5. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Zkáza českých skoků. Z kdysi slavného areálu v Harrachově zůstaly ruiny

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 21Diskuse
Proslulý harrachovský mamut. V jakém je stavu, posuďte sami. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Proslulý harrachovský mamut. V jakém je stavu, posuďte sami. | foto:  František Vlček, MAFRA

HARRACHOV/PRAHA Na světě je mamutích můstků jen pět. Tomu v Harrachově ale hrozí bez investic zánik. Poslední velký závod se na něm skákal v roce 2014, od té doby je zavřený. Stejný osud potkal i menší můstky v okolí, které jsou v havarijním stavu.

Už když přijíždíte do malebného městečka Harrachov, spatříte proti sobě obra. Jako dominanta celého města ční na kopci skokanské můstky, z nichž ten největší, mamutí, je nějakou dobu mimo hru. Jako poslední se na něm konalo mistrovství světa v letech na lyžích 2014, poté se do jeho bubnu propadla rolba, a od té doby chátrá.

„O skoky v Harrachově by byl obrovský zájem. Místo má řadu specifik: je to jediný mamutí můstek s velkým můstkem hned vedle a samotný areál je přímo ve městě. Všichni ze světové federace by chtěli, aby se naše středisko do kalendáře vrátilo. Ale musíme mít na čem skákat,“ říká místopředseda skokanského úseku ve Svazu lyžařů Jan Baier.

Kromě toho mamutího jsou zde i menší můstky, z nichž zájem hlavně na zprovoznění toho z kategorie K70. „Sedmdesátka je stěžejní pro přípravu mládeže v republice. Její zprovoznění by nestálo tolik, má přírodní nájezd, takže tady není problém se statikou. Stačilo by na něm udělat bezpečnostní bariéry,“ hlásí Stanislav Slavík, rozhodčí Mezinárodní lyžařské federace FIS.

Stanislav Slavík, mezinárodní rozhodčí skoků na lyžích, stojící před mamutím...

Stanislav Slavík, mezinárodní rozhodčí skoků na lyžích.

Slavík je velkým harrachovským srdcařem, a od první chvíle je vidět, že mu stav areálu není lhostejný. „V roce 1920 se tady skákalo poprvé. I za války se tady závodilo, tyhle můstky patřily Němcům, byl tu český i německý klub. Všechno to přečkalo, a nyní to po sto letech končí,“ smutně se usmívá nad ironií osudu.

Bratr Stanislava Slavíka Josef má ve FIS na starost výstavbu můstků za Českou republiku, ale také je novým harrachovským zastupitelem. Dokonce se po říjnových volbách stal jedním z vyjednavačů za město, kteří rokují se sportovními institucemi o budoucnosti místních můstků.

Ty jsou v areálu rozděleny na dvě části, právě stojíme u jedné, na které se nachází i zmiňovaná „sedmdesátka“. Je vidět, že je zde cosi špatně. Laik by asi řekl, že možná úplně všechno.

Ovšem pan Slavík se svou manželkou Lucií toho i za pomoci svých kamarádů udělali na sportovištích tolik, že se za svou práci nemusí stydět. Ale na vysoké částky, nutné k rekonstrukci alespoň menších můstků, ani nadšení nestačí.

„Areál už je v takovém stavu, že to chce kompletní rekonstrukci,“ říká...
Pohled na menší můstky. Nejvíce se bojuje o ten prostřední, tzv. sedmdesátku....

„Tyhle se stavěly v roce 1978. Od té doby se s tím bohužel moc neudělalo, a ačkoliv se do toho investovalo v rozmezí let 1996-1998. Peníze do toho dal kraj, město, my své síly. Ale ta výdřeva to do dneška vydržet nemohla,“ mračí se  Slavík.

V muzeu je přes 250 párů skokanských lyží

Jeho tvář se rozzáří až ve chvíli, kdy míříme do muzea, které věnoval právě skokům na lyžích. Vytvořil jej v budově bývalého autobusového nádraží, a jak sám říká, jeho budováním strávil tři roky svého života. Stavěl ho jen s rodinou, za pomoci několika málo sponzorů.

Svou zálibou ve sběratelství sportovních předmětů trochu dráždí svou rodinu. „Vždycky jezdím do zahraničí, a odvážím si odtamtud lyže. Z Finska jsem si třeba přivezl jedenáct párů lyží,“ ukazuje. Na to reaguje jeho žena Lucie: „My s ním hrozně rádi jezdíme na dovolenou,“ směje se.

Jak je vidět, v muzeu je Stanislav Slavík ve svém živlu. Hned ukazuje na nejstarší exponát v muzeu, lyže z roku 1893. O kousek dál stojí figurína, na které je navlečeno kompletní oblečení polského skokana Adama Malysze. A překvapí vás, co na ní bylo nejtěžší získat. „Helma. Na tu jsme dokonce od rakouského Red Bullu museli získat povolení, Adam nám ji dal hned,“ září Slavík.

„Máme figurínu Adama Malysze, je to jeho kompletní vybavení, ve kterém vyhrál v...

Figurína Adama Malysze v harrachovském muzeu.

Zdeněk Remsa

Narodil se 29. prosince 1928. Je bývalým československým skokanem na lyžích, po skončení aktivní kariéry působil jako trenér. V roce 2009 byl členem organizačního týmu při MS v klasickém lyžování v Liberci.

Muzeum bylo otevřeno během loňského září, a na zahájení provozu se přijela podívat veliká esa českých skoků. Dorazil například Zbyněk Hubač, dvakrát bronzový na Turné čtyř můstků. Nebo Dalibor Motejlek, jednou bronzový na stejné soutěži.

„A také pan Remsa starší, za měsíc mu bude devadesát let. Ten tady plakal, ale pak nám děkoval, že se zachová část historie,“ vzpomíná na otevření muzea jeden z jeho tvůrců.

Novější věci u mamuta? Osvětlení a budova pro činovníky

Přesouváme se pod místní dominantu. Harrachovský mamut, jeden z pěti na světě, je smutným svědkem místní historie. Udivuje nás ale kontrast starého můstku a nového osvětlení, stojícího vedle.

„To se nám povedlo. Byla to investice Libereckého kraje. Kdyby nebylo osvětlení, tak se nemusíme o žádném světovém poháru tady bavit. Několik se jich zrušilo jen proto, že se začalo stmívat. Nyní se dají dělat večerní závody, je to atraktivní, vypadá to dobře v televizi,“ odpovídá nám Lucie Slavíková.

Podobně zachovale vypadá i žlutá budova s velkým logem jedné sportovní značky. „Je to věž rozhodčích, kde je i vedení závodu, technický delegát. Pod tím jsou komentátorské kabiny. Alespoň se nemusí stavět mobilní,“ podotýkají manželé.

Na všechny zúčastněné ale tlačí čas. Předem byla nahlášena kandidatura místního mamuta na MS v roce 2024. Zda se ale uskuteční, je zatím ve hvězdách, nicméně v roce 2020 se koná kongres, kde se musí předložit projekt, zda je rekonstrukce opravdu reálná.

„Na nájezdovku rolba vůbec nejede, to se dělá lidskými silami, máme na to...

Takhle vypadá nájezd na mamut. Jak vidno, musí se kompletně obnovit.

Mezi řečí dokonce padá i jméno Waltera Hofera, šéfa skoků na lyžích ve světové federaci. „On je naší myšlence rekonstrukce hodně nakloněný, dokonce se mnou chtěl jít za Babišem,“ prohlašuje Slavík.

Realita je ale bohužel taková, že závody se přesouvají do stále exotičtějších krajin. Kazachstán, Rusko, tedy tam, kde peníze jsou. „Když byl světový pohár v Kazachstánu, tak tam ani nebyla kvalifikace. Mají supermoderní sportoviště, ale nemají diváky, nemají tradici, a nikomu se tam nechce,“ kroutí hlavou.

Přitom místní areál má přímo hmatatelný genius loci. Jen za dobu, co stojíme pod mamutem, projde kolem minimálně čtyřicet lidí, kteří se pod kopcem fotí a natáčejí. Pokud by zde byla rozhledna, tak i na tom by se daly vydělat nějaké peníze. Nemluvě o tom, kdyby se udělal sjezd ze shora na ocelovém laně, který je například ve slovinské Planici…

Mamut vlastně stavěli JZĎáci!

Jak prohlašují místní, tak když se řekne v Harrachově sport, myšleny jsou hlavně menší můstky, mamutí můstek slouží zejména turismu. V létě se zde konají koncerty, běhají tady závodníci extrémních závodů do vrchu. „Hudebníci nám říkali, že nikdy takovou atmosféru nezažili. Musíme udělat maximum pro to, aby se to udrželo,“ doufá Slavík.

„Rekord našeho mamutího můstku (uprostřed) je tady 214,5 metru. Světový je...

