Přetížený stroj s identifikačním označením F-BGAF a osmi lidmi na palubě se vydává na cestu do Londýna, i když jim počasí vůbec nepřeje. Válečný hrdina Narbonne však převážel odbojáře přes kanál i za horšího počasí...
V 17.39 se ozývá dispečerům naposledy. Pak už letoun nikdo nikdy nespatřil. Stejně tak jako nespatřil nikoho z šesti československých hokejových reprezentantů, kteří byli na palubě a kteří mířili do Anglie na exhibiční turné. Pro nejznámějšího z nich, čtyřiatřicetiletého Ladislava Trojáka – prvního slovenského mistra světa, to přitom měla být poslední akce. Chtěl se vrhnout na trénování. A zatímco on našel chladný hrob na dně La Manche, pro jeho rodinu mělo to nejhorší teprve přijít. Ale pěkně popořadě.
Troják se narodil 15. června 1914 v Košicích. „Strýc pocházel z početné rodiny, bylo jich celkem devět dětí,“ vzpomínal Ladislav Tekely. Otec Troják pracoval v nedaleké cihelně. Malý Ladislav si krátil chvíle na nedalekých rybnících. Pak už byl jen krok k hokeji.
V místním klubu vyrostla z Trojáka ofenzivní hvězda. Poprvé o sobě dal muž s přezdívkou Patrik pořádně vědět v roce 1934. Dvacetiletý útočník zaujal na turnaji Tatranský pohár obránce LTC Jana Michálka. Ten po svém návratu do Prahy šéfům líčí, že by stálo za to se na nadějného hráče podívat.
Manažeři špičkového evropského klubu LTC sedli do auta a vydali se do Košic. Troják je svými výkony uchvátil, ale přestup se zadrhl. Otec Troják nechtěl syna do Prahy pustit, hokej považoval za zbytečnost.
Pětkrát vyhrál ligu
Mladý Ladislav si od 14 let přivydělával taháním vozíků s cihlami. A v čase zájmu LTC měl ve fabrice povýšit a dostat přidáno. Chudé rodině, která měla často na jídelníčku koňské maso, by se další příjem hodil. Jenže Troják neodolal a 16. října se vypravil do Prahy.
A už 21. listopadu nastoupil k prvnímu reprezentačnímu zápasu – jako první Slovák v národním týmu. V hlavním městě se už pak usadil natrvalo, bydlel v Radlické ulici v Praze 5. Zářil v LTC i reprezentaci, přes den dělal účetního v cukrovaru. „Jako kluk jsem bydlel na Smíchově, takže jsem celý den lítal po ulicích, abych ho potkal. Byl to můj hrdina,“ přiznal v roce 2011 pro LN sportovní historik Miloslav Jenšík.
S LTC Troják pětkrát vyhrál ligu, stejný počet triumfů získal během války v Českomoravské lize. Krátce po příchodu do slavného klubu se propracoval dokonce do prvního útoku, na pravém křídle hrál s Josefem Malečkem a Oldřichem Kučerou. „Troják lítal jako blázen podél hrazení nahoru a dolů,“ popsal jeho styl Vladimír Zábrodský, jeho pozdější spoluhráč.
Vrchol Trojákovy kariéry přišel na šampionátu v Praze 1947. Za Československo řádil útok Stanislav Konopásek – Troják – Zábrodský. „Patrik“ se nakonec stal prvním slovenským mistrem světa v historii, převzal i cenu pro nejslušnějšího hráče turnaje.
Jenže pak přišel únor 1948 a změna režimu. A komunisté chtěli, aby vzorný reprezentant vstoupil do strany. Troják dlouho odmítal, až výhrůžka, že ho nepustí na podzimní turné s reprezentací, ho přiměla podepsat. „Zaplatím příspěvky, ale na schůzích mě neuvidíte,“ křičel tehdy.
Turné ve Francii a Anglii mělo být pro čtyřiatřicetiletého Trojáka poslední reprezentační akcí. „Před odletem podepsal trenérskou smlouvu s polským svazem. Po návratu měl jet do Varšavy,“ popisovala na webu hokejových Košic neteř Jolana Štempelová. Jenže problémy s anglickými vízy a náhoda posadily Trojáka do osudného letadla.
Výslechy a sledování StB
Muž, který nesnášel lži, po sobě zanechal manželku Leu a šestiletou dceru Janu. Pro už tak trpící rodinu přišly těžké časy. Komunisté totiž nevěřili, že Troják a spol. havarovali. Rodinní příslušnici šesti hráčů byli jako doma na výsleších StB, pronásledovalo je ponížení a perzekuce. „Mysleli si, že ulétli někam do Španělska,“ řekl LN další reprezentant Augustin Bubník, který zemřel v roce 2017.
Byt Trojákových je dnem i nocí hlídán StB. Lea Trojáková má problém sehnat práci, musí prodat manželovy medaile či motocykl Jawa – odměnu za stříbro z olympiády. Práci jí dá až jeden nebojácný známý, který ji zaměstnal jako uklízečku. Ústrkům však není konec. Rodina je nuceně vysídlena z Prahy, dcera Jana ještě ve druhé třídě dostala od soudruha ředitele facku za otcovu zradu. „Zacházeli s nimi jak s nepřáteli režimu,“ líčil Jenšík.
Komunisté dlouho věřili, že jsou hokejisté za hranicemi. Nepřesvědčily je ani informace z Francie, že na podzim 1949 vydal La Manche dvě těla, z nichž jedno je identifikováno jako pilot Narbonne. Odškodnění z Francie se k Lee dostalo až v roce 1953. Po měnové reformě...
V dubnu 1969 dcera Jana opustila Československo. Měla to být jen návštěva příbuzných v Clevelandu. Nakonec však v USA zůstala napořád. Opakovaně žádala, aby československé úřady umožnily odjet i její matce. „Vždy jí to zamítly. Tak ji to rozrušilo, až ji ranila mrtvice a ochrnula na polovinu těla. Teprve potom úřady povolily a vzkázaly: vzdejte se oficiálně penze a můžete vypadnout,“ vzpomínala dcera Jana v knize Na oltáři komunismu...
Musel jsem říct, že se jim táta nikdy nevrátíČlánek o největší tragédii československého hokeje mohl být klidně o něm. Bývalý útočník Augustin Bubník (†2017) v roce 2011 popisoval v rozhovoru pro LN, jak byl na zájezdu v Paříži a Londýně, a dokonce se tehdy snažil přemluvit spoluhráče Miloslava Pokorného, aby si s ním vyměnil místo v letadle. Ten to odmítl a Bubníkovi tím zachránil život... LN: V jednom rozhovoru jste označil Ladislava Trojáka za svého hokejového otce. Proč? LN: Měl vás tedy na povel. Poslouchal jste ho? LN: Jaký vůbec byl? LN: A hokejista? LN: I s ním jste se vydali v listopadu 1948 na onen osudný zájezd. Proč jste pak v Paříži přemlouval Pokorného, aby si s vámi vyměnil místo? LN: Jak to? LN: A tam vznikl problém, že? LN: A vy? LN: Jenže zápas začal bez nich... LN: Vy jste ještě nic netušili? LN: Co následovalo potom? LN: V Praze na vás prý nikdo nečekal... |