
Vojenský režim úplně nevím, já jsem na vojně nebyla, nemám to s čím srovnávat. Soupis pravidel, co doslova smíte a nesmíte neexistuje, ale každá z nás dobře ví, co si může a nemůže dovolit.
Máte mezi tréninky nějaký volný čas?
Můžu se vzdálit, pokud mám akutní problém, který potřebuju řešit nebo mě přijede navštívit někdo z rodiny. Po domluvě mám dovoleno zůstávat mezi tréninky i doma, ale to se moc často nestává. Navíc hotel i hala, ve které hrajeme, je na okraji Moskvy, takže toho dokola ani moc k dělání není.Naopak v den volna je to čistě na nás.
Kde čas mezi tréninky trávíte?
Většinou na hotelu nebo v hale. Na hotelu spíme na cestách a aby toho nebylo málo, jsme tam i ve dnech, kdy máme dva tréninky. Je nařízeno být na hotelu kvůli odpočinku a plnému soustředění. Aby nikdo neběhal po Moskvě. Má to i své výhody. Celý tým má vždy nachystané jídlo, bohužel ho sestavuje dietolog, takže je pořád losos nebo kuře. I proto se mi po české kuchyni stýská.
Vynahrazujete si to o dnech volna?
Já jídlo miluji, takže si užívám den volna v tom, že si můžu uvařit na co mám chuť. Po zápase jdeme obvykle na večeři se spoluhráčkami nebo s přítelem. Je to jediný čas, kdy si můžu dopřávat, tak to dělám.
Jak si na takové podmínky člověk zvykne?
Já se nad tím nepřemýšlím jako nad něčím, na co si člověk musí zvyknout. Beru to jako součást profesního života, součást Ruska stejně jako třeba cestování.
Proč jste vyměnila slunný jih Evropy zrovna za mrazivou Moskvu?´
V Itálii už to byla loni šestá sezóna a trošku se mi to tam okoukalo. V Rusku jsem strávila do té doby jenom jednu sezónu a ve sbírce mi chybí titul z místní ligy, takže to bylo zároveň výzvou. Navíc přítel hraje v Petrohradu a chtěla jsem být blíž i jemu.
S přítelem jste hráli v jednom klubu v Číně. Je to tak, že se vzájemně následujete?
My jsme se v Číně poznali, ale že bychom se následovali to úplně ne. Petrohrad je z Moskvy asi hodinu letadlem, takže se nevidíme úplně denně, ale je to lepší, než když jsem byla v Itálii. To jsme se viděli jednou za čtvrt roku, což bylo hodně náročné na psychiku.
Jak vypadá zázemí ruských stadionů? Dá se srovnat se stadiony z jiných angažmá?
Dinamo je v tomhle ohledu malinko specifické, protože my trénujeme v tréninkové hale, kde nehrajeme a den před zápasem přejíždíme hodinu a půl na druhou stranu Moskvy do jiné haly, kde odtrénujeme a pak i druhý den hrajeme zápas. Takže je to rozdíl oproti jiným týmům, kde trénujete, hrajete a bydlíte na jednom místě. Nedá se mluvit o tom, že bychom tady měli takové to domácí zázemí.
Je v Moskvě místo, kde se cítíte doma?
Doma asi ne. Já jsem to nikdy nebrala tak, že by někde bylo doma. Pro mě je doma v Čechách, ale tam nejsou na volejbal takové podmínky. Já jsem místo vždycky hodnotila podle toho, co se dá dělat mimo volejbal. Tady musíme mezi tréninky zůstat na hotelu a toho volného času moc není. Je to takový ruský model – volejbal, volejbal, volejbal.
Že jste jedna ze dvou zahraničních hráček v předním ruském klubu je asi velká prestiž…
Když ta nabídka přišla, byla jsem ráda a velká prestiž to pro mě rozhodně je. Když jsem tady hrála poprvé, měl každý z dvanácti ligových klubů dvě cizinky. Díky finanční krizi se ty počty ještě zmenšily a o to víc jsem si cenila, když mě Dynamo oslovilo.
Jak je v Rusku volejbal vnímaný veřejností?
Volejbal je v Rusku oblíbený sport. Hlavně po olympiádě v Londýně, kde muži turnaj vyhráli, se ta popularita zvedla. Musím ale uznat, že mužský volejbal je na tom lépe než ženský a když to porovnám třeba s Itálií, málokdo tady na vás po zápase čeká na podpis. V Itálii jsme se po zápase podepisovali i hodinu. Navíc jsou Rusové velcí vlastenci, takže jako zahraniční hráčka mám tu pozici ještě o něco složitější.