Rekord místního mamutího můstku (uprostřed) je 214,5 metru.

„Ani za komunistů ta stavba nebyla legrace. Tehdy sehnat dodavatele, to si dnes neumíme představit. Hlavní dodavatel byl Agropodnik Lomnice nad Popelkou, takže vlastně JZD. Vůbec uprosit nějakého ředitele, aby na sebe to břemeno vzal. Ani postavit to nebylo jednoduché, nebyla technika,“ vrací se pan Slavík k minulosti. Brzy se s námi ale rozloučí, musí do práce.

Už jen s paní Slavíkovou stoupáme po novém schodišti, které zbudovali místní právě kvůli mistrovství světa. Vše se ale nahoru musí vytahat ručně, do takového terénu se technika nedostane.

„Tady chybí na trubce kohout. Ani nechápu, proč to lidé berou, tohle přece nemůže nikdo potřebovat,“ prolamuje ticho hlas paní Slavíkové, přičemž později nás upozorňuje i na chybějící kliky nebo další věci, které zkrátka „zmizely“.

Po cestě nahoru si všímáme bubnu, do něhož se propadla v roce 2014 rolba. Vrchní část „přistávací dráhy“ tvoří prkna. „Nejsou úplně shnilá, ale protože tady závody nejsou tak často, tak jsme se k tomu dostali třeba dvakrát do roka. Vždycky před závody se vyměnilo to, co bylo špatné,“ přiznává paní Slavíková.

„Na prknech je vidět, že nejsou všechny úplně shnilé, ale protože tady závody...

Buben, do něhož se před čtyřmi roky propadla rolba.

Dále si všímáme hlavně pořádně zarostlého můstku. Zasahují do něj okolní stromy, přímo na něm raší vegetace. Prý se vždy před závody čistil, čtyři roky od posledního soutěžního klání dělají své.

Jinak ale mamut nevypadá zle, ačkoliv to možná jen dělá jeho žlutý nátěr, který mu velice vylepšuje vzhled. Rez, která se sem tam nachází, prý ale nemá na funkci vliv.

Pud sebezáchovy nám přesto velí nešplhat až nahoru. Důvodem jsou chatrné výdřevy. Někteří zamilovaní to prý ale občas zkouší, a v noci tak jsou z celého města vidět světélka, která si razí cestu nahoru. Naštěstí se ale zatím nikomu nic nestalo.

Jak je to dřevěné, tak to má duši

Následně se dostáváme ke skokanské infrastruktuře. Vnitřní zázemí tribuny pro rozhodčí poskytuje nečekaný komfort. Vypadá útulně, světla svítí, navíc je tu perfektní výhled ven na skokany na lyžích. Pokud by tedy nějací mohli létat.

Budova je obložená dřevem, které má ale svá úskalí. „Pravidelně, když jsou závody, tak dva měsíce předem se musí zatopit, vylétají všechny mouchy. Za měsíc sem přijdete, je tady úplně černo, potom se teprve musí uklidit. Musí se sem navozit veškerý nábytek, všechno by tady zvlhlo,“ konstatuje paní Slavíková.

Kromě mušek a vody se musí místní organizátoři vypořádat i s kunami, které ochutnávají elektrické kabely. Ale prý tady ještě žádnou po zásahu elektrickým proudem nenašli.

Vnitřní zázemí tribuny pro rozhodčí poskytuje nečekaný komfort. Vypadá útulně,...

Vnitřní zázemí věže pro rozhodčí poskytuje nečekaný komfort.

Budova byla nově zrekonstruována k příležitosti šampionátu v roce 2014. Na dveřích ještě zůstaly samolepky, smutně hledící na místo, které nikdo nevyužívá. Vůně dřeva je ale velmi intenzivní. „Jak je to dřevěné, tak to podle mého má duši,“ prohlašuje náš doprovod.

Venku navíc začíná intenzivně pršet, takže po prohlídce zázemí menších můstků končíme svou návštěvu na severu Čech. Pošmourné počasí se vlastně hodí k celkovému stavu místních můstků. A je otázkou, zda někdy nad harrachovskými můstky zase někdy vysvitne Slunce.

(Druhá část reportáže vyšla v úterý 6. listopadu. Zabývá se tím, co na celou věc říká harrachovská radnice, jak se k problému staví skokanský úsek ve Svazu lyžařů, a kde mohou v současné době čeští skokani trénovat.)

Jan Krejcar
  • 21Diskuse

Najdete na Lidovky.cz